Říkanka

Neboj se stínů, napínej sluch
Není to strašidlo, není to duch
Mrk, mrk, mrk!
Je to jen smrk
A hned vedle?
To je zase jedle

Naslouchač na své domovské planetě vyrůstal v neprostupných horských lesích. Tou krátkou rýmovačkou ho uklidňovala máma, když se zalekl zlověstného stínu větví nebo jejich skřípění ve větru. Od chvíle, kdy se ponořili pod zem, si ji přeříkával jako modlitbu.
Když páčili dveře opuštěné lodi a její železné srdce Naslouchači burácelo v uších, nepřál si nic jiného než vidět stromové velikány svého dětství. Slyšet vichřici v jejich korunách. Cítit vůni pryskyřice. Alespoň na chvilku se nebát.