Pětadvacet - Březen 1945
Vracím se po dlouhé přestávce s Rakušáky.
Přes léto jsem byla bez internetu a pak už mi nějak ujel vlak. Ale říkám si, že by možná někoho zajímalo, jak to dopadne s Tonkou, Vojtěchem a Kobou, tak chci Rakušákům zkusit jejich příběh dopsat.
Z padesátky se tedy stává rebelská třicítka nebo tak něco. I když jako rebel si nepřipadám. Doufám, že to není proti pravidlům, jestli jo, klidně smažu.
V hospodě je horko a dusno, křídlovka vříská, kdo má nohy, točí se v kole, jen staré babky posedávají v koutě, derou peří a klevetí. „Lékárníkovou Čechoslováci nepustili skrz hranici,“ překřikuje hluk Tante Gudrun. „Je to pravda,“ kýchne stará Volkelová tak mohutně, až se peříčka rozletí všude kolem, snáší se k zemi jako obří sněhové vločky, za chvíli jich celá závěj a v tom sněhu klopýtá paní lékárníková v růžových pantoflíčkách. „Na Linii bude zátah,“ prská skrz pivní pěnu Herr Teller, Vojtěch líbá paní učitelovou, sníh víří tmou a paní učitelová se směje: „Cos myslela, ty hloupá?“, ale její oči, černé uštvané oči, ty žalují, a Vojtěch Tonkou třese jako hadrovou panenkou: „Tak už se probuď, ty hloupá!“
A Tonka se probudí. Probudí se, ale víčka nechá pevně semknutá. Srdce jí buší až v krku. Tuhle noční můru prožila už mnohokrát, ale možná, že tentokrát otevře oči a zjistí, že to všechno, co se stalo potom, byl jenom ošklivý sen, že celou dobu blouznila v horečce, že je pořád ještě malá holka, táta v kuchyni pije fajné kafe a máti si hvízdá s rádiem.
„No tak, Toni, probuď se!“ Možná, že když teď otevře oči, uvidí zase tátu, ustaraného, ale živého. Tonku z té představy zabolí u srdce, ale ví, že to je marná touha. Poznala ten hlas. Neochotně si rozlepí víčka.
„Na endlich! To byla doba!“ směje se na ní starostovic Hanina. „Vstávej, vystupujeme! Nebo porajzuješ až do Vídně.“
Tonka zmateně zamrká. Do oken vagonu svítí mdlé jarní slunce. Zahvízdá píšťala, vlak se skřípěním pomalu míjí železniční dílny a před nimi se objevuje výstavná budova nádraží Gmund- Hauptbahnhof. Mašina s kakofonií bouchajícmích nárazníků trhavě zastavuje.
Další pracovní den právě začíná.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
jsem ráda, že ses vrátila,
jsem ráda, že ses vrátila, ráda si příběh dočtu, klidně v třicítce, pětatřicítce nebo co napíšeš :) Určitě to nevadí a mazat prosím néé.
Moc děkuju za vlídné
Moc děkuju za vlídné znovupřijetí. Uvidím, jestli se mi podaří překonat blok a vytrvat až do konce.
Hurá!
Hurá!
Určitě to proti pravidlům není. Naopak je fajn, že se ke svému příběhu vrátíš a my se dozvíme, co se s Tonkou stalo.
Avevo, ty umíš zvednout
Avevo, ty umíš zvednout člověku náladu!
Taky chci vědět, jak to dopadne! Zjistila jsem, že dokud se nepustím do psaní, příběh ke mně odmítá sám přijít.
Mám to s příběhy podobně,
Mám to s příběhy podobně, taky se mi doopravdy píšou až během psaní :o)
A vážně jsem ráda, že ses k tomuhle vrátila. Zrovna nedávno jsem si říkala, jestli se k Tonce vrátíš alespoň příští rok během DMD, abychom se dozvěděli co a jak.
Sláva! Nemazat! Jen se musím
Sláva! Nemazat! Jen se musím vrátit, protože jsem nějak ztratila nit, ale to udělám ráda
Děkuju!
Děkuju! Jste všechny moc milé!
Nit jsem jaksi přervala já sama, musela jsem udělat drastický skok vpřed, abych stihla do prosince ukončit válku (která de facto v příběhu ještě ani nezačala).
Začátek téhle kapitoly je vlastně superstručná rekapitulace, která se k Tonce útržkovitě vrací jako noční můra. Odteď začíná další dějství, myslím, že by mohlo fungovat i bez znalosti začátku.
No hurá, vítej zpátky!
No hurá, vítej zpátky!
Rekapitulace není nikdy dost (pantoflíčky se cítí obzvláště polichoceny :) ), pamatovala jsem si všechno, až na tatínka... co se stalo s tatínkem? To mi nějak uniklo. Jdu se podívat do předposledního dílu.
Tohle vypadá jako totální nasazení, ale tam by dvanáctiletou holku neposlali, kdyžtak až patnáctiletou... no jo, my jsme se fakt posunuli až na konec války, to už je Tonka opravdu velká.
A jsi zase ve formě, čte se to jedním dechem.
Neuniklo Ti nic, s tatínkem
Neuniklo Ti nic, s tatínkem se něco stalo v té mezeře, kterou jsem vynechala. Ale vzhledem k tomu, že byl Rakušan...
Totální nasazení to tak úplně není. Gmund/České Velenice je město na hranicích (za války ovšem v Reichu), od Tončiny rodné vesnice vzdálené asi 20 km.
Děkuju za povzbuzení, jste báječné!
Totálně nasazení mohli být i
Totálně nasazení mohli být i v místě bydliště. Moji prarodiče byli - jako sedmnácti- osmnáctiletí, právě na konci války, přímo v Praze.
A jsem strašně ráda, že pokračuješ, fakt!
V létě jsme v tom kraji byli tři neděle, tak jsem na tvůj příběh hodně myslela a úplně mi chyběl (sice jsem tam taky byla bez netu, ale i tak)
To je pravda, moje babicka
To je pravda, moje babicka byla rocnik 1924 a zustala v Chrudimi u Wiesnera (Transporta)
To je pravda. Dokonce mám za
To je pravda. Dokonce mám za to, že určitá forma nasazení se týkala i dívek německé národnosti, třeba úřednice musely odpracovat rok v továrně, většinou v místě bydliště.
Hrozně ráda bych se podívala,
Hrozně ráda bych se podívala, jak to tam vypadá teď. Byla jsem v tom kraji v devadesátých letech, to tam bylo hodně vidět těch 40 let, kdy to bylo vylidněné území. A přitom skoro na dohled davy vodáků na Lužnici.
Z vašich komentářů jsem úplně dojatá. Moc děkuju.
My tam více méně jezdíme
My tam více méně jezdíme celou dobu - a ono po pravdě, je to tam pořád dost vidět - akorát některá místa jsou víc zarostlá, když je neudržuje pohraniční stráž. Ale ty lesy tam, já to miluju! měli jsme te´d jet zase na podzimky, ale zasáhla nám do toho angína u prostředního, tak nic, až snad azse v létě :(
Fuj, ta poslední věta!
Fuj, ta poslední věta!
Ráda tě tady vidím!
Aj mne tento príbeh veľmi
Aj mne tento príbeh veľmi chýbal a som rada, že si sa k nemu vrátila.