39. část - Dolů
V každém svítání je skryta jiskra stvoření. Pohled na vycházející slunce lesnoucí se na vrcholcích hor probouzí v každém divákovi cosi hluboko zasutého. Vítr prohánějící se po svazích hory Braaz zpívá toužebnou píseň.
Nehluboko pod vrcholem je v příjemném závětří vyhlídka. Na kraji srázu tam stál Miró a sledoval jak se ze světa ztrácí zlatý opar svítání.
“Je to jen představa,” řekl Miró, když za sebou zaslechl Synovy kroky. “Představa, že nádherný počátek zrodí něco nového a výjimečného. Jenže všechny dny jsou nakonec stejné.”
Když Syn neodpovídal, Miró se k němu s úsměvem obrátil.
“Přišels mě shodit dolů?” zeptal se. “Jestli ano, tak ses trestuhodně opozdil. Slunce už je vysoko nad obzorem. A zemřít na Braaz kdykoli jindy než během svítání by byl hřích.”
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
i západy slunce jsou pěkný...
i západy slunce jsou pěkný...
Tak dlouho nahoře kluci
Taky by se dalo říct: Nikdy
Taky by se dalo říct: Nikdy není pozdě! :)
Dalo by se a taky se řekne ;o
Koukám, že Miró má nějaké
Koukám, že Miró má nějaké podezření - nebo je jen přehnaně opatrný?
On je v jádru dost realista,