28. kapitola – V níž čas pokročil

Obrázek uživatele Birute
Úvodní poznámka: 

Čas konečně postoupil! Už vážně potřebuji postavy dotlačit k něčemu zásadnějšímu.
Ale přitom můžu přihodit odkaz na jedno témat z DMD, na které jsem si tyhle princezny napsala už před lety.

Kapitola: 

28. kapitola – V níž čas pokročil

To léto se věci daly do pohybu. Po stránce kouzel a všemožných znepokojivých zjištění, ale i pro stránce společenské.
Rozmohly se delegace a plesy. A s nimi šaty a lekce pod vedením chůvy a dvorních dam.
Lekce s mistrem ztratily jisté kouzlo. A trochu připravily o kouzlo i Šárčina kouzla.
Dlouhou dobu si myslela, že je na dobré cestě s vyvoláváním blesků. Naučila se je vystřelovat z prstů. Nebyly vůbec působivé, ale i ty přihlouplé jiskřičky, které jí poskakovaly večer po rukávech, mohly posloužit jako dobrý základ. Při jejich drobnosti si jich nevšimly ani nové komorné, které prostě nebyly Anna, a ke všemu je nejspíš vybrala sama královna, takže se před nimi měla Šárka dvojnásob na pozoru. Jednou sílu svých blesků vyzkoušela na Jankovi, který se zase jednou potuloval po chodbách a nevnímal, co se kolem děje, takže šlo o poučnou zkušenost, která mu do životě hodně dá. Zvlášť pokud se chtěl stát rytířem. Zaručeně bude potřebovat reagovat na nenadálé útoky. A ten, který neúmyslně provedla Šárka, když se jednoho rána míjeli na schodišti, překvapil i ji samotnou.
Když mezi nimi přeskočila jiskra, Janek vyjekl a opustil nově objevené hlubiny svého hlasu.
Poháněný tím nečekaným přílivem energie se vyřítil po schodech vzhůru a podle zběsilého dusotu se zastavil o dvě poschodí výš.
Jejich vztah to nijak neprohloubilo.

Nezlepšoval se ani vztah s královnou. Zdálo se, že kolem sebe obě opatrně našlapují a čekají, co přijde. Královna potřebovala důkaz, Šárka klid a místo na zkoušení kouzel.
A často mezi ně vlétla Klára, která trvala na tom, že spolu budou provozovat činnosti v různých stupních nebezpečnosti: tanec – nebezpečí puchýřů, koncert, při němž Klára hrála uprostřed obdivných vzdechů na harfu – nebezpečí, že Klára usne, aby dohnala špatné noci, a v nestřežené chvíli jí před královninýma očima vyletí z nosu skutečný holub, divadlo – stejné nebezpečí, divadlo, které by spolu hrály princezny a jejich družky – čirá hrůza, lukostřelba, sokolnictví, přespávání v divočině… Šárka byla ráda, že jí procházelo plavání. Neměla však odvahu pouštět se s královninými strážci v přítomnosti ostrých předmětů či zobáků někam mimo dohled.
Věci se zhoršily, když se Šárka otce při jednom ze stále vzácnějších rodinných sedánků po večeři nad šachovnicí zeptala: „Mohli bychom jít Anně na svatbu. Bylo by to hezké gesto.“ Věděla, že se rodiče snaží zbavit krvavé minulosti, a kde se k tomu naskýtala lepší příležitost než svatba.
Král se zatvářil překvapeně.
„Anna je, teda byla moje komorná,“ připomněla mu Šárka, protože věděla i to, že s tátovou pamětí je to značně na pováženou.
„Já vím,“ odpověděla táta a do toho se odněkud připlížila Klára a vrhla se mu zezadu kolem krku. „To je báječný nápad! Určitě nás moc ráda uvidí!“ nadchla se Klára, protože… jak jinak?
Táta Kláru po krátkém okamžiku vyplašení poplácal po ruce a podíval se na královnu.
Šárka se nemusela ani otočit a bylo jí jasné, že královna kroutí hlavou. Sestřin zjihlý výraz jí to potvrdil. „Ale…“ spustily obě princezny najednou.
„Poslední dobou se k nám donesly jisté zvěsti. Už jste dost velké, abychom vás do toho zasvětily,“ ozvala se královna Šárce za zády.
„Je tu jistá hrozba pro bezpečí naší rodiny,“ vysvětlil táta. „Objevilo se pár náznaků.“
„Nějaký čas se budeme držet v blízkosti hradu,“ přisadila si královna.
„Jak moc v blízkosti a jak dlouho?“ zeptala se Šárka a sevřela v prstech krček královniny šachové jmenovkyně.
„Dokud se věci nedají do pořádku,“ odpověděl její otec unaveně.
„Opravdu diplomatické,“ zamumlala Šárka, vstala, otočila se na patě a bez rozloučení odešla do pokoje.
Nedívala se na strážce, kteří procházeli přesně tam, kde je čekala, ani na komornou, která se zanedlouho dostavila. Jako na zavolanou. Jen ne její.
Kdyby z toho kouzla neměla takovou hrůzu, tak by ten večer uletěla.
Takhle se jen dívala na tmavý pás stromů a první zamihotání hvězd na obzoru a bylo to úplně jedno, protože se jí noc stejně jenom rozplývala před očima.

Šárka pochopila, že se v čarách nemůže spoléhat na instinkty a vrozenou genialitu a vrátila se k podivínským návodům podivínských předků. Aspoň že mezi nimi vynikalo mámino písmo. Sledovala jeho křivky prstem a učila se ty malé poznámky zpaměti. Těch, které promlouvaly přímo k ní, nebylo moc. Ve snové knihovně by jich určitě našla víc. Jenom umět hledat.

Vzpomínka na ten její ptačí zážitek ji děsila a budila ji ze spánku. V jedno okamžiku se propadala do snu a v dalším se řítila k zemi, nebo ještě hůř, oblohou a jen bezmocně sledovala neschopná křídla, která zvedala k nebi.
„Mohlo by se to ale hodit,“ řekla sama sobě jako zdatný pokušitel, „kdyby proti tobě královna něco podnikla.“
To „něco“ získávalo v jejích představách nejrůznější podoby. V pohádkách čarodějnice a čarodějové končili zpravidla bídně. Vůbec se nedivila, že sahali k pojistkám typu „Vezmeme jedno vejce, půl kila mouky… pardon, jednu celou kachnu, celého zajíce a vložíme ingredience jednu do druhé a uzavřeme je do dřevěné schránky, kterou ukryjeme na konci světa… A zatraceně, do toho vejce patří jehla, v níž je vložený náš život. Takže znovu… Ale přežijeme díky tomu, i když nás někdo bude péct v naší vlastní peci na středním plameni."

Pec a jiné konce a zvonce pro čarodějnictvo se změnily v dost neodbytnou hrozbu, když asi dva roky nato pokročila do poslední části knihy a zjistila, že opravdu dokáže zvednou rybu nad hladinu rybníčku. Samozřejmě potom, co ho předtím párkrát obešla v rámci zdravotní procházky a aby se ujistila, že zahradníci i náhodní kolemjdoucí z královniny družiny jsou na chvíli mimo dohled.
Svůj podíl na tom nejspíš měl další spontánní koncert Kláry a jejích kamarádek, který podle tlumených zvuků propukl někde u hradu.
Tou dobou si Šárka začala být svými kouzelnickými úspěchy a nenápadností natolik jistá, že zákonitě musel přijít políček vpravdě kosmických rozměrů.
Už měla dojem, a že má přinejmenším polovinu Knihy v malíčku, přesněji řečeno v ukazováčku, takže jím stačí namířit a pomyslet na vhodné zaklínadlo. To teď taky udělala. Pekelně se soustředila na zeď umělecké ruiny v zapadlém koutě zahrady, až samým úsilí šilhala.
Pozorovala dva velké kameny, které položila na zídku, a snažila se je proměnit v chleba. Dobrá, zase přeskočila pár kapitol. Ovšem tohle bylo veskrze užitečné kouzlo. A kdyby ji kdokoli usvědčit z čarodějnictví, může se zapřísáhnout, že umí přínosné čáry. Tímhle by mohla zasytit království.
Nebo si znepřátelit pekaře.
A mít proti sobě je i královnu… Možná by měla víc vsadit na ochranná kouzla.
„Už se zase vymlouváš,“ peskovala se v duchu. „S takovou zůstaneš navždycky u hojení rozbitých kolen.“
Ne že by na tom umění bylo něco zlého.
„No nic, zpátky k proměně matérií. Z kamenolomu do pekárny!“ povzbudila se polohlasem.
Pocítila mravenčení v prstech. Rozšířilo se jí do středu dlaní a Šárka se tím nechala vést. Zkusila zvednout obě ruce. Koneckonců, kameny byly taky dva.
Měla z toho dne i svých schopností dobrý pocit a to ji mělo varovat.
Stejně jako zamumlání, které se ozvalo za stěnou.
Šárka zamávala poplašeně rukama a chtěla je sklonit, jenže kouzlo vrazilo ven s takovou vervou, že bylo s podivem, že jí neuletěly i prsty. A nezasáhla dvojici, která vstala zpoza zdi.
Šárka stihla zachytit jen jejich tváře a matně si je zařadit jako jednoho ze sluhů a pomocnici z kuchyně, než obě tyto skutečnosti přestaly platit a za zdí se se ozvaly dvě tiché rány.
Temná princezna, která tímto potvrdila svůj temný status, se tam nechtěla vydat. Jenže ve větvích stromů se pohnul nějaký pták a jí se zastavilo srdce při představě, že by mohl část mladého páru sezobnout.
V mátohách přelezla zídku a zadívala se na to dílo zkázy.
Pod elegantní ruinou ležel mazanec – otočený na záda a v kopřivách – a mazancová. Při bližším ohledání se nezdáli naprasklí ani ni nijak poškození, ale mravenci, kteří pobíhali po zdi i pod ní, okamžitě zpozorněli a hnali se k nenadálé várce pečiva. Šárka oba nešťastníky rychle popadla, kopřivy nekopřivy.
Litovala, že nemá rukávy dost široké na to, aby v nich ukryla své oběti.
Strom nad ní znovu zašelestil. Celá roztřesená si přitiskla mazance k hrudi a co možná nenápadně a důstojně uháněla k hradu.

„Jeden princezny na nějaký ten pátek opustí a ony mezitím dočista zvlčí,“ povzdechl si v duchu pták skrytý ve větvích statného dubu.

-A A +A