Poslední úsměv
Maličko šmrncnuté Alenkou, no... stejně byste na to přišli :)
Ležela v posteli. Společnost jí dělali stařičké rádio a černý kocour.
Rádiová hra za moc nestála. Signál se trhal, slova odplývala do větru.
"-ch ano, Fr-nku, v-zmu si -ě! J-ž zít-a dojd- k úpl-né-u a d-kon-a-é-mu spl-nutí -uší!"
Polohlasně se zasmála a třesoucí se rukou rádio vypnula.
Otisk tlapky na okně tiše zazářil.
Jen počkej, já ti vycinkám, až ti uši splynou v jedno, za to, jak dlouho jsi mě tu nechal, pomyslela si, spokojeně se uvelebila a zemřela.
Už se bojím, ženská, pomyslel si kocour.
Prsk.
Ve vzduchu po něm zůstalo chlupaté ucho.
A ona padala králičí norou vzhůru.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
to je tak kouzelné... doufám,
to je tak kouzelné...
Je! Je to myšlené jako milé a
Je! Je to myšlené jako milé a hezké!
Děkuji <3
Je to moc pěkné :)
Je to moc pěkné :)
Děkuji :)
Děkuji :)
To je tak zvláštně hezké!
To je tak zvláštně hezké!
<3 Má to tak působit :)
<3 Má to tak působit :) Děkuji!
Jé, moc hezké :)
Jé, moc hezké :)
Děkuji :)
Děkuji :)
To je dost zvláštní, ale
To je dost zvláštní, ale vlastně milé.
Děkuju <3
Děkuju <3