2. kapitola - Tápání

Obrázek uživatele Birute
Kapitola: 

2. kapitola
Tápání

Byl jednou jeden král jménem Vladan a ten měl dvě dcery. Starší Šárku s vlasy tmavými jako noc a očima jako havraní peří. Možná spíš naopak. A mladší Kláru s očima modrýma jako nebe a výrazně nenočními kadeřemi.
V chvíli, kdy Klára vstoupila do příběhu, ještě o kadeřích nemohla být řeč. Na hlavě měla hebké chmýří, na které král vtiskl polibek. Připomnělo mu pampelišky a koťata.
A protože byl král spravedlivý, dal pusu i Šárce. Potom ji zvedl a posadil na postel, v níž ležela královna. Král měl v očích slzy, když se na ni díval, a Šárku, které v té době byly čtyři roky, to zmátlo. Měl by být rád. Pláč tu byl pro odřená kolena, protivné třísky a pády do kopřiv. Na tohle se táta i královna těšili.
„To je tvoje sestřička,“ řekl jí král něžně.
„Já vím,“ namítla. Poslední dobou o tom všichni pořád mluvili a lidé, které Šárka neznala, se jí ptali, jak se těší na bratříčka. Nebo na sestřičku, dodávali rychle, zvlášť když byla královna nablízku.
„Jmenuje se Klára,“ pověděla jí královna. Vypadala unaveně a Šárku napadlo, že vy padá trošku menší, jak tam tak napůl seděla, napůl ležela na polštářích. Voněla mýdlem a něčím tajným a horkým. Husté dlouhé vlasy měla mokré. I když třeba za to mohly služebné, které se vyhrnuly z komnaty s ručníky a džbány a vším možným, než táta zavedl Šárku dovnitř.
„Klála,“ zopakovala Šárka a kývla.
Král a královna se dali do smíchu. Královna zasykla a král ji vzal za ruku, takže teď drželi Kláru spolu. Později tu historku vytahovali při sentimentálních chvílích a Šárka z toho málem lezla po zdi. Ještěže s tím nechodili na veřejnost, jinak by se pokusila ve zdi prokousat díru a navždycky do ní zalézt.
„Klání to tedy bylo,“ souhlasila královna. Široká ramena měla svěšená a opírala hlavu o pelest.
„Ale vedla sis výborně,“ ujistil ji král a dal jí polibek. Byl v tak unešené náladě, že Šárku napadlo, jestli bude hubičkovat každého, kdo mu přijde do cesty. Včetně prapradědečkova brnění, které postávalo u něj v pracovně.
Natáhla ruku a dotkla se prstem sestřiččiny buclaté tváře. Klára upírala krtčí pohled směrem přibližně do králových nosních dírek, ale teď zaškrkala – vážně, co to mělo být za zvuk? – a z koutku úst jí vyprskla bublina ze slin.
Šárka se radši odtáhla. „Fuj,“ řekla.
„Ale prosím tě,“ napomenul ji král a znovu se s královnou zadívali na ten uslintaný uzlík, jako by to bylo nejkrásnější stvoření, které kdy spatřili.
Šárka se na ně dívala – na otce se světle hnědými vlasy a za jiných okolností plavou, nyní splavenou královnu, a na zlatovlasé dítě v zárodku – a zamračila se. Jako kdyby byla malá vrána, která zabloudila na rodinný sedánek.
Později se ukázalo, že si pomýlila ptačí druh. Lepší by byla kukačka.

A ukázalo se, že Klára opravdu je to nejkrásnější stvoření.
Jak roky ubíhaly, bylo to čím dál patrnější. Chomáčky zanedlouho vystřídaly zlaté kadeře a její boubelaté tváře vyvolávaly u citlivějších jedinců zvýšené užívání zdrobnělin a šišlání, které skoro čtyřletá princezna sama zdatně překonávala. Klárčiny modré oči jako by odrážely barvu chrp a zvonků. I její hlas byl zosobněná melodičnost.
Šárka mezitím získala dojem, že je občas… jaksi neviditelná. V porovnání s batolivou sestrou, které stačilo být rozkošná a chovat se jako líbezná panenka, rozhodně.
Bylo to až k neuvěření.
Například teď cestou na vyučování do ní vrazilo páže. A to ji doprovázela komorná Anna, která mohla posloužit jako maják.
Kluk se vynořil zpoza rohu, vzal na vědomí Annu a jistým krokem si to namířil rovnou k Šárce, jako by byla vzduch.
Anna ho zarazila. „Koukej, kam jdeš? Na co myslíš?“ spustila na něj.
Panoš se otočil jako korouhvička a přitom se snažil Šárce uklánět a omlouvat.
Šárka se na něj zamračila a kluk se pokusil nenápadně vzdálit. Trochu to pokazil, když se, jen co zašel za roh, dal do běhu.
„Páni, že jsi ale vykouzlila kukuč,“ prohodila Anna. „Promiň, princezno, ale kdyby pohledy opravdu bodaly, tak je ten klučina jako cvičný terč.“
Šárka jen pokrčila rameny.
Tohle nebylo nic oproti té další věci, která jí hlodala v hlavě. Někdy se na ni dalo zapomenout. Ve chvílích, kdy byla s tátou nebo s Annou.
Věděla, že královna není její máma. Ona ani král se nesnažili tvrdit něco jiného. A kromě toho to muselo být jasné každému, kdo se na jejich rodinu podíval.
Jenže toho netvrdili víc. O jejím matce nepadlo ani slovo. Ne před Šárkou a ne takové, které by stálo za řeč.
Jednou se rozhodla, že takhle to dál nejde. Zrovna byla u krále v pracovně, protože bylo hezké jen tak s ním sedět a listovat v knihách, které jí dal – tahle měla spoustu obrázků oblud a Šárku napadlo, že mořeplavba musí být opravdu složitá, když se v oceánech na každém rohu potlouká hromada rozesmátých zubatých tvorů. Tentokrát jí ale vodníci, chiméry a labuťodlaci posloužili jenom jako zástěrka, než sebrala odvahu a zeptala se ho přímo: „Kdo je moje máma? A kde je?“ Připadalo jí, že chrlí věty ze slabikáře. Ovšem podle toho, jak se táta zatvářil, na něj mohla stejně dobře mluvit cizím jazykem.
Zavrtěl se v křesle a komoří, pan Vavřinec, který mu ke stolu nesl listiny k podpisu, upustil dokumenty na zem a s heknutím a lupnutím v kříži se pro ně sehnul.
Zatímco je sbíral, král upustil brk a ten vytvořil na papíru trylkující noty.
Šárka čekala.
Stejně tak pan Vavřinec, který se napůl podplazil pod stůl pro poslední zběhlý list.
Král si promnul kořen nosu a vytvořil na něm čmouhu.
„Tvá matka… Tvá matka…“ Zachmuřil se, až se čmouha nakrabatila. „Byla skvělá žena…“ Zavřel prudce oči, zavrtěl hlavou a přitiskl si ruku na ústa.
„Kdy umřela?“ zkusila mu pomoct Šárka.
Vytřeštěně se na ni podíval. „Já…“
Komoří ho napjatě sledoval zpoza desky stolu.
Zdálo se, že oba muži zkameněli.
„Nevím,“ vydechl král. Potřásl hlavou ostřeji. „Nevím. Já…“
Šárka se chtěla zeptat na spoustu věcí, které jí bublaly v krku. Jak vypadala? Odkud byla? Proč tu není? Jakože jasně že by to bylo divné, když je královnou Blanka, ale stejně…
„Nevím,“ zopakoval její otec tak žalostně, že k němu vykročila. Zabořil hlavu do dlaní a sykl, jako kdyby ho strašně bolela hlava.
„Myslím, že bude lepší, když ten rozhovor odložíš na jindy, princezno,“ řekl jí znepokojeně pan Vavřinec a jemně ji vyvedl z komnaty.
Šárka měla sto chutí ho kousnout, ale jako pravá dáma se spokojila s osvědčeným nevraživým pohledem.
Bohužel její oči se nacházely na úrovni jeho lokte, takže se lítý výraz minul účinkem.

Proto se teď rozhodla, že na hodině zkusí vyzpovídat mistra Zdislava. Aspoň tím odvede jeho pozornost od počtů. Musela si přiznat, že je to taky trochu pokus, při kterém zjistí, jestli mistr taky zbledne a propadne beznaději, nebo co to mělo být.
„Mistře,“ spustila a zakoulela hrášky, které mistr vyskládal na stůl jako pomůcku. Byly tvrdé a suché a nedaly se za odměnu sníst. I když s takovou by za chvíli neměli s čím počítat. Leda by Šárka schválně dělala chyby a do toho se jí nechtělo. Měla vlezlé tušení, že chyba byla už to, že na tátu vyhrkla ty otázky.
„Ano?“ odpověděl mistr a posunul si brýle na nose. Nebyl zase tak moc starý. Na spáncích měl v tmavých vlasech trochu šedin, ale jinak se držel zpříma. Nos měl trochu zahnutý, což se hodilo, protože mu brýle nikdy úplně nesklouzly a zastavily se o hrbolek uprostřed.
Šárka měla sto chutí mu říkat „mistříčku“, ale obávala se, že by si tím vykoledovala odpověď „princezničko“ nebo hrůza hrůz „Šárinko“, a to by na ni bylo příliš.
„Ty znáš náš rod…“
„Ano,“ potvrdil mistr Zdislav a přesunul hrášky do dvou táborů. „Studoval jsem královský rodokmen.“
„Takže jsi znal i mého dědečka Neklana?“ zeptala se Šárka, položila ukazováček na hrášek a začala jím nenápadně točit, jako kdyby o nic nešlo. Nehodlala mistra vyplašit. Půjde k věci přes širší příbuzenstvo.
„Králova otce jsem osobně nepotkal,“ odpověděl. „Přišel jsem sem až s královnou.“
To Šárka nevěděla. A nevěděla, kterou královnou měl na mysli. Srdce se jí rozbušilo.
„S mou matkou?“
Mistr se na ni zadíval, naklonil hlavu na stranu a chvíli mlčel. Pak se zhluboka nadechl a řekl: „Je to zvláštní věc. O tvé matce vím jen to, jak se jmenovala.“
„Zora,“ dodala Šárka. „Ale…“
„Mohu ti ukázat rodokmen v kronice,“ navrhl mistr váhavě.
Šárka si poposedla na židli a připomnělo jí to, jak se táta ošíval. Mistr vstal a došel ke knihovničce. Vytáhl tlustý svazek a důstojně s ním zamířil zpátky. Položil ho před Šárku a ta ucítila známý závan pachu, který ulpíval na starých knihách. „Možná už jsme ho měli probrat dřív, jenže…“
Jenže jsou v něm věci, o kterých se na hradě nemluví, postěžovala si v duchu Šárka.
Mistr knihu otevřel, posunul ji na stole a rozložil dvoustránku, která byla vložená za vazbou. Objevila se rozcestí čar a jmen. Mistr rozložil další díl a Šárku napadlo, jestli jsou podobné skládanky i ve zbytku kroniky. Nějaké námořní bitvy s papírovými loďkami a hrady, které vyrostou z papíru, když člověk otevře na určité straně.
Pak mistr dospěl k poslední části dlouhého listu.
„Tady je tvůj dědeček z otcovy strany, Neklan, a babička Danuta. A tady,“ řekl a poklepal na osamělé jméno – Zora –, které nevázaly pavoučí nožky s nikým kromě Vladana a Šárky. Šárka se dívala na vlastní jméno vyvedené maličko jasnějším odstínem. O skok vedle se stejně vysoko vyjímala Klára.
„Nevíš, jak moje matka vypadala?“ První královna.
Mistr zaváhal. „Prý byla velmi krásná.“
„Jaké měla vlasy?“ naléhala dál Šárka a bezděčně se zatahala za ty své.
„Jak jsem řekl, nikdy jsem se s ní nesetkal. Mrzí mě to, ale nemohu ti pomoct.“
Takže se dozvěděla, že její máma byla skvělá a prý krásná. A že táta při vzpomínce na ni doteď smutní. Tři poznatky, které jí nijak nepomohly.
„Přece jenom tak nezmizela,“ namítla Šárka. Ovšem potom se zadívala na dvě jména vedle tátova. A na dva meče, které vedle jejich jmen někdo pečlivě nakreslil.
Vsadila by se, že ví kdo.
Mistr se skláněl nad ní a ukazoval jí různé příbuzné krále a královny. Té druhé královny.
Koneckonců sem přijel až s ní.
Potom osobně pod meče u jmen otcových bratrů úhledně připsal dvojici čísel. Šárka sice byla teprve v hrachové fázi matematiky, ale ta čísla nemusela sčítat ani odčítat. Byla naprosto stejná. Stejný den.
„Vlastě noc,“ opravila se v duchu.

Komentáře

Obrázek uživatele Angiera

Páni, jsem napjatá, jak to bude pokračovat.

Obrázek uživatele Birute

A to je správné :)

Obrázek uživatele Aries

No teda, jsem strašně napnutá

Obrázek uživatele Birute

Abych pravdu řekla, tak já taky. Ovšem to navření z vody má jisté kouzlo.

Obrázek uživatele Aveva

Temná tajemství vyplouvají na povrch! Snad je holky princezny zvládnou bez ztráty kytičky :o)
Obrázek uživatele Birute

A to je jen vrchol temňáckého ledovce!

Obrázek uživatele Aveva

Těším, těším, čím víc temných tajemství, tím víc adidas! ;o)
Obrázek uživatele Birute

Bude to spi(n)knutí, kam se podíváš.

Obrázek uživatele Aplír

Pěkně se to čte. Těším se na další pokračování.

Obrázek uživatele Birute

Děkuju. Já se taky těším, protože výjimečně tuším, o čem bude další kapitola, což se mi nestává.

Obrázek uživatele Julie

Juuuuu, napínavé! A do toho proutěná knihovna.

Obrázek uživatele Birute

Symbolika a záhady kam se jen podíváš!

Obrázek uživatele kytka

Tohle jsem nečekala, ale líbí se mi to moc. Jsem zvědavá, co za temná tajemství se objeví.

Obrázek uživatele Birute

Pro mě je to exorcismus motivů, které se mi nahromadily v hlavě, takže o temná tajemství nebude nouze.

Obrázek uživatele Danae

Tyjo, to se to zamotává, nejen maminka, ještě strejčci! Ještě že je třetí kapitola hned po ruce!
Obrázek uživatele Birute

Strýcové budou v tomhle příběhu problém. Maminka bude problém. Všichni budou problém. Jenom kuchařka Máňa má solidní rodinné zázemí a perspektivní vztah.

Obrázek uživatele Aveva

Aspoň někdo! Já to Máně přeju :o)
Obrázek uživatele Birute

Já ji tam nakonec budu muset vepsat, abych pozvedla tu emo atmosféru.

Obrázek uživatele kytka

:)))
Kachna za komentář :)

-A A +A