33: Krok do sebe

Obrázek uživatele Owes
Kapitola: 

Vyrazili bez meškání. Bez toho, aby kohokoli dalšího v Bradavicích zpravili o svém záměru. A tak mezitímco Albus Brumbál alarmoval léčitele od Svatého Munga a příslušné úřady, jeho mladší bratr Aberforth rázným krokem mířil za bránu s okřídlenými kanci a Severus ho mlčky následoval. Když se dostali za bariéru protipřemisťovacích kouzel, Snape se nestačil ani pořádně nadechnout, Aberforth ho chytil za zápěstí, otočil se s ním na místě a po obou zůstal na příjezdové cestě jen zvířený prach.
Objevili se uprostřed kamenité pustiny, temné a sevřené ze všech stran vysokými, rozeklanými štíty hor. Ve vzduchu byla slabě cítit síra, vápenec a sůl. Chvíli zůstali stát. Aberforth nad nimi vyčaroval tlumené světlo a vytáhl z kapsy hábitu několikrát přeloženou stříbřitou látku.
„Neviditelný plášť?“
„Půjčil mi ho tvůj kamarád Potter,“ vysvětlil Aberforth. „Zrovna jsem s ním seděl v lokále, když přišel Hagrid a řekl nám, co se stalo těm dvěma nebelvírskejm klukům. Potter se najednou zvedl, jako by mu někdo u prdele zapálil koudel. Povídám: Kam se tak ženeš, mladej? A on na to: Severus bude chtít jít do Obsidiánový jeskyně, v tomhle ho samotnýho nenechám. Tak říkám: Klidně si zase sedni, hochu. Protože jestli tam s tím cvokem někdo půjde, budu to já.“
Severus na něj tázavě hleděl, neboť Aberforth rozložil plášť, přehodil si ho přes ramena a vypadal, že víc už k tomu dodávat nehodlá.
„Co tak vejráš?“ utrhl se na něj mladší Brumbál. „Kdo si myslíš, že před padesáti lety přinesl umírajícím kouzelníkům zázračnej lék?“
„To jste byl vy? Jak jste to dokázal? Tvrdil jste, že se o to pokusilo pět čarodějů a žádný z nich nepřežil.“
„To jo. Jenomže já se nikdy nepokoušel vlézt dovnitř. Paní jeskyně přišla za mnou.“
„Opustila kvůli vám jeskyni? Přišla vám naproti? Jak proboha -?“
„Je to moje kmotra. Než přijala poslání strážkyně pokladu, stála u mojí kolíbky a šišlala na mě jak pominutá.“
„To jako vážně?“
„Myslíš, že si z tebe dělám šoufky?“
„Vzhledem k vážnosti situace nejspíš ne. Proč si ale oblékáte ten plášť? Snad se nebojíte své kmotřičky?“
„Ne, svojí kmotřičky se nebojím. Jenom těch jejích zatracenejch mazlíčků.“
„Ach tak. To asi nebudou malí roztomilí pejskové, že?“
„Pejskové to jsou. Ale za roztomilý by je mohl považovat tak možná Hagrid.“
„Takže tříhlaví psi s mordami o velikosti dračích sanic?“
„Chytrej kluk. Albus se mi zmiňoval, že umíš na flétnu. To se jim bude líbit. Pěkně je to uspí. Kdybych jim zahrál já, nasral bych je k nepříčetnosti. Jednou jsem se pokoušel sestře zazpívat ukolíbavku. Dostala takovej záchvat, že vysklila okenní tabule v celým domě. No nic, tak jdeme.“
Severus kráčel za světlem, kterým před sebe Aberforth svítil, a přemýšlel, jestli je tohle ten okamžik, který kdysi předpověděla Cassandra Trelawneyová, a jestli skutečně mluvila o něm, když tvrdila, že muž narozený na počátku roku 1960 projde zkouškou Paní Obsidiánové jeskyně. Z tříhlavých psů strach neměl. Ti neznamenali žádnou extrémní hrozbu (pokud jste náhodou nevydali falešný tón), zato samotná Obsidiánová jeskyně, ta představovala jedno velké, dosud nikým nepopsané nebezpečí.
Poté, co Severus úspěšně ukolébal všech šest obrovských tříhlavých bestií, Aberforth se ohlásil Paní jeskyně a požádal ji, aby vyšla ven. Zpočátku se zdálo, že ho snad neslyší, přestože řval z plných plic. Čekali na ni nekonečně dlouho. Alespoň tak to Severusovi připadalo, neboť už se mu z foukání do píšťalky motala hlava a prsty na jednotlivých tónech se mu nemotaly jen díky mocnému soustředění a ještě mocnějšímu zásahu Štěstěny.
„Zdravím tě, Aberforthe. A ne, opravdu jsem za ta léta neohluchla. Přivedl jsi společníka?“
Hovořila k nim sice osobně, avšak její postava zůstávala skryta ve tmavém ústí jeskyně.
„Severus Snape,“ představil ho Aberforth. „Přišel tě o něco požádat. Se vší pokorou, samozřejmě.“
„S pokorou říkáš?“ zazněl hlas Paní jeskyně pochybovačně. „Jak by mohl lovec magických artefaktů s pokorou přijít na místo, jako je tohle? Na místo plné pokladů nevyčíslitelné ceny a tajemství nedozírné hodnoty.“
„Do háje, ty jsi profláklej jak nevěstinec U Ohnivýho ptáka,“ poznamenal Aberforth směrem k Severusovi, který stále ještě soustředěně hrál na flétnu, a proto jen omluvně pokrčil rameny. „Kmotřičko, můžu tě ujistit, že tenhle kluk už je někde úplně jinde. Pracuje pro mýho bratra Albuse, v Bradavicích. Tam se teď znovu objevila krvácivá horečka. Potřebujeme červenej obsidián.“
„Splynutím s tímto místem jsem oficiálně pozbyla veškerých lidských závazků. Je pravda, že jsem tenkrát udělala výjimku, když jsem ti pomohla. Učinila jsem tak kvůli Kendřině památce. Dnes jsou ale mé dluhy vůči tvé rodině splaceny.“
„Vím. Nepřišel jsem tě žádat já, ale on,“ ukázal Aberforth očima na Severuse. „Projde cestou, kterou mu ukážeš. Já tě prosím jen o malou laskavost. Nebuď krutá. Nesuď ho podle toho, co jsi slyšela, ale podle toho, co sama vidíš.“
Paní jeskyně dlouho mlčela. Pak promluvila k Severusovi.
„Vejdi za mnou a pokračuj vlevo. A pamatuj - uvnitř jeskyně je zakázáno používat kouzla. Jestliže zákaz porušíš, poneseš následky mé nelibosti. Ty odsud odejdi, Aberforthe, a buď zdráv.“
Snape na Brumbálova bratra kývnul a počkal, až se odklidí do bezpečné vzdálenosti. Pak zahodil flétnu a pospíšil si do jeskyně. Paní nikde neviděl, tak se prostě řídil jejím pokynem. Zapálil pochodeň, kterou nalezl u vchodu, a zabočil doleva.
Kráčel širokou chodbou vytesanou do čedičového masivu, dával pozor, kam šlape, neustále se zastavoval, aby zkontroloval situaci za svými zády, a každou chvíli očekával nějakou past. Po třech mílích chůze už byl napjatý jako struna. Přece tu musí být nějaké překážky, něco, co zastaví chamtivé lovce pokladů. Propadliště, hroty vystřelené ze zdi, ohnivé jazyky, které vyšlehnou ze země a sežehnou vás na prach, netvor číhající v nějaké postranní chodbě... Nic. Jen pustá temná chodba vedoucí... do nekonečna. Proboha, to přece nedává smysl!
Ve chvíli, kdy mu hlavou probleskla tahle myšlenka, jeho cestu zcela náhle ukončila holá stěna z tak vyleštěného černého obsidiánu, že nemohlo být pochyb o tom, k jakému účelu slouží. Bylo to zrcadlo. Jen neukazovalo odraz osoby, jež do něj nahlíží, nýbrž odraz osoby, která skrz něj nahlíží přímo do nitra toho, kdo před ním stojí.
Stál před ním dlouho. Nic se nedělo. Pak na něj zčistajasna pohlédl obraz ženy, již obestírala přízračná záře. Její vlasy byly jako tekuté zlato a její oči svítily jako dvě hvězdy na noční obloze. Když k němu promluvila, hlas měla hebký a vřelý. Nevycházel ovšem z kamene, ozýval se mu uprostřed hlavy.
„Uviděla jsem a usoudila. Můžeš pokračovat dál. Jakmile najdeš, co hledáš, smíš si to odnést. Avšak stejnou cestou zpět už se nevrátíš. Projdeš magickým portálem za jezerem. A projdeš jím jiný.“
„Co myslíte tím jiný?“
„Průchod některými branami člověka změní.“
„Jak moc mě změní průchod tímhle portálem?“
„To ti nedokážu povědět, Severusi.“
Zářivý obraz spanilé ženy zmizel a s ním i obsidiánové zrcadlo. Cesta k zázračnému léku byla volná.

O tři hodiny později seděl ve své pracovně a rutinně sepisoval protokol o mimořádné události, zatímco na jeho bledou tvář dopadalo mdlé světlo vycházejícího slunce.
Zaklepání na dveře ho nepřekvapilo. Aniž by ustal v započaté činnosti, pozval příchozího dál.
Do místnosti opatrně nakoukla Aurora Sinistrová.
„Ruším?“
Zavrtěl hlavou a rukou ukázal na židli proti stolu.
„Přišla jsem ti poděkovat za to, co jsi pro ně udělal.“
„To není nutné. Už mi děkovali rodiče, Brumbál, madam Pomfreyová, ministr a tři léčitelky od Svatého Munga. Dokonce mi osobně vyjádřila svůj dík i Dolores Umbridgeová. Pochopitelně až poté, co mě za asistence svých dvou ramenatých podřízených detailně vyslechla. Mám pocit, že mi ještě úplně neuschly trenýrky.“
„Nevěřila jsem, že se vrátíš. Možná už se tě na to ptal Brumbál, ale jak jsi vlastně -“
„Nechci o tom mluvit, Auroro. Ano, Brumbál se taky ptal. Všichni se ptali. A všichni dostali stejnou odpověď. Jsou věci, které si člověk nechce znovu připomínat.“
„Dobře. Tomu rozumím. Kdyby... Kdyby něco... Víš, že jsem tady. Vždycky.“
Snape dal strohým přikývnutím najevo, že rozuměl, a dál se věnoval zápisu. Sinistrová se pomalu zvedla.
„Mimochodem... Igor zemřel. Studenti ho našli včera v noci v jeho pracovně. Otrava jedem z křovináře. Mluví se o sebevraždě.“
Severus ztuhnul uprostřed tahu, prudce se nadechl a při výdechu rozdrtil pero ve své ruce. Inkoust mu protekl mezi zaťatými prsty a zkrápěl pergamen černými kaňkami.
„Věděl jsi, že byl od konce sedmdesátých let členem Bratrstva Světla? A že ho v roce 1991 opustil? Grindelwald se ho před rokem pokoušel přesvědčit, aby se k nim vrátil. Odmítl.“
„Věděl, do jakého jde rizika. Věděl, co je Grindelwald zač a jak nakládá se zrádci.“
„Brumbál mu mohl nabídnout ochranu -“
„Brumbál má svých starostí dost!“ zahřměl Severus, až tím sám sebe ohlušil a dokonale překvapil. V nastavené ráži však pokračoval. „Nevím, proč si všichni myslíte, že vám bude neustále zachraňovat zadek. Jste jako děcka, co pořád jen kňučí, že potřebují pomoc. Zamysleli jste se někdy nad tím, jestli nepotřebuje pomoc on sám? Samozřejmě, že ne! Vždyť on je přece váš superhrdina, který si vždy a za všech okolností ví rady, vždycky se na něj můžete obrátit a on vás nikdy nezklame! Jenomže takhle to nefunguje. I superhrdinové mají právo být unavení, být bezmocní a selhávat. Brumbál je taky jen člověk!“
Aurora musela hodně napnout své sebeovládání, aby se také nerozkřikla. Tahle obvinění a ostrý tón, jimiž byla pronesena, si ovšem líbit nenechala.
„Tohle od tebe není fér, Severusi.“
„Život není fér, Auroro. Přesto musíme žít dál.“
„Nikdy jsem si nemyslela, že to v životě budu mít jednoduchý. Vždycky jsem čekala jen to nejhorší. Ale ty dva měsíce, co jsem v létě strávila s Igorem, mi konečně daly aspoň malou naději. Tuhle facku jsem vážně nečekala. I když vím, že jsem měla. Takže přiznávám, za to, jak mizerně se právě cítím, si můžu sama. Nebylo mým záměrem obviňovat z toho Brumbála. Špatně jsi mě pochopil.“
Otevřela dveře na chodbu a překročila práh.
„Chápu, že máš vztek a že tě to sebralo stejně jako mě,“ dodala přes rameno. „Vím, co jste spolu prožili.“
Jakmile v dálce utichly její kroky, pustil ze řetězu svůj skutečný vztek.
Když ho během dopoledne navštívil Sirius Black, prohlásil, že...
„Takhle zdemolovanou jsem tuhle místnost ještě neviděl a to jsem ji zažil v pětasedmdesátým, když jsme prohráli famfrpálovou ligu se Zmijozelem o jedno trestný střílení. McGonagallový tenkrát slušně ruply nervy... Jsi v pohodě?“
„Ne, Tichošlápku. Nejsem v pohodě.“

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 17 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele Arenga

Hm, tak to by mne zajímalo, co přesně se tam s ním stalo a jaký to bude mít vliv na další události

Obrázek uživatele strigga

Ach jo, já nechci jenom 17 kroků do konce. Mám pocit, že to tam celý jde víc a víc do háje a bojím se, jak to dopadne. A přitom je to pořád tak čtivý, že nemůžu přestat. Mimochodem, jsem hodně zvědavá, jestli je to s těma dcerama tak, jak si myslím - totiž že nejde ani tak úplně o Eleonoru, jako spíš o Severu (což by bylo fakt hodně zajímavý! A Grindelwald o tom nemá ani ponětí..). A taky mě zajímá, co přesně se při průchodu portálem stalo. Vypadá to dost ošklivě, když o tom Severus vůbec nechce mluvit. Asi už se opakuju, ale mám tohohle tvýho Severuse hrozně ráda a moc bych mu přála aspoň trochu štěstí. Ještě že má tu Hermionu, i když to ještě neví :) ale tu roli špeha mu fakt nepřeju, doufala jsem, že se jí vyhne. Je mi ho líto, a to ještě ani nevím, co se mu přihodilo, to je hrozný! Už aby tu bylo pokračování..

vždycky se na tuhle realitu musím chvilku zvykat (líbí se, ale - je to první povídka, kterou jsem četl s tímhle zařazením)
a jak má rád Miu a Potter není dřevo ... :)
a už je zase špion
díky ... už to bude končit ... škoda

-A A +A