49. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

Koba se rozhlédl. Jeho nové oči měly úžasný rozsah - neviděl jen v limitovaných vlnových délkách Ceriliana, ale viděl tepelné záření a ultrafialové záření. Prohlédl si stříbrné tělo Kyberčlověka vedle sebe. Nebyla to ta fádní stříbrná barva, kterou si pamatoval.

Najednou mu došlo, co dělá. Neměl by tu tak postávat - co když ti Kyberlidi zjistí, co udělal? Vykročil od té skupinky Kyberlidí, ale ihned zavrávoral a zastavil se. Těžiště svého těla měl úplně jinde, než byl zvyklý. Udělal několik opatrných kroků, aby získal jistotu a pak se vydal ke dveřím haly. Kobovy nové pohybové sensory ukazovali, že se ta skupinka Kyberlidí rozpadla a každý mířil jiným směrem. Několik z nich trochu vrávoralo a jeden dokonce zakopnul a spadnul. Koba poděkoval bohům odpadu za to, že jeho mentální přenos přetížil ostatní Kyberlidi a rychle proklopýtal dveřmi.

Venku se rozhlédl a využil svých nových schopnosti, aby se zorientoval. Spektrum informací, které získal bylo opravdu velké. Lepší než nejdokonalejší vybavení na Cerilii. V tomhle těle snadno najde a ovládne planetu, která není takovým zapadákovem. Vytvoří své vlastní smetiště, o kterém se bude mluvit ještě na konci vesmíru.

Koba slastně poskočil. Alespoň se o to pokusil. Jeho těžké tělo se vzneslo sotva pár centimetrů nad zem. Než ale dopadlo zpátky, aktivovaly se rakety v Kobových patách a rozletěl se k obloze.

Kovovým hlasem vyděšeně vykřikl a zamával zmateně rukama. Kobovo tělo se ve vzduchu otočilo a zamířilo přímo na zem. Koba instinktivně kopnul nohama a dostal se do vývrtky, která byla skoro rovnoběžná se zemí. Oddechl si a uvolnil se. Jakmile se jeho tělo uprostřed vývrtky uvolnilo, najednou se celé roztřáslo a než se nedál, udělal vysoký oblouk a zabořil se hlavou do bahna.

Koba zůstal několik vteřin ležet jako opařený, než se pokusil vstát. Bylo to těžší, než by mělo být. Po chvíli námahy si uvědomil, že se potopil několik desítek centimetrů pod povrch a Cerilijská zemina se nad ním zavřela. Koba ve své hlavě poskočil a znovu aktivoval rakety. Vyletěl ze země a o pár metrů dál zabrzdil hlavou. Rychle se vyškrábal na nohy a našel kus pevnější země.

„Na tohle si budu muset zvyknout,“ pokusil se zamumlat, ale místo toho se mu z vokalizátoru vydral hlasitý plechový hlas.

Koba překvapením málem znovu poskočil, ale naštěstí se ovládl. Rozhlédl se a ke svému potěšení zjistil, že se náhodně dokodrcal skoro až ke Kyberlodi.

„Přesně, co potřebuju,“ prohlásil a zároveň se zaposlouchal do svého hlasu. „Hmm, silný, autoritativní. Jo, na tohle si zvyknu.“

Opatrně došel až k lodi a vešel dovnitř.

„Teď jenom zjistit, jak to ovládat.“

***

Koba se rozhlédl. Jeho nové oči měly úžasný rozsah - celé jeho nové tělo bylo úžasné. Množství informací, které dostával o svém okolí, bylo skoro neuvěřitelné. Na to ale teď nebyl čas. Musel se dostat z dosahu Kyberlidí, kdyby se náhodou rozhodli, že jeho nové tělo chtějí zpátky. Koba se rozběhl k díře ve stěně.

Prvním krokem zavrávoral.

Po druhém kroku padnul na kolena a pomalu se převážil dopředu. S dutou ránou dopadl na hlavu.

Tohle tělo mělo sice množství sensorů, ale co se obratnosti týkalo, něco mu scházelo.

Koba se pomalu postavil na nohy. Zatímco vrávoral k díře s mrtvým Dalekem, děkoval všem odpadním bohům, že jeho mentální přenos přetížil ostatní Kyberlidi.

Venku se rozhlédl a využil svých nových schopností, aby se zorientoval. Vypadalo to, že nebyl nikde blízko bitvy. Po krátkém zaváhání se soustředil na centrum bitvy - měl by se alespoň podívat, jak jeho plány nakonec dopadly. Bohužel získal tolik informací, že se v nich nedokázal zorientovat.

„Moje budoucnoust je stejně jinde,“ pokusil se zamumlat, ale místo toho se mu z vokalizátoru vydral hlasitý plechový hlas.

Koba se překvapeně zarazil, ale pak pokračoval: „Hmm, silný, autoritativní hlas. Jo, na tohle si zvyknu.“

Ze změti dat vyhledal tu jedinou relevantní informaci a pomalu a s rozvahou se vydal přes Cerilijskou shnilou krajinu. Zatímco se Ceriliané, Kyberlidi, Daleci a Doktoři mezi sebou mlátili, Koba ukradne Kyberloď a vydá se najít menší zapadákov, než byla jeho domovská planeta. Místo, kde vytvoři smetištní ráj, o kterém se bude vyprávět do samého konce vesmíru.

Když se konečně dostal ke své nové Kyberlodi, našel ji otevřenou. Opatrně a potichu se vkradl dovnitř, kdyby tam náhodou někdo byl.

To byl aspoň jeho záměr. Zapomněl ale, že jeho nové tělo bylo těžké, kovové a každý jeho krok zněl jako výstřel z děla.

Po dvou vrávoravých krocích si všiml několika Kyberlidí, kteří k němu otočili hlavu. Pak si uvědomil, že tihle Kyberlidi na sebe vzájemně mířili zbraněmi. Koba instinktivně pozvedl své paže, ze kterých se najednou vysunuly Kyberzbraně.

Na chvíli překvapení ztuhl, ale rychle se vzpamatoval: „Tohle je moje loď; vypadněte nebo vás zničím.“

Ostatní Kyberlidi se ani nepohnuli, ale o vteřinu později najednou promluvili.

„Ty vypadni!“

„Kdo jsi?“

„Ta loď je moje.“

„Identifikuj se!“

Koba se mohl spokojeně usmát, protože věděl, že na jeho kovové tváři se to neodrazí. On měl na mušce všechny ty Kyberlidi - kdyby se o něco pokusili, byl ve velké výhodě.

„Jsem Koba, odpadní generál a prezident Cerilie,“ Koba se hrdě narovnal do celé své výšky, což způsobilo, že se jeho tělo povysunulo z boků o pár centimetrů a Koba zavrávoral, jak se mu znovu změnilo těžiště.

Instinktivně zamával rukou, čehož využil jeden z Kyberlidí a namířil na něj svou zbraní, než Koba stihnul vystřelit.

„Cerilii si klidně nech,“ odpověděl Kyberčlověk a i skrze ten bezbarvý kovový hlas Koba věděl, že to řekl pohrdavě. „Já jsem Koba a vypadnu z tohoto zapadákova.“

„Všichni jsme Koba,“ pokračoval jiný Kyberčlověk.

Koba stál překvapením jako sloup, což se navenek nijak neprojevilo.

„V tom případě,“ osmělil se Koba po několika minutách, kdy na sebe všichni bezhlesně mířili, „bychom se mohli dohodnout. Jako předtím. Taky jsme spolupracovali.“

„A,“ zalhal s nejupřímnějším tónem, který se dal vložit do neemocionálního hlasu Kyberčlověka, „pokud nemůžu věřit sobě, komu jinému bych měl věřit.“

Kyberlidi si vyměnili pohledy a Koba přesně věděl, co si myslí. Sobě věřit nemůže, ale pokud mu to poslouží, může se chvíli přetvařovat.

Po další strnulé minutě najednou všechny ruce o pár centimetrů poklesli. O několik minut později už na sebe zíralo několik Kyberlidí s rukama podél těla.

„Tak dobrá,“ ve dveřích se objevila další postava, která na ně mířila zbraněmi integrovanými ve stříbrných pažích. „Já jsem Koba. Ten jediný pravý, protože jsem mimo své původní tělo strávil nejméně času. A tahle loď je moje.“

Koba si povzdechl a z jeho vokalilzátoru vyšel dlouhý pištivý zvuk, který všechny překvapil. Nikoho víc, než jeho samotného. Zavrávoral, zavadil o stěnu a s hlasitou dutou ránou se zhroutil na podlahu. Pomalu se zvedl do sedu za zvuku kovových posměšků a dalších dutých úderů, jak postupně všichni ztratili rovnováhu. Nebyl sám, kdo bude muset pracovat na svém novém těle.

„Co takhle se podělit?“ zeptal se Koba nohou, které čouhaly z bláta vedle lodi.

Nově příchozí se v bahně otočil, chytnul se za rám dveří lodi a bez námahy se jimi protáhl. Pak si jednoho po druhém prohlédl, jak se pomalu soukali na nohy. Nikdy si nebude věřit, ale dokud s ním budou spolupracovat, může jejich pomoci využít.

„Přemýšlel jsem,“ pokračoval, „že ti proklatí DOktoři mají svou oblíbenou planetu...“

„...Oko Orionu,“ skočilo mu do řeči jiné jeho já. „A Doktorům to chci...“

„...pořádně zatopit za to, co mi provedli!“

Koba se podíval na svá alter ega. Nikdy jim nebude věřit, ale když mu pomůžou pomstít se Doktorům, stálo to i za jejich nevyhnutelnou zradu. Nejlepší na tom bylo, že podle Tardis na tom Oku Orionu Kyberlidi byly, dokud je Doktor nevyhnal dříve, než se tam dostali - Koba se nemohl dočkat Doktorova výrazu, až si uvědomí, že jsou zpátky. Koba z toho Doktorova ráje udělá krásné industriální smetiště.

-A A +A