47: Krok na válečnou stezku

Obrázek uživatele Owes
Kapitola: 

Ulice Yorku ho po letech přivítaly měkkým světlem viktoriánských lamp, vánočním osvětlením a vůní linoucí se ze svátečně vyzdobených hospůdek. Během stoupání příkrou ulicí k domu 153B pocítil svíraní žaludku. Nikoli však kvůli nervozitě. Před odchodem z Bradavic odmítl nabídky skřítků, že mu připraví alespoň sendvič, a tak teď za jeho nepříjemným stavem vězel hlad. Jeho nevlastní matka Irina mu posledním dopisem kladla na srdce, aby se přes den postil, neboť toho k večeři chystá opravdu hodně.
Otevřela nastrojená do svých nejlepších šatů, pečlivě učesaná a nalíčená. Severus ji dopředu seznámil se svým plánem použít silné zastírací a maskovací kouzlo a dorazit po mudlovsku, a proto nedala nikterak najevo rozčarování nad skutečností, že před ní stojí muž, jehož tvář vůbec nezná. Pozvala jej dál, zavřela za ním a zamkla. Teprve poté Severus působení kouzel zrušil a odhalil jí svou pravou podobu.
Převzala od něj tašku s dárky a láhev vína, všechno postavila na odkládací stolek v předsíni a mateřsky ho objala. Pak se na něj dlouze zadívala. Po tváři se jí spustila slza. Urychleně ji setřela hřbetem ruky a usmála se.
„Myslím, že bych dokázala přesně říct, kolik jsi shodil od doby, kdy jsme se viděli naposled. Zvláštní. Vypadáš bídně a šťastně zároveň.“
„Tak nějak to asi bude,“ prohodil neurčitě a nechal se odvést do kuchyně, kde už čekala prostřená štědrovečerní tabule.
„Kde je Marley?“
„Tady jsem!“ zvolala vesele dívka s uhlově černými vlasy svázanými do copu a s jikřivýma modrýma očima plnýma živého mládí. „Už běžím!“
Prolétla dveřmi jako vítr a vrhla se mu kolem krku. Její objetí bylo hřejivé, pevné a trvající tak dlouho, až ji matka musela pokárat.
„Marley, vždyť nám vystydne večeře!“
Marlene Severuse neochotně pustila ze své náruče a s hranou škrobeností usedla na své místo. Irina zapálila svíčky na adventním věnci uprostřed stolu, pokynula Severusovi, aby se posadil do čela a sama usedla po jeho pravici.
„Modlitbu vždycky pronášel tvůj táta. Chceš...?“
„Budu rád, když se toho ujmeš ty. Já s tím nemám moc... zkušeností.“
Irina se chápavě usmála, sepjala ruce a s hlavou pokorně schýlenou vzdala díky nejen za to, že zvládla připravit báječné jídlo, ale především za to, že přežily těžké roky bez Tobiase a že se dnes mohla znovu shledat se svým synem. Severuse její slova hluboce dojala a byl rád, že v místnosti panuje shovívavé přítmí. Po společném zakončení modlitby se pustili do večeře.
O hodinu a půl později už Severus nevěděl, kam má to její báječné jídlo dávat. Byl tak přecpaný, že když se Irina jala rozlévat hruškovici, neodmítl už jen proto, že spoléhal na účinky podporující trávení.
„Jak to bez táty zvládáte?“
„Myslíš finančně nebo -“
„Jak se vám bez něj žije?“
„Chybí nám, ale naučila jsem se díky tomu úplně nové věci. Třeba nahodit pojistky, rozebrat syfon pod dřezem, opravit kotel...“
„Jasně. To bych já třeba nezvládl. Táta si vždycky stěžoval, že jsem na tyhle práce nemehlo. Chlapské práce jim říkal. A pak s oblibou dodával, že jestli se je nenaučím, nikdy ze mě nebude pořádný chlap.“
„Nesmysl,“ zamávala rukou, jako by odháněla mouchu. „Každý máme takové vlohy, které nám pomohou naplnit náš osud. A tvým osudem rozhodně není starat se o to, jestli v koupelně teče teplá voda.“ Chvíli upřeně hleděla do jeho očí, v malé číšce zamyšleně kroužila nedopitou pálenkou. „Máš mnohem těžší úděl, než by Tobias kdy mohl pochopit.“
Severus byl v tu ránu přesvědčený, že ona zřetelně vidí, co je uvnitř něj, že se dívá až na dno jeho duše a dobře chápe, co se z toho dna chystá povstat. Proto ho překvapovalo, jaký klid zachovávala a jak laskavě mu dokázala oplácet pohled.
„Půjdeš s námi na půlnoční mši?“ zeptala se náhle a dočista mu tím vyrazila dech. „Začíná za dvacet minut.“
„Ty jsi asi na půlnoční nikdy nebyl, že?“ zajímalo Marlene, která nečekala na jeho vyjádření a už mu z předsíně podávala kabát.
„Ne, nebyl,“ přiznal. „Vlastně jsem byl v kostele všehovšudy jednou. Když se vdávala moje nejlepší přítelkyně. Ona je čarodějka, ale z mudlovské rodiny. Rodiče trvali na církevním sňatku. Reverend Martin je naštěstí mimořádně osvícený člověk. Neměl problém dokonce ani s několika magickými triky, které jsme předvedli během obřadu.“
„Otec Nicolas je taky velmi tolerantní. O Štědrém večeru k němu vždycky přijdou všichni. Bude se ti tam líbit.“
Kostel svatého Klementa byl od jejich domu vzdálen sotva deset minut volné chůze. Návštěvníky mohli vidět už z dálky. Tvořili malé semknuté skupinky, které spolu tiše rozmlouvaly a ohřívaly se nad železnými koši plnými zapáleného dřeva. Rozhodně ne všichni na sebe oblékli sváteční šat, někteří ostatně vypadali, že žádný takový nevlastní. Na půlnoční mši otce Nicolase zamířili skutečně všichni z okolí, nehledě na své přesvědčení, osobní situaci či stav. Severus uprostřed hojného davu rozeznával několik osob na kolečkovém křesle, spoustu lidí, kteří očividně postrádali domov, pár žen, o jejichž řemesle nebylo pochyb, že je tím nejstarším, sirotky s jejich vychovatelkami, opuštěné starce a stařenky, jednoho pečlivě maskovaného narkomana a také...
„Dobrý večer, pane magistře,“ pozdravil ho trochu rozpačitě sešlý muž, opřený o roh budovy a stranící se ostatních.
...vlkodlaka.
„Dobrý večer, Bernie,“ opětoval jeho pozdrav a jemně naznačil Irině a Marlene, že by se svým známým rád nerušeně prohodil pár slov. „Nečekal bych, že tu na sebe narazíme. Odkdy pobýváte v Yorku?“
„Od loňského jara. Otec Nicolas mi tu pomohl najít práci. V jednom skladě kousek za městem. Dělají se tam noční služby a můžu si dovolit tři dny v měsíci nepřijít.“
„To je naprosto úžasné.“ Snape mu potřásl rukou a neskrýval, jak moc je tou zprávou mile překvapen. „Takže stále užíváte vlkodlačí lektvar?“
„Nechávám si ho pravidelně posílat od toho člověka, co jste mi na něj tenkrát dal kontakt. Teď už si ho dokonce ani neberu na dluh,“ pousmál se Bernie.
„Mrzí mě, že jsem se vám po svém odchodu ze soukromé praxe neozval a nezeptal se vás, jak se vám daří. Sám jsem měl několik let... řekněme těžké období.“
„Na to máme právo všichni,“ ujistil ho Bernie beze stopy hořkosti nebo zklamání. Pak se k němu naklonil a snížil hlas na práh slyšitelnosti. „Já vím, co jste zač, pane magistře.“
Tón jeho hlasu a způsob pronesení nepřipouštěly mýlku. Přesto Snape cítil nutkání položit doplňující dotaz. Užuž se k němu nadechoval, když ten muž znovu promluvil a smetl tak veškeré pochybnosti, zda se nejedná o nedorozumění.
„Ve vzduchu je cítit sníh a kouř. Blíží se velká bitva. Velké osvobození za cenu prolité krve. Vím stejně dobře jako vy, k čemu jsem byl předurčen. Až přijde čas a já zaslechnu volání, nezaváhám ani okamžik.“
Severus mu chvíli hleděl do tváře a přál si, aby měl čas vypovědět, jak moc pro něj tahle slova znamenají. Jelikož však v ten moment zazněly z otevřených dveří kostela první tóny varhan, jen pokýval hlavou a pevně stiskl jeho rameno. Potom už si oba pospíšili dovnitř.
Mše trvala necelou hodinu. Po jejím skončení se všichni houfně sbírali z kostelních lavic a mířili ven. Irina s Marlene se také postavily a tázavě pohlédly na Severuse, který vypadal, že s odchodem nijak nepospíchá. Když si Irina povšimla očního kontaktu mezi Severusem a otcem Nicolasem, který právě předstíral, že si na pulpitu přerovnává listy s kázáním, jen mu pošeptala do ucha, že klíč od domu je v modrém květináči a že už má ustláno v pokoji pro hosty.
Otec Nicolas trpělivě počkal, až odejde poslední člověk, ještě naposledy mu zamával a popřál dobrou noc, načež beze spěchu zavřel vrata, zamkl je a zajistil závorou. Severus celou dobu seděl na místě, aniž by se pohnul. Jen hypnotizoval dřevěný kříž nad oltářem a čekal, až si k němu starý páter přisedne.
„Tvůj táta zpravidla odcházel po závěrečném amen.“
„Vaše kázání se mi líbilo.“
„Opravdu?“
„Ano. Zvláště ta část o síle oběti. Oběť bez prolití krve je jako smlouva bez podpisu. Výstižné. Víte, strašně dlouho jsem se snažil vyhnout přinášení obětí. Nestál jsem o konflikty, nechtěl s nikým bojovat, řídil se heslem: žij a nech žít. Jenomže, čím víc jsem se snažil nepřinášet oběti, tím víc mě to stálo, protože osud – nebo Bůh, chcete-li – si svoji daň nakonec vybral i s úrokem.“
„Jsou chvíle, kdy je třeba oběť vykonat, Severusi, neboť Bůh – nebo osud, chceš-li – si ji žádá. Taková oběť je opodstatněná, má dobrý důvod, v dlouhodobém měřitku přináší užitek. Dalo by se říci, že takovou obětí předcházíme katastrofám, velkým zlům, zkrátka mnohem vyšším úhradám, jak jsi to pěkně vystihl.“
„Nemám problém se sebeobětováním, otče. Mám problém s rozhodováním o životě druhých. Necítím se být k tomu oprávněn.“
„Necítíš se být oprávněn, nebo jen nechceš přijmout takovou zodpovědnost?“
„Možná nejsem připraven ji přijmout.“
„Je vcelku snadné prohlásit, že nejsme připraveni nebo že existují vhodnější kandidáti na danou pozici, když nám chtějí na bedra naložit tíhu, o které si myslíme, že ji neuneseme. Nesmíme ovšem zapomínat, že Bůh – anebo osud – nám nikdy nenaloží víc, než jsme schopni unést.“
„Myslíte, že je k nám až tak laskavý?“ ušklíbl se Severus jízlivě.
„Myslím, že je spravedlivý,“ odpověděl klidně otec Nicolas.
„Pokud bych přijal úkol, který mi byl osudem dán, znamenalo by to stvrdit smlouvu svým podpisem. A vzít na sebe vinu za všechno, co se stane.“
„Smlouva bez podpisu je cárem papíru. A pocitem viny se netrap. Všechny naše viny už na sebe vzal On.“
Otec Nicolas ukázal očima na kříž nad oltářem.
„Tím se ale zříkáme odpovědnosti za zlé skutky.“
„Ne, Severusi. Tím přijímáme dar vykoupení. Jsou činy, k nimž jsme byli zvoleni, a tyto činy musejí být vykonány, aby se naplnilo, co jest psáno. Ty jsi byl ke svému úkolu vybrán dávno předtím, než ses narodil. Přišel jsi o právo svobodné volby, které jiní dostali. Proč tedy odmítat milost, která je ti nabízena? Proč pohrdat odpuštěním, které je pro tebe připraveno? Ano, je pro tebe připraveno odpuštění, neboť jsi služebníkem Božím.“
Severus se na něj poprvé za celý rozhovor podíval. Otočil k němu hlavu a ukázal mu vpravdě nehezký, pohrdavý a cynický úsměšek.
„Víte vůbec, kdo jsem? Kdybyste měl ponětí, s kým mluvíte -“
„Na pravdě, kterou jsem ti řekl, by to nic nezměnilo, mladý čaroději. Nebo bych tě měl nazvat jménem, které ti dal osud? Melanasar. Ten, který přichází z Temnoty. Či snad dáváš přednost oslovení, které pro tebe mají temní tvorové po celé zemi už odnepaměti? Ehakar. Král.“
Úšklebek zmizel a nahradil ho výraz úžasu. A také určitého obdivu.
„Jak jste mě poznal? Bernie vám něco -“
„Ne,“ zavrtěl otec Nicolas hlavou. „Bernie mi to neprozradil, on je velice diskrétní.“
„Tak jak tedy?“
„Kdysi jsem proti silám Temnoty bojoval. Dokud jsem nepřišel na to, že ne všechno, co je temné, je zároveň zlé. A že tma je stejně důležitou součástí našeho světa jako světlo. Bez tmy ztrácí světlo svůj smysl.“
„Vyjadřujete moje vlastní myšlenky.“
„Opravdu? Možná je to důkaz, že jsi právě teď ve správný okamžik na správném místě.“
„Děkuji vám, otče Nicolasi.“
„Bylo mi potěšením, Severusi. Myslím, že se tu hned tak neobjevíš, tudíž ti dám ještě jednu radu. I když na nějakou dobu zhasneš, vždycky potom zase rozsviť, abys viděl, kudy kráčíš.“

Po ranním předání vánočních dárků, snídani a těžkém loučení Severus zamířil do Godrikova dolu, aby popřál krásné Vánoce rodině Potterových. Tam hodlal v příhodný okamžik zpravit Lily o mimořádném významu Jamesova neviditelného pláště a pak už jen počkat, jak se James zachová.
Nečekal dlouho. Jakmile James pootevřenými dveřmi kuchyně vyslechl informace o relikviích Smrti, upaloval do své ložnice, vyndal plášť z nočního stolku a minutu nato jej vrazil Severusovi do rukou.
„Na! Vezmi si ho a dělej si s ním, co chceš, jenom už to skonči!“
Severus předstíral úžas.
„Ty jsi nás poslouchal?“
„Nechtěl jsem vás špehovat. Zrovna jsem šel klukům udělat kakao, protože dostali hysterický záchvat, že vánočku bez kakaa nesnědí. Řekl jsi, že potřebuješ všechny tři relikvie Smrti, aby tě Grindelwald nemohl zabít. A že poslední, která ti schází, je můj neviditelný plášť. Tak tady ho máš. Je jen tvůj. Upřímně, několikrát už mě napadlo, že ten plášť bude asi něco extra, ale že až takhle, to jsem fakt nečekal. Jak jsi na to vůbec přišel?“
„Prozradil mi to Brumbál. Poslední čtyři roky po relikviích pátral.“
„To byly ty jeho supertajné výlety?“
„Ano.“
„Hledal relikvie, aby se mohl s Grindelwaldem utkat?“
„Ne. Hledal je, abych se s ním mohl utkat já. Zamýšlel mi usnadnit cestu.“
„Takže on nakonec souhlasí s tím, že se Grindelwaldovi otevřeně postavíš?“
„Počítal s tím celou dobu, jen potřeboval, abych ho nejdřív připravil o hůlku, poněvadž je to hůlka bezová. Získal ji kdysi v souboji s Grindelwaldem. Aby mohla přejít do mého vlastnictví, musel jsem ho o ni připravit násilím.“
„Ty ses porval s Brumbálem?“ vyvalil na něj oči James.
„Nerval jsem se s ním. Použil jsem odzbrojovací kouzlo a vyhodil mu ji oknem.“
„No ne, to je taková škoda, že jsem u toho nebyl!“ James zahýkal smíchy. „Nemohl bys mi potom ukázat vzpomínku?“
„Ty jsi stejně nenapravitelný vůl jako Tichošlápek. Jeho ale omlouvá skutečnost, že pochází z rodiny Blacků. Za ten plášť děkuju, Jamesi. Moc to pro mě znamená.“
„To bych řekl. Vždyť ses právě stal – jak to Beedle píše? – pánem Smrti. Můžou tě třeba rozsekat na kusy a ty neumřeš.“
„Tak báječné to zase není, Dvanácteráku,“ zchladil ho Severus. „Magická kombinace relikvií ti sice zajistí nesmrtelnost, nikoli však nezranitelnost. Rány léčit nedokáže a bolesti tě nezbaví. Jestli mě Grindelwald rozseká na kusy, budou se ty kusy svíjet v pekelné agónii, dokud mě on nebo někdo jiný o některou relikvii nepřipraví. Což bych za zmíněných okolností samozřejmě uvítal.“
„Nic takového se nestane, Ostrodrápku,“ ujišťoval ho James a pevně přitom svíral jeho rameno. „Zvládneš to. Zvládneme to.“
Severus ho poplácal po zádech, zastrčil si neviditelný plášť do vnitřní kapsy saka a pobídl Jamese, aby se připojili k ostatním.

Navečer se rozloučil i s Potterovými. Byla před ním ještě jedna cesta, kterou musel vykonat, než se vrátí do Bradavic. Cesta za poslední relikvií. Návštěva bíle omítnutého domku uprostřed zelené samoty...
Eileen Snapeová nevypadala ani trochu šokovaně, že svého syna vidí. Naopak se zdálo, jako by s jeho příchodem počítala. Nechala ho přejít práh, důkladně zabezpečila vstupní dveře proti návštěvě kohokoli dalšího a chvíli zůstala stát v předsíni. Z obývacího pokoje k nim doléhaly pištivé dětské hlasy, zvuky rozhoupaných ozdob a rolniček, praskání polen v krbu a tichá kulisa vánočních koled v jazzovém aranžmá.
„Chceš je vidět nebo sis přišel jen pro ten kámen?“
„Půjdu za nimi, jestli to nevadí.“
Eileen mu uvolnila cestu, vykročila za ním a zvědavě zůstala stát v otevřených dveřích.
Severus cítil, jak je každý jeho pohyb zoufale křečovitý, přesto se s dcerami přivítal objetím a nechal se stáhnout pod vánoční stromek, aby mu mohly ukázat nové hračky. Nepromluvil však jediné slovo, protože věděl, že by ho zradil hlas. Jen se na ně díval, pozorně si prohlížel všechno, čím se chlubily, přikyvoval a usmíval se.
Téměř pětiletá Severa zvládala nejen komunikovat v anglickém jazyce, ale také působit vychovaně a rozumně. Takový výsledek se nedal předpokládat ani v tom nejdivočejším snu. Malá striga připomínala spíše malou čarodějku a jedině snad nezkrotné a neupravitelné cihlově oranžové kadeře a husté, nad kořenem nosu spojené obočí jí mohly dosvědčit její pravý původ. Když mu podávala panenky, Severus si všiml, jak pečlivě zastřižené a čisté jsou její nehty, a když mluvila, neuniklo jeho pozornosti, že namísto zubů ostrých jako jehly má v ústech pěkně zarovnané dětské zoubky.
O rok a půl mladší Eleanora si sedla na koberec proti němu a první půlhodinu na něj vykuleně zírala, což ho trochu znervózňovalo, zvláště když u toho mlčela a jen se tahala za rezavé copy. Jakmile se však do křesla za ní posadila babička, napětí opadlo a dívenka začala Severusovi předvádět výkresy levandulových lánů, ovocných sadů a jednoho nízkého domku s dřevěnou verandou a zahradní houpačkou, o němž nesmlouvavě prohlásila, že v něm jednou všichni budou bydlet. Eileen protáčela oči, ale Severus by přísahal, že se mu právě o takovém domě už někdy zdálo. Pohladil Eleanoru po vlasech a jeden z obrázků si od ní vzal.
„Takže tady to je,“ řekla Eileen Snapeová krátce před půlnocí a vložila mu do dlaně malý černý kámen, který studil jako led. „Brumbál ho tu schoval už v létě. Říkal, že nejpozději o Vánocích si ho tady vyzvedneš.“
Severus poděkoval, strčil si ho do kapsy a políbil matku na čelo, které jako led studilo taky.
„Děkuju ti za všechno, mami.“
Ish mahawat, Melanasar. A budu tě mít ráda vždycky. Běž udělat, co je třeba.“

A/N: Jazyk použitý v této kapitole je obecným dorozumívacím prostředkem tvorů Temnoty. Severus ho ovládá nejen proto, že ho kdysi studoval, ale také proto, že je to svým způsobem jeho druhý mateřský jazyk.

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývají 3 kroky...

Komentáře

a může jít do boje :)
ty poslední kroky jsou nejhorší
tak mu držím pěsti
díky

Obrázek uživatele gleti

Morituri te salutant

-A A +A