49. část - Pod měsícem

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Úvodní poznámka: 
Oficiálně přiznávám, že není pravděpodobné, že bych ten zbytek narvala do jedné kapitoly, takže nejspíš o jednu, dvě nebo tři kapitoly překročím limit.
Kapitola: 

Dveře, vedoucí do Zapovězeného sadu, se skrývaly v řadě podobných odřených a orezlých dveří vedoucích do jediné dlouhé chodby. Žádné z nich neslibovaly skryté poklady a většina skutečně skrývala jen zbytečné zapomenuté věci.
Miró, spokojený, že dokázal Syna vyvést z rovnováhy, mlčel. Uvědomoval si, že už neexistuje důvod, proč by ho Syn měl mít při setkání s Prvním po boku. Miróovy rady už více nebyly potřebné. Oddíl, který měl Syna dnes v noci doprovázet, neměl ve svých řadách jediného cerilijce. Že by mu chtěl Syn poskytnout příležitost, zeptat se na Naniin osud přímo Prvního, Miró vyloučil. Některé informace netoužil mezi obyčejné vojáky šířit ani jeden z nich. Syn ho nejspíš chtěl mít pod dohledem. Když s jistotou přistoupil ke dveřím, které se nijak nelišili od ostatních v řadě, Miró zpod přivřených víček sledoval, jak Syn dveře otevírá a přemýšlel, jaké tajemství mu uniká.
Do měsícem ozářené zahrady vedla úzká křivolaká chodbička. Tráva pod nohama byla měkká a hebká. Po stěnách ohraničujících prostor se pnuly divoké květiny. Vojáci ostražitě rozestavění kolem vchodu se rozhlíželi kolem, ale Miróa naplňoval sad klidem a mírem.
“Musíme k oltáři,” přerušil Syn Miróovo okouzlené přemítání. “Tam ústí cesta z nejvnitřnější svatyně.”
Vojáci se bez vyzvání rozdělili. Část jich zůstala u vchodu, zbytek stál připraven položit za Syna život. Nezdálo se však, že to bude potřeba. Měsíc prosvítal mezi stromy a půlnoční Chrám byl tichý a klidný. Teprve když probudili právoplatnou obyvatelku Sadu, rozrušilo je to. Její hnízdo leželo skryto mezi stromy. Stěny spletené z proutí byly vystlané útržky látek, květinami a ptačím peřím. Ona ležela uvnitř stočená do klubíčka a nastavovala tvář hvězdám.
Vyplašili ji. Vyskočila a utíkala jako divoké zvíře. Nahá kůže se zaleskla mezi stromy. Syn chytil za ruku vojáka, který už sahal po zbrani a zavrtěl hlavou. Požíračka srdcí jim nebyla nebezpečná. Chvíli se tiše díval směrem, kterým zmizela, pak si povzdechl a znovu vyrazili.
Sad sám byl rozlohou nevelký, ale uspořádaný tak, že od oltáře nebylo přes stromy a jinou zeleň vidět žádnou jinou kamennou stavbu. Kdo by zapomněl, kudy vstoupili, mohl by podlehnout dojmu, že kráčejí divočinou. Sám Syn se na chvíli propadl do nocí, kdy s Miróem utíkali z Chrámu. Cítil jako by jejich cesta neskončila, jako by všechno, co se stalo potom, byl jenom sen. Jenže boční deska oltáře se začala odsouvat a tím se sen znovu zhmotnil.
Miró stál za Synem a sledoval, jak se jeho postoj zpevnil. Jak se Syn narovnal a bezděky pevněji sevřel Sluneční Berlu. Zpod odsunuté desky oltáře vystoupila jediná postava.
Zpozoroval je hned. Nedal však najevo strach. Zpod oltáře musel vylézt po kolenou a tak se rozvážně postavil a pečlivě oprášil své prosté poutnické roucho. Neměl u sebe jediný znak svého bývalého důstojenství, ale vyzařovala z něj aura autority. První. Ten, ke komu vzhlížel celý svět. Zástupce Boha na zemi. Pomalu došel na krok od Syna a podíval se mu do tváře.
“Dnes tedy zemřu,” řekl klidně.
“Smrt nemusí být konečná,” odpověděl mu trochu posměšně Syn.
“Ten, kdo se její konečnosti rouhá,” řekl První laskavě, “netuší, co tím na sebe přivolal.”
“Mluvíš snad o mně?” divil se Syn. “Já nepřivolal nic. Já sám byl přivolán. Povolán. Navrácen za smrti, abych znovu nastolil řád. Chceš to popřít? Vždyť právě ty jsi mi položil nůž na krk.”
Syn se natáhl k Prvnímu, chytil jeho ruce a zvedl je do výše obličeje.
“Těmahle rukama,” řekl skoro posměšně, “jsi mě před zraky všech dobrých věřících v Chrámu obětoval Bohu.”
První své ruce Synovi prudce vysmekl.
“Mohl bych tě otci obětovat na oplátku,” pokračoval Syn, “ale takovou poctu si nezasloužíš.”
“Sloužil jsem svému Bohu tak, jak jsem dovedl,” řekl První tiše. “Celý můj život byl obětí pro něj, co tedy záleží na tom, zda zemřu na oltáři?”
“Ale ono na tom záleží,” procedil Syn skrz zuby. “Proto tě nezabiju, ale nechám shnít v kobce.”
“Bojíš se snad, že by mě Bůh navrátil stejně jako tebe?” pousmál se První. “Té obavy se zbav. Mne Bůh trestat nepotřebuje.”
Syn se vztekle zajíkl. Chvíli ticha rušil jen tichý zvuk bosých nohou v trávě. Vojáci stáli připraveni a zahlíželi do tmy jako by ji vyzývali na souboj.
“Obviňuješ mě, že jsem si osoboval právo na život?” procedil Syn skrz zuby, aby ho slyšel jen První sám. “Měl jsem jít jako dobytče na porážku, když jsi mi pokynul?”
“Obviňuješ sám sebe každým krokem, který uděláš,” odpověděl mu První stejně tiše. “Sám sis určil trest za zkoušku, kterou jsi neprošel.”
“Porazil jsem tě,” máchl Syn prudce rukou, “Chrám je v mých rukách.”
“Já nejsem důležitý,” pokrčil První rameny, “Jediné, na čem záleží, je víra. Zneužil jsi ji pro svůj prospěch, ale to jich před tebou udělalo tolik, že si kvůli tomu ani nemusíš připadat výjimečný. Jenže víra se takovým jako jsi ty dokáže bránit.”
“Věříte v něj?” zahřímal První náhle a ukázal na Syna. Někteří z vojáků překvapeně poodstoupili, všichni však pevněji sevřeli své zbraně. Nikdo nepromluvil.
“Ne,” pokračoval První, “nechci slyšet vaši odpověď. Ale najděte ji v sobě, protože uplynou jen dny, než přijde Svatá armáda a bude ji chtít znát.”
“Ti ze svatých bojovníků, kteří skutečně věří, se přidají k nám,” řekl Syn s jistotou, kterou necítil.
První se upřímně rozesmál.
“Naděje je krásná věc,” řekl. “Nebudu ti ji brát.”

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

Dobrá kapitola. Silná. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, zda bude mít Syn dost síly.

Obrázek uživatele Aveva

Tak momentálně je spíš otázka, jestli já budu mít dost síly to dopsat :o) Jsem po těch svátcích nějak vyšťavená.
Obrázek uživatele Aries

Jo síla. Ale svatá armáda mě poněkud zaskočila. Myslela jsem, že chrám je střed všeho, takže když má být někde armáda, tak tam. To jsem teda zvědavá, co bude

Obrázek uživatele Aveva

No jo, to je to čtení po týdnech, pak člověk na nějakou svatou armádu zapomene raz dva :o)
Ale fakt jsem ji zmiňovala, tak ji teď musím ještě použít ;o)

Obrázek uživatele Aries

aha, tak ona to skleróza :-)

Obrázek uživatele mila_jj

No jo, armáda, ta vlastně dobývá nové državy... jestlipak s tím Syn počítá? A stejně jsem zvědavá, co z toho ještě bude (ta Požíračka mi pořád přijde poněkud nevyužitá :)).

Obrázek uživatele Aveva

Tak o Požíračce by se klidně nechala napsat samostatná povídka, kdyby na to přišlo, ale to asi o kdekom z Chrámu ;o)
A Syn sice se Svatou armádou počítá, ale je docela možné, že to dopadne spíš tak, že mu to Svatá armáda spočítá ;o)

Obrázek uživatele wandrika

Vidím v tom približne túto situáciu:
https://tvtropes.org/pmwiki/pmwiki.php/Main/TheReasonYouSuckSpeech
V tomto prípade by asi Syn urobil lepšie, keby to vybavil rýchlo a potichu. Lenže taký triumf, kto by odolal?

Obrázek uživatele Aveva

To máš asi pravdu, ale holt autorka potřebuje, aby byly některé věci řečeny, tak jsou holt postavy nuceny mluvit ;o)
-A A +A