55. část - Epilog

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

S nepatrným tříměsíčním zpožděním tady máme závěr ;o)
Všechno důležité se sice stalo už v předchozí kapitole, ale potřebovala jsem se svým hrdinou dojít až do konce (myslím, že by mě jinak chodil strašit).
Děkuji všem čtenářům za komentáře a trpělivost, se kterou mě Padesátkou následovali :o)

Kapitola: 

Vev ve stínu toho místa vyrůstal. Všichni z vesnice se k němu pokradmu podívali pokaždé, když se stalo něco špatného, ale nikdo o něm nemluvil. Tabu. Zakázané město. Město duchů. Jeho střechy léty ztrácely zlatavý lesk. Mozaiky na hradbách se rozpadaly. Ve vodních nádržích se uchytila zeleň a nad městem se k nebi vytahovaly koruny stromů.
Kdyby se Vev zeptal, dozvěděl by se, že se k němu nemá přibližovat. A tak se nezeptal. Na prahu dospělosti si připadal nesmrtelný. Zlaté střechy a propracované mozaiky mu byly příslibem netušených pokladů, které najde uvnitř. Jak by mohl odolat?
K hradbám dorazil dlouho před soumrakem, ale vstoupit se prozatím neodvážil. Zničenou branou nahlédl dovnitř. Hromada pokladů neležela hned za ní, jak si s lehkomyslností mládí představoval. Byly tam jen časem poznamenané trosky, ve kterých se v zapadajícím slunci sem tam bíle zaleskla kost, která téměř jistě kdysi patřila člověku.
Vev se otřásl. Stáhl se kousek dál a ustlal si v křovinách na dohled od brány. Nemohl usnout. To místo ho tížilo v břiše jako balvan. Ještě byl čas odejít. Z hradeb vzlétl jakýsi noční pták a pařátem strhl celou lavinu drobných kamenů. Sypaly se a utíkaly po zdi se zlověstným, stupňujícím se rachotem.
Ticho.
Ticho bylo možná ještě děsivější. Bylo to divné noční ticho. Nepodobalo se tichu v jeho rodné vesnici, ani tichu ve městě, kam chodívali prodávat dobytek. A už vůbec nesneslo srovnání s velebným tichem noci, které zažil v oněch vzácných dnech, kdy ho otec vzal do Chrámu. Tohle ticho bylo ohlušující, znělo dutě a zvláště zlomyslně požíralo zvuk.
Vev si třel dlaně a marně se pokoušel vlastním dechem zahřát zkřehlé prsty. Ticho noci čas od času přerval další sypající se kus zdiva. Nakonec Vev usnul, ale jeho spánek byl neklidný, sny plné přesýpacích hodin. S prvním raním paprskem stál znovu před branou.
Vešel. Vysoké budovy svíraly hlavní ulici v těsném obětí. Když překročil trosky hlavní brány, cesta byla volná a čistá. Hromady pokladů nebyly v dohledu, ale měl před sebou celý den, doufal, že na nějaké narazí dřív, než se bude muset vrátit. Nocovat na tomhle místě nechtěl.
Hlavní ulice byla rovná a zvedala se k dominantě celého města - mohutné kamenné kopuli, ve které ovšem začínaly být patrné trhliny. Vevovi připoměla Chrám. Chrám, to nejúžasnější, ze všech míst. Ale jak souvisí město, které Bůh opustil, s místem, kde jste Bohu na zemi nejblíž, si vysvětlit nedovedl.
Kráčel ulicí vzhůru a jeho úžas stoupal. Ve stěnách objevoval výklenky se svatostánky zdobenými tak dobře známými symboly. Jeden jako druhý byl zasvěcen jedinému skutečnému Bohu. Byl tohle odraz Chrámu? Jeho stín? Zvědavost ho hnala vpřed. Bude tam?
Vevův otec si nemohl dovolit návštěvu Chrámu v době slavností obětování. Přesto však oltář na hlavním náměstí na Veva silně zapůsobil. S široce otevřenýma očima se rozhlížel kolem něj, představoval si slavnostně oděné zástupy kněží a noviců, jásající davy věřících v pozadí. Nebylo dovoleno se oltáře dotknout, ale strážci Veva shovívavě pustili tak blízko, jak jen bylo možné. Namlouval si tenkrát, že skutečně cítí pach čerstvě prolité krve.
Byl tam.
Stejně jako v Chrámu, tom skutečném Chrámu, stál i v této bortící se napodobenině na hlavním náměstí oltář. Vev došel až k němu. Navlas se podobal svému chrámovému dvojčeti. Stejný kámen, stejně pečlivě opracovaný, se stejnou drážkou, kudy měla odtékat krev. Vev vydechl v nábožném vytržení. Oltář Slunečního Boha.
Vev se kousl do rtu a trochu provinile se rozhlédl. Kolem samozřejmě nikdo nebyl. Pravidelně se ozývající zvuk sypajících se kamenů už Vev ani nevnímal. Olízl si rty a udělal váhavý krok. Tenhle oltář neměl strážné. Krok za krokem a najednou Vev seděl na chladném kameni. Nadechl se a položil se na záda.
Byl to zvláštní pocit. Tělem mu probíhalo vzrušení. Tvrdý kámen v zádech, oči vpíjející se do slunečního kotouče. Krev hučící ve spáncích. Stín. Stín? Vev stočil hlavu a do očí se mu vpálila silueta lidské postavy. Rychle se pokusil vstát, ale muž, kterému silueta patřila, ho přirazil zpátky na oltář a na krk mu položil nůž.
“Copak to tu máme?” hlas byl starý a roztřesený.
Vev ztuhl. Cítil ostří položené na kůži a věděl, že při sebemenším pohybu ji čepel prořízne. Starý muž se k němu sklonil a Vev, oči stále ještě plné slunce, na něj vyděšeně mžoural.
“Toužíš obětovat svou krev?” zeptal se stařec úlisně.
Vev opatrně zavrtěl hlavou.
“To je dobře,” štěkavě se rozesmál stařec, “Protože to už nedělám. Ten bastard,” úkosem se podíval na slunce, “Si to nezaslouží.”
Plynulým pohybem zastrčil nůž za pas a natáhl ruku, aby Vevovi pomohl vstát.
“Eh,” stařec si odplivl, “A ty si nelehej na oltář, mohl by si to špatně vyložit.”
Vev se k němu obrátil, ale když mu pohlédl do tváře, nedokázal promluvit. Kůže starého muže byla spálená sluncem a plná skvrn, ale pod jeho očima bylo stále patrné tetování. Od spodních víček k lícní kosti mířilo pět slunečních paprsků.
Stařec se na Veva chvíli nechápavě díval, pak si uvědomil směr jeho pohledu a dotkl se vlastní tváře.
“Tohle,” řekl překvapeně, “Úplně jsem na něj zapomněl.”
“K-k-kdo jsi?” odvážil se nakonec vyslovit Vev. “Tohle je přece znak Ženy Slunečního Boha.” Nevěřícně vztáhl ruku ke starcově tváři. Když se dotkl tetování, ucukl jako by pálilo.
“Všechny Ženy jsou mrtvé,” zavrčel stařec, “zemřeli v Nanie.”
“Ale já Ženu viděl! Loni v létě,” odporoval Vev.
“Cos viděl, tos viděl,” usmál se stařec shovívavě, “Já vím své.”
“Opravdu,” mračil se Vev, “Když jsme s otcem navštívili Chrám…”
“Chrám?” přerušil ho prudce stařec. “Tohle je Chrám!”
“Ale,” Vev zamrkal, “Chrám je přece…” Neurčitě mávl rukou směrem ke Chrámu. “Nemůže být tady. Chrám je jediný a jedinečný!”
Stařec mlčel. Obrátil se směrem, kterým Vev ukázal, jako by mohl prohlédnout skrze zdi a kopce až za obzor, za kterým se rozkládal svatostánek Slunečního Boha. Chvíli nepohnutě stál, zatímco se Vev nejistě ošíval.
“Kchm, kchm,” odkašlal si Vev. Stařec se k němu obrátil.
“Jak dlouho?” zeptal se unaveně.
“Jak dlouho co?”
“Jak dlouho tam tvůj jediný a jedinečný Chrám stojí.”
“Od nepaměti!”
Stařec se shovívavě usmál.
“Tvoje nepaměť je dost krátká,” poznamenal.
“Můj děd ho pomáhal stavět,” řekl Vev pyšně. Tenhle kousek rodinné historie ho naplňoval hrdostí. Otec mu dokonce ukázal, kterou s výsečí hlavní kopule pomáhal jeho otec stavět. Byla to ta hned vedle vstupu, plná vzrušujících ornamentů a lesklých ozdob.
Stařec zvedl ruku a vypadalo to, jako by na prstech něco počítal. Nakonec si povzdechl.
“První měl pravdu,” zašeptal nepřítomně, “Asi bych mu to měl říct. Bude se naparovat a nebude s ním k vydržení,” obrátil se k Vevovi, “Ale říkal to.”
Vev jen nechápavě sledoval, jak stařec obrací pohled ke slunci.
“Říkal to. Víru nezabiješ. Vstane nový Chrám. Nezměnil jsi nic.” Stařec si chvíli nesrozumitelně mumlal, když ho přerušil hlasitý zvuk sypajícího se kamene. V kopuli nejvyšší svatyně se vydrolilo hned několik kamenných bloků. Vev leknutím nadskočil, ale stařec vypadal nepřítomně.
“Řeknu mu to,” rozhodl se nakonec stařec a bez dalšího vysvětlení vyrazil pryč.
Vev zamrkal. Podíval se nejdřív zpátky ulicí, kterou přišel a pak na starcova vzdalující se záda. Zvítězila zvědavost.
Cestu ulicemi si Vev zapamatoval, ale když vstoupili do chodeb, ztratil nit. Stařec si ho nevšímal a několikrát zahnul tak prudce, že se Vevovi málem ztratil. Zpomalil teprve, když došli k celám.
Vysušení mrtví na holých pryčnách se ztráceli ve tmě za mřížemi. Bylo tu tepleji než venku, ale Vev si zimomřivě přitáhl k tělu plášť. Stařec se nakonec zastavil před celou na konci jedné z chodeb. Díval se dovnitř a mlčel. Vev mu zvědavě nahlédl přes rameno, ale i tato cela skýtala útočiště mrtvému.
“Zapomněl jsem,” řekl hluše stařec, “Zapomněl jsem, že jsi mrtvý.” Povzdechl si a odvrátil se od cely. Trochu překvapeně zamrkal na Veva. Potřásl hlavou a chvíli trvalo, než si uvědomil, že ho sem sám přivedl.
“Je mrtvý,” oznámil Vevovi. “Už mu neřeknu, že měl pravdu.”
“Všichni jsou mrtví,” řekl Vev nejistě a ukázal k celám, které cestou minuli.
“Asi máš pravdu,” zamumlal stařec. “Nejdřív všichni odešli, pak všichni umřeli. Přestal jsem sem chodit. Nemyslel jsem na mrtvé. Tak jsem na to zapomněl.”
“Ale ty jsi živý,” zašeptal Vev. Podivný stařec ho v ponuré vězeňské chodbě znepokojoval mnohem víc než venku v plném slunci.
“Pro mne bylo vody dost,” odpověděl stařec jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Vev se na něj tázavě podíval.
“Strážce pramene otrávil hlavní zdroj vody,” vysvětlil stařec. “Asi se v něm utopil, nepřišel jsem na to, jak dostat mrtvolu ven.”
Když ani pak nezasvitlo ve Vevově pohledu pochopení, stařec pokračoval.
“Zbyl jsem tu sám. Nemohl jsem nanosit dost vody pro všechny.” Gestem obsáhl vězeňské chodby. “A První pak začal vodu odmítat.” Zamyslel se. “I tak myslím umřel poslední.”
“Proč jsi jim neotevřel a nenechal je jít?” podivil se Vev.
“Byli to vězňové,” podíval se stařec na Veva překvapeně, “Nemohl jsem je propustit.”
“Ale…” Vev nedokázal najít správná slova.
“Myslíš, že to bylo plýtvání?” zamyslel se stařec. “Říkávalo se za mého mládí, že každá smrt má sloužit k větší boží slávě.”
Vev váhavě přikývl.
“Jenže já jsem nechtěl, aby sláva mého otce rostla,” řekl překvapivě pevně stařec.
“Ty přece nemůžeš být…”
“Boží syn?” ušklíbl se stařec. “Možná nemůžu, ale jsem. Syn Slunečního Boha, který vyzval otce na souboj. A vlastně nevím, co jsem chtěl. Něco změnit? Zaujmout jeho místo v srdci věřících? Prožít dlouhý, opravdu dlouhý život?” Rozhlédl se, ale Veva jako by neviděl.
“Za ty roky jsem asi zapomněl, kde jsem udělal chybu.”
Vev sledoval starce těkajícího pohledem sem a tam a bolestně si uvědomoval, že starcova ruka neustále spočívá na jílci jeho nože.
“Zabiješ mě?” vyhrkl, když už vnitřní pnutí nešlo snést.
Stařec se na něj překvapeně podíval.
“Mám k tomu nějaký důvod?”
Vev nejistě trhl rameny.
O kus dál se v chodbě sesunul kus venkovní zdi. Do ponuré temnoty zazářilo plné slunce.
“Nemám důvod,” podíval se stařec k cele, ve které zemřel První. “Působit smrt k ničemu nevede.” Obrátil se k Vevovi zády.
“Když seskočíš na ulici a půjdeš se sluncem v zádech, dostaneš se k bráně,” řekl nepřítomně. “Nevím, cos tu hledal, ale nikdy tu nebylo nic, co by mělo tohle místo opustit.”
Vev se rozběhl k otvoru ve zdi. Když dopadl na ulici, sesypal se další kus stěny. Stařec nepřítomně sledoval jak mladík bez ohlédnutí mizí a pak s povzdechem došel do místnosti, kde kdysi procitl Koba probuzený nářkem nového vězně. Sebral všechny klíče a těžkým krokem se sunul chodbami. Před každou celou se zastavil, vzdychl, vybral klíč a otevřel.
Některé věci je třeba udělat, i když už je příliš pozdě.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Dobrý závěr. A mají nový chrám, takže můžou vesele jet druhé kolo. Nemyslím, že by to v tom novém chrámu chodilo výrazně jinak. Gratuluju k zdárnému ukončení příběhu, ráda jsem ho četla!

Obrázek uživatele Aveva

Celkem správná úvaha. A děkuju :o)
Obrázek uživatele Tora

Kruha se uzavřel a Aries má pravdu, mohou začít další kolo.
Jsme jako lidstvo prostě nepolepšitelní.
Byl to dobře napsaný příběh a jsem ráda, že jsem si ho mohla přečíst celý.

Obrázek uživatele Aveva

Tak. Jednotliví lidé jsou v zásadě dobří, ale jako lidstvo to občas dost neděláme dobře.
A děkuju za čtení a komentování :o)

Obrázek uživatele wandrika

Ďakujem za celú sériu, bola výborná. A som rada, že je tu aj záver. Chrámové príbehy vo všeobecnosti vzbudzujú vo mne pocit určitej cyklickej nemennosti, takže jeho znovu-vybudovanie dáva zmysel. Aj keď všetci by sme možno boli radšej tomu spomínanému meteoritu :)
Myslím že niekde v polovici príbehu som si uvedomila, že hlavnému hrdinovi vôbec nerozumiem, čo vlastne chce. Ale teraz vidím, že tomu nerozumel ani on sám, takže to tak asi malo byť. Len som nečakala, že sa dožije takého vysokého veku.
Len tak mimochodom, nie je Vev iba skrátením autorkinho mena?

Obrázek uživatele Aveva

Meteorit je rád, že má své fanoušky ;o)
A rozháranému hlavnímu hrdinovi by nejspíš prospělo jedno, nebo dvě kola revizí celého příběhu, ale na to nemám morál a čas.
To s tou zkratkou mě nenapadlo :o) ve skutečnosti je to přezdívka vyženěného syna jednoho kamaráda, mi tak vytanul na mysli, když jsem potřebovala někoho, kdo by do opuštěného chrámu vlezl :o)

-A A +A