Pověst nás bude předcházet

„Zelená tlama,“ hlásí Václav vyhlížející do lesa.
„Která?“
„Pohraniční!“
„Zastav,“ obrátí se Robert na řidiče.
„Další pán na holení,“ křikne k dětem Milan, „stejný vzkaz! Jsme vozbrojený a nebezpečný, hotový ďáblové, jasný?!“
„Puberťáci,“ krotí ho Václav, „už na čerty nevěří…“
„Bůhví zda někdy viděli cikána,“ zašklebí se snědý mladík, „slečinky…“
„Proč to děláte?“ zeptá se opatrně Jan, když chlapec opustí autobus.
„My sázíme na život, vole,“ poučuje malorážka, „ne jako voni, za smrťák metál! Nepotřebujeme – my ani ty! –, aby nás rozstříleli, ještě než začneme vyjednávat!“
„Nejsme žádný vypatlaný hovada, volante,“ připojuje cikán, „když unášíš, musíš bejt tak trochu ten psychyjatr!“