17. Kouřové signály

Kája deku namočila v sudu.
„Stando, pojď mi ji pomoc vyždímat, ať z ní tak necrčí voda. Postavíme se proti sobě, a oba budeme kroutit deku směrem doprava.“
„Tak jo.“
„Stando, víc se snaž.“
„Já se snažím, ale jde to špatně. Dá to pěknou fušku.“
„Tak to by mohlo stačit,“ rozhodla Kája. „Ještě musíme vymyslet, přes co deku přehodíme, aby bránila kouři unikat.“
„Hodíme to přes dvě zahradní židle, ne?“
„To není vůbec bezpečné, co kdyby chytly. Nejlepší by bylo něco kovového.“
„Už jsem na to přišel,“ jásá Stáňa. Děda má kovovou konstrukci od stolu a na ní dává vždy dřevěnou desku. Desku dáme pryč a bude to.“
„To by šlo. Dej tu konstrukci sem nad ohniště. Teď Stando, rozdělej ohýnek, ale ne moc velký. Až se rozhoří, dáme na něj vlhké dřevo. Až to bude pořádně kouřit, přehodíme přes konstrukci deku, aby se kouř pořádně nahromadil a pak ji sundáme.“

„Dědo, poslyš, děti už jsou dávno pryč a já tady pořád cítím kouř.“
„Tak já pořádně vyvětrám,“ otvírá děda okno dokořán.
„Dědo, vždyť ten dým se sem žene z venku. Asi někde hoří!“
„Třeba jenom sousedi pálí listí.“
„Teď v létě?“
„Máš pravdu, běžím se podívat, co se děje.“

Standa s Kájou právě už zase vypouštěli kouř.
„Děti, co to má znamenat? Co vás to napadlo?“ děda sotva lapá dech.
„My děláme indiánské kouřové signály.“
Hned toho nechte! Chcete založit požár?“ láteří děda.
„To ne. My tu deku namočili a tímhle kouřovým signálem jsme tě chtěli přivolat.“
„To se vám tedy povedlo. Jsem tu a je to pro mne signál, dát vám za uši a zaměstnat vás něčím smysluplným. Teď budete pracovat, až se z vás bude kouřit.“ To je zase můj kouřový signál, ale na rozdíl od vašeho daleko bezpečnější.“