25. Smíření
„Nejvíc mě děsí ta nejistota,“ pokračovala Gormlaith. „Co když…“
„Jsi vědma, nikdo nezná všechna co když lépe než ty,“ přerušil ji. „Dvacet let jsi Nejvyšší ranhojičkou. Viděl jsem, jak smiřuješ rozhádaná knížata, pomáháš u porodů i u lůžek umírajících, hraješ si s vnoučaty, vymýšlíš nové léky, a tisíc dalších věcí. Nikdy jsem ale nezažil, že bys udělala něco, co by Deabartu nějak uškodilo. Věřím ti.“
„Odpouštíš mi?“ vyhrkla.
Podíval se jí do očí a pochopila, že Yaran možná neví proč, ale chápe, že se dnes loučí navždycky.
„Odpouštím,“ řekl tiše. „A ty mně?“
„Samozřejmě.“
„Pak můžeš jít s klidným srdcem.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Opravdu musí?
Opravdu musí?
Minimálně tomu věří
Minimálně tomu věří
To je tak tísnivé.
To je tak tísnivé.
A teď ji čeká poslední práce
A teď ji čeká poslední práce
Smíření je strašně fajn, ale
Smíření je strašně fajn, ale "s loučením navždycky" se schyluje k něčemu smutnému. Ach ouvej!
K něčemu smutnému se schyluje
K něčemu smutnému se schyluje už od začátku...
Loučení na vždy, to musí být
Loučení na vždy, to musí být moc smutné...