39. Takový krátký výlet

Obrázek uživatele Tess
Úvodní poznámka: 

Spojovák, který skončil o trošku dřív, než jem myslela. Ale mám našlápnuto k dalšímu zajímavému setkání.
Jo, padesát kapitol to určitě nebued. Ale nevadí, jsem rebel.
A proč ne osmdesát...

Kapitola: 

Je to tak strašně nefér. Úsek, který by as autem objeli za pár hodin, jim na kole bude trvat několik dní.
Silnice po východním břehu Loch Awe byla trošku širší a asfalt trošku kvalitnější než tomu bylo na druhé straně. Jinak se nezměnilo nic. Silnice se vinula víceméně po rovině, jezero probleskovalo mezi stromy po druhé straně než včera a cesta slušně ubíhala. Občas minuli nějakou samotu, ať už domek nebo farmu. Nezastavovali se; ne na delší dobu, než by vhodili informační leták do schránky.
Informační letáky byl dobrý nápad; než aby se všude možně zastavovali a opakovali pořád do kola těch pár informací, vyřeší to za ně psané slovo. Jen kvůli těm letákům včera vyráželi později, než by bylo vhodné. Chvíli trvalo jich napsat dostatečný počet, i s pomocí čtyř školních tříd, které zorganizovala jedna z mnoha kavárnic.
Proto včera ujeli jen slabých třicet mil. Dneska, dneska jich zvládnou kolem padesáti, hezky až do Crianlarichu, kde můžou přespat v hostelu, než se zase vydají k jihu, aby si našli vhodné místo na pokusy.
A třeba se tam dozví nějaké další zprávy.
To tedy byl plán, který ošklivě narážel na realitu.
Cesta kolem jezera, byť rovná a v dobrém stavu, zdánlivě neubývala. Studený vítr, lehká připomínka zimy, jim proti všem pravidlům foukal naproti.
Ne, že by měl tolik slušnosti a foukal od moře, ne. Dneska foukal z vnitrozemí. Dvacet mil z Fordu do Cladichu jim, se všemi zastávkami na doručení informačních letáků, trvalo dobré tři hodiny. V Cladichu, což měla být středně velká vesnice, pak tak dlouho čekali, až dojedou na nějakou náves, až místo z toho skončili uprostřed polí na křižovatce.
„To je pořádek, tohle. Prej vesnice,“ stěžoval si přední Roger, který využil nečekané zastávky k pořádnému napití, bohužel pouze vody. „Viděls to? Pár domků a to bylo všechno. Jo, a telefonní budka teda.“
„Nediv se,“ podotkl hlavní Roger, „to je Vysočina. Hele, já jsem ze Skye... a tuhle jsem viděl silniční mapu Evropy, na který bylo takhle malinký Skye se značenejma silnicema... a na severozápadě jedna končila v Ramasaigu. Normálně všechno tam bylo, značená silnice malý kolečko a nápis Ramasaig...“
„A co je na tom divnýho?“
„No, že to je spíš cesta pro dobytek než pro auta a Ramasaig jsou vlastně dva domky a to je všechno. Ale bylo to na mapě Evropy, tak to asi bude důležitý město nějaký, že jo.“
„Díky za tudle důležitou informaci. Akorát že to znamená se vrátit a spíš než vyvěsit na radnici zase letáky házet do schránek.“
„No a na tu telefonní budku, taky, ne?“
Když už byli u telefonní budky, tak dali vědět do Fort Williamu současnou situaci. Jen ať si ústředí vyzelení jejich cestu samo.
Po návratu na křižovatku zkonzultovali mapu a pokračovali po břehu jezera, teď po široké dvouproudé silnici. Stále proti větru. Občas míjeli nějaké domky, ale nikde ani človíčka, všude chcípl pes.
Nebylo divu, tohle byla hlavně letní rekreační oblast. Hodně zastrčená letní rekreační oblast.
Stromy po kraji silnice zmizely a konečně dnes viděli nějaké lidi. Na jezeře se živě rybařilo.
Bílé domky na protějším břehu v tomhle pošmourném dni zrovna zářily a hned jim bylo trochu veseleji. Pět mil na křižovatku s A85 uběhlo jako nic.
Tudy jeli před pár dny do Obanu, teď se vraceli opačným směrem. Dobré bylo, že věděli, že silnice je bezpečná. Špatné potom, že co si vybavovali, čeká je cestou mírné, ale o to delší stoupání.
S tím stoupáním to nebude tak žhavé, zdálo by se. Projeli Damally a Glenwiev (letáky spíše vyvěšovali, tohle tedy rozhodně pár domků nebylo a už brzy budou brát z posledního), minuli zkratku na Bridge of Orchy. Silnice stoupala pozvolna a přes neustálý studený protivítr drželi relativně dobrý čas. Zvlášť teď, na jaře, když můžou počítat s dlouhým dnem, by se jim mohlo podařit ujet pěkný kus cesty.
Stoupání nenápadně nabývalo na intenzitě, což začalo být poněkud otravné.
A pak začalo pršet.
Nebyl to takový svěží jarní deštík. Ani prudká přeháňka. A už vůbec ne dotěrné mžení.
Byl to silný, neutuchající vodopád loučící se zimy, který byl tak studený, že by nebylo divu, kdyby v něm náhodně plavaly kousky ledu.
„Počkej!“ křikl zadní Roger.
„Nezdržuj a jeď,“ odfukoval přední. „Vidíme prd, ale provoz tu není a pohybem se zahřejem.“
„My jo, ale ty myše nám scípnou! Dyk se utopěj a umrznou!“
„Se na to můžu...“
Jel vepředu a proto na jejich živý náklad snadno zapomněl. Na jednu stranu pochyboval, že by takový nezmar jako krysy, potkani, nebo co to vezou nepřežili nějaký ten deštík. Na druhou stranu, ty potvory se neměly kam schovat a kdyby jim nastydly a pochcípaly, tak si můžou v nejlepším případě dojet do Obanu pro nové.
Sprostě zanadával.
Kdyby tady aspoň byl někde přístřešek! Ale nikde nic. Jen blízká hranice lesa. Při představě roztahování studené celty a dělání nouzového přístřešku, nucení promoklého dřeva k hoření, pravděpodobně marnému, čekání, až se počasí umoudří a téměř jisté noční jízdě zanadával ještě sprostěji.
„Zkusím něco najít!“
„Dobrá!“
Jeho kolega už sesedl z kola a teď natahoval celtu přes vozík, aby živý náklad alespoň trochu chránil.
Za řekou vede železnice, mohla by u ní být aspoň nějaká plechová chatka, cokoliv.
Jenže v tomhle dešti uvidím prd.

Poryv větru dešťovou clonu na chvíli roztrhl a Rogerovi se zdálo, že něco zahlédl. Následně začalo pršet ještě víc, pokud to bylo možné. Silný vítr mu vrhal déšť do očí takřka horizontálně a jeho jediným relativně suchým místem byl zadek, a to ještě proto, že na něm seděl.
Což už nebude trvat dlouho.
V takovýchhle podmínkách by se v sedle neudrželi ani jezdci Tour de France.
Kolo vztekle zahodil do příkopu a probíjel se proti větru. Zdálo se mu to, nebo...
Ne, nezdálo. Do plotu skoro narazil. Za ním prosvítal obrys budovy... a její okno, osvětlené plápolavou svíčkou.
Našli bezpečný přístav.

-A A +A