30. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Šesté překvapení... Ať žije Dex!

Kapitola: 

Dveře Tardis se rozletěly dokořán. Ve zlomku vteřiny ho vybuchující centrální konzole vymrštila do vesmíru. Kolem něj vlál zelený sametový kabát stejně jako jeho tmavě hnědé vlasy.

„Umf,“ Doktor se zakuckal, když se mu cíp kravatového šátku uvolněný z vestičky připlácnul na obličej.

Jakmile si šátek odhrnul, zalapal po dechu v atmosférické bublině, kterou jeho loď ještě dokázala vytvořit.
V takovéhle šlamastyce se neobjevil ani ve své minulé, otázníkové inkarnaci. A že tehdy hledal problémy, kde mohl. \begin{center}***\end{center}\vspace{-1em}
Dvě modré budky se zcela nedramaticky objevily uprostřed ničeho.

„Hmm, slavná Cerilijská mlhovina,“ zamručel si Doktor pod vousy, když ve všech směrech uviděl zelenočervený oblak. „Chytré.“

Zkusmo zahrál několik tónů na svou poškrábanou kytaru. Nebylo to to pravé. Kvůli tomu celerovému troubovi posedlému kriketem si ji nejenom poškrábal, ale i rozladil. Doktor poklepal spínač na zadní straně kytary a podruhé už zněla dokonale. V duchu si pogratuloval, že nedal na Tonyho Iommi, a vytunil si svou kytaru sofistikovanější ladičkou.
Z reproduktorů se ozvalo decentní odkašlání. Doktor se otočil k obrazovce. Obličej rámovaný světlými vlasy a podtržený bílým límce košil se tvářil káravě právě tak dlouho, aby si toho Doktor všiml.

„Kde máš tu svou Cerilijskou flotilu?“ zeptal se jízlivě.
Doktor si pohrdavě nasadil sonické brýle a dotknul se obroučky. V odpověď se aktivovalo několik monitorů. Doktor se záměrně pomalu otočil zády ke svému mladičkému já a začal je pečlivě sledovat. Usmál se, když se za ním ozvalo tiché „Tss“.

Jeho alter ego ale mělo pravdu. Po Kobově flotile nebylo ani památky. Jeho loď by měla snadno kompenzovat rušivé záření z mlhoviny. Doktor ale věděl, že Koba mířil sem, tak kde byl?

„Ehmm,“ za zády se mu ozvalo decentní odkašlání. Doktor se otočil, ještě než si uvědomil, že svůj protějšek ostentativně ignoroval.
„Myslím, že hledáš tohle.“

Doktorův obličej na obrazovce nahradil monitor, který jasně ukazoval shluk nepravidelných objektů.

„Kdybys neplýtval energií na ten vrtulník nad časovým rotorem, třeba by si jich všimla i tvoje Tardis.“

Doktor se bezděky podíval na dva proti sobě rotující válce na stropě Tardis. Z reproduktorů se ozvalo skoro posměšně znějící zakašlání.
To už bylo moc i na Doktora. Otočil se k obrazovce, kde se znovu usmívalo jeho mladší já, mrknul, aby aktivoval brýle, a rozmáchle hrábnul do strun. Tardis se rozezněl zvuk Black Sabbath. V reakci na to se aktivovaly další přístroje a Tardis se pomalu rozletěla ke shluku lodí. Z reproduktorů se ozvalo zaklení, které bylo příliš tiché, než aby si ho Doktor všiml. O chvilku později jeho alter ego přerušilo spojení.

Doktor se vítězoslavně otočil. Pak se zamračil na prázdnou obrazovku: „To jsem si mohl myslet, že nemá smysl na něj plýtvat géniem.“

Koutkem oka zaregistroval, že druhá Tardis ho následovala, a dal se do práce. Během pár minut Tardis zmapovala celou mlhovinu a propočítala pravděpodobné vektory, po kterých se přiblíží Daleci a Kyberlidi. Pokud měl mladý celer pravdu, měly by Kyberlodě proletět okrajem mlhoviny během příštích deseti minut. Daleci by měli proletět mnohem blíže Cerilijské odpadní flotile. Doktor se zamyslel. Koba si byl docela jistý, že obě flotily vyrazí z Aerilie a Berilie ve stejnou dobu. To by znamenalo, že během deseti minut budou Daleci až nepříjemně blízko Kobově flotile.

Doktor se zamračil. Předtím Kobova arogance Doktora tak moc překvapila, že si ani neuvědomil to hlavní. Jak Koba věděl, že Daleci i Kyberlidi vyrazí ve stejnou dobu? A proč vyrazí ve stejnou dobu - takovéhle náhody se nestávají. Normálně.

Když ale Doktor zblízka uviděl tu ubohou sbírku polorozpadlých Cerilijských lodí, schoval pochyby do pozadí své mysli. Ať už měl Koba jakkoliv dobrou rozvědku a jakkoli geniální plán, bude to masakr.

Jak se Tardis obou Doktorů blížili k odpadním bojovým lodím, najednou se v každé lodi zablesklo. Řízené rakety, pravděpodobně se změtí náhodných hlavic, které by možná dokázali poškodit i Tardis. Doktor zareagoval instinktivně a skoro narazil do lodi svého alter ega.

„Hej,“ ozvalo se najednou z reproduktorů. „Neříkej mi, že to tvoje skřípání ti vlezlo mozek?“

„Jaké skřípání?“ rozohňoval se Doktor, zatímco jeho Tardis obkružovala své vlastní alter ego. „Měl bys mít trochu respektu pro klasiku!“

„Pro klasiku?“ odvětil temně celer a obličej, který se náhle objevil na obrazovce, vypadal neobvykle vážně. „Tony Iommi by rozhodně neocenil tu interferenci z tvých zrcadlovek.“

Doktor otevřel pusu, aby tomu zelenáči odseknul. Pak jí zavřel. Měl vlastně pravdu - sonické brýle s elektrickou kytarou nebudou dobře spolupracovat. Doktor si povzdechl a změnil téma.

„Myslel jsem, že útočí na nás,“ řekl.

Z reproduktorů se ozval trpělivý poučný hlas: „Na nikoho neútočí. O nás nevědí, Kyberlodě i Daleci jsou moc daleko.“

„Co asi tak mohou dělat?“ dokončil Turlough, který se právě vynořil zpoza svého Doktora, sarkasticky.

Doktor měl co dělat, aby nezaskřípal zuby. I Turlough byl najednou bystřejší než on.

„No dobrá,“ odpověděl nejklidněji, jak zrovna dokázal.

Letmo pohlédl na obrazovky kolem centrální konzole.

„Ale stejně to nebude fungovat,“ pokračoval, teď už zamyšleně. „Copak generál Cerilie nevidí, že to je sebevražda?“

„Možná má o svých schopnostech trochu nerealistický názor,“ řekl Turlough.

„Nebo,“ přidal se temně celer, „ví, že nemá co ztratit. Ať už chtějí na Cerilii cokoliv, Daleci a Kyberlidi ji můžou zničit během pár minut, když se dostanou na dostřel.“

Nevinný anglický gentleman si vyměnil pohled se starým rockerem. Oba si povzdechli.

„Asi to jinak nejde,“ řekl jeden.

„Máme rozhodně větší šanci,“ řekl druhý.

***

Doktor tiše zaklel, když znovu málem spadnul. Nicméně alespoň se dostal k počítačovému terminálu.

„Fantastický,“ usmál se široce, když viděl, že funguje. Ještě se pro jistotu rozhlédl, ale žádný Dalek nebyl v dohledu. Pravděpodobně měli jiné starosti. Doktor aktivoval monitor a zamračil se. Všude kolem vybuchovali řízené střely a několik Dalečích talířů bylo dokonce zničeno. Doktor protočil kolečka na ovládacím panelu a tečky na pozadí zelenočervené mlhoviny se přiblížily. Kyberlodě. To nebylo dobré. Přestřelka mezi těmito dvěma flotilami by mu mohla poškrábat Tardis. Nemluvě o tom, že by při tom roztrhala jeho samotného na kousky.

Doktor se rozběhl dalším náhodným směrem. Musel najít Tardis. Zahnul za roh a prudce zastavil.

„Vyhladit!“

Před ním stál Dalek, který vypadal skoro tak překvapeně jako on. Jakkoli může plechovka na kolech vypadat překvapeně.

Doktor instinktivně zamával sonickým šroubovákem, i když věděl, že proti Dalekovi nic nezmůže.

„Vyhladit!“ opakoval se Dalek a vystřelil přesně ve chvíli, kdy Doktor mizel za dalším rohem.

Doktor padl k zemi.

Pak si uvědomil, že jeho kožená bunda byla podezřele teplá. Hbitě se převalil na záda, vyvlékl se z ní a vyskočil na nohy. Lítostivě si prohlédl doutnající kus oblečení. Drobná díra v jeho bundě se pomalu zvětšovala. Doktor se bez zaváhání pustil do nejdůležitější práce, zatímco se loď otřásala pod útokem Kyberlidí. Udusal bundu a pak si ji s povzdechem hodil přes rameno.

Najednou si uvědomil, co se stalo. Dalek ho střelil do zad a odnesla to jenom jeho oblíbená bunda. Daleci obvykle mívali větší efekt.

„A horší mušku,“ zamumlal.

Opatrně vykoukl zpoza rohu. Dalek tam stál, zjevně bez života. Doktor se už k němu skoro přiskočil, když mu další prudký otřes připomněl, že měl jiné problémy. Tentokrát byla rána doprovázená několika tlumenými výbuchy uvnitř lodi. Kolem Doktora se prohnala smršť jisker.

Doktor se rozběhl. Probíhal chodbou za chodbou, zatímco se loď otřásala víc a víc. Výbuchy uvnitř talíře se stupňovaly a skoro neustálé roje jisker hrozily dokončit, co ten Dalek začal. Ještě chvíli nenajde svou Tardis a ta bunda bude už úplně zničená.

Proběhl dveřmi, vyhnul se několika Dalekům, kteří byli až podezřele nehybní, proběhl další chodbou, druhými dveřmi a ještě další chodbou. Už mu začala docházet trpělivost, když vtom zahlédl nezaměnitelný modr
ý obdélník své věrné společnice.

Doktor se usmál, když ho přivítala zablikáním majáčku. Přešel ze sprintu do důstojné chůze a šáhnul pro klíč. Najednou se loď otřásla více než předtím. Hlasité zapraskání doprovázelo trhlinu v podlaze, která se šířila od Tardis k Doktorovi. Série stále hlasitějších výbuchů začala trhat loď na kusy. Doktor skočil ke své společnici, ale než zastrčil klíč do zámku, jeho loď s chrčením a sípáním zmizela. Místo ní byla díra v podlaze. Doktorova poslední myšlenka byla, že by měl přenastavit automatickou nouzovou dematerializaci.

***

Koba se vnitřně usmál, ale navenek zachovával vážný pohled s vhodným náznakem ustaranosti. Se skřípáním hodným jeho titulu otočil svou židlí k prvnímu důstojníkovi: „Vzdálenost?“

„Za deset minut,“ odvětil první důstojník odvětil klidně, „budou na dosah.“

Všechno šlo podle plánu. Jeho odpadní flotila se skrývala v mlhovině a dostávala informace ze sond na Aerilii a Berilii a cestou k Cerilii. Za pár minut vypálí několik velmi přesně kalibrovaných raket a pak si už bude užívat podívané. Ke konci jenom drobně zasáhne, spíše na efekt, než protože by musel. Jo, život byl někdy příjemný.

„Odpálit Kyberzbraně,“ rozkázal Koba rázně.

Zbraňový důstojník s sebou trhnul. Vyplašeně se rozhlédl, než si uvědomil, že to je jeho starost. Zmáčkl velké červené tlačítko. Na Kobově osobním monitoru se objevil odpočet: „10... 9... 8...“

Jakmile se objevila nula, jeho loď spolu se zbytkem flotily s sebou cukla. Série raket simulujících energetickou signaturu Kybertechnologie vyletěla do cesty Dalečí flotile.

„Odpálit Dalečí zbraně,“ pokračoval Koba po několika vteřinách.

„Ano, pane!“ vykřikl zbraňový důstojník ve snaze napravit svou předchozí nepozornost. Na svém ovládácím panelu stiskl druhé velké červené tlačítko a po dalším odpočtu každá loď odpálila střelu napodobující Dalečí torpédo.

Koba s hranou vážností sledoval obrazovku, kde se třpytily různobarevné série bodů mnoha tvarů značící přibližující se Daleky, Kyberlodě i jeho vlastní střely. Ve skutečnosti se nudil. Vlastnoručně naprogramoval celou šarádu. Kyberzbraně vybuchnou v cestě flotile falešných Daleků; imitace Dalečích torpéd detonujou v cestě Kyberlodím. Obě flotily se k sobě vrhnou a bude efektní bitva, na jejímž konci přežije několik velmi poničených Dalečích talířů a Kobova flotila je hrdinně porazí. Domů na Cerilii se vrátí jako hrdina. Lidé ho budou milovat, budou oslavovat vojenskou moc Cerilie a budou požadovat, aby zůstal prezidentem i po této krizi.

Takový byl alespoň plán.

Najednou se lodí rozřinčel poplach.

„Přibližují se dva neidentifikované objekty!“

Koba tentokrát nic nehrál, když se vážně dožadoval více informací. Během několika vteřin se na jeho monitoru objevili dvě nové tečky. Přepnul z radaru na kamery a přiblížil si nově přilétnuvší.

Koba zbělel. K jeho flotile se blížily dvě skoro identické modré budky s blikajícím světýlkem na střeše.

„Teď ne!“ vykřiknul bezděky.

„Pane?“ otočil se k němu první důstojník.

Koba ho ignoroval. Tuhle modrou budku vídal poslední dobou snad všude. Věděl, že se pletla pod nohy jeho Kyberlidem na Berilii; že se objevila v hledáčku jeho Daleků na Aerilii. Sám jí potkal na Cerilii a jednoho z pilotů zatknul, když to vypadalo, že ví příliš mnoho o jeho plánech. Při jejich posledním setkání ho jakýsi stařík v černých slunečních brýlích a s kytarou kolem krku varoval před flotilou Kyberlidí, která se chystala napadnout Cerilii. Koba netušil, co měla tahle banda podívínů v plánu a navíc to vypadalo, že to příliš dobře nevědí ani oni - tenhle obrýlený podivín neměl tušení, že to nebyly skutečné Kyberlodě. Něco, co ten hubeňour v pruhovaném obleku věděl moc dobře.

Než se rozhodl, co udělat, obě budky prolétly kolem jeho lodí. Koba promítnul na radarovou obrazovku jejich dráhu. Letěly přesně tam, kde se měla odehrát epická bitva mezi jeho dvěma flotilami.

„Zničte je!“ rozkázal vztekle.

Zbraňový důstojník zmáčkl třetí červené tlačítko, které už ale ovládalo jen zbraně vlajkové lodě. Zároveň komunikační důstojník předal rozkaz zbytku flotily. Kobova loď vystřelila sérii odpadních raket. O pár vteřin později se k nim přidaly další projektily.

Koba se zadostiučiněním sledoval, jak se na radaru střetlo hejno trojúhelníčků se dvěma osamělými čtverečky. Všechny značky zmizely. Koba se usmál a znovu přepnul na kamery. Přiblížil si bitvu Daleků s Kyberloděmi. Po chvilce zaváhání gestem ruky přesunul obraz z jeho monitoru na velkou obrazovku, která zabírala celou jednu stěnu můstku lodi. Jeho posádka si zasloužila vidět to divadlo - budou pak moct na Cerilii rozhlašovat, jak na vlastní oči viděli, že Koba zničil flotilu Daleků a Kyberlodí. Jak jeho důstojníci sledovali tanec a výbuchy velkolepé bitvy, Koba si koutkem oka prohlížel je. Bylo jasné, že nikdo z nich skutečně netušil, že je to pouhá šaráda.

Najednou se ale na obrazovce objevily dvě modré budky a Koba zbledl. Ty lodě přežily jeho útok!

Koba fascinovaně sledoval, jak létají tam a zpátky, přesměrovávají nějaké ze střel, kličkují a samy se dostávají pod palbu. Jeho krásně vymyšlená choreografie se najednou změnila v nekontrolovatelný chaos. Místo toho, aby Kyberlodě a Dalečí talíře jeden po druhém poslušně (a efektně) vybuchovaly, byly pouze poškozeny. Co měly ty budky v plánu? Nevypadalo to, že by se přidaly na nějakou ze stran ani že by se snažily bitvu zastavit. Nepříjemná myšlenka se Kobovi vloudila do mysli. Jím navržené lodě zvenku přesně kopírovaly originální Dalečí talíře a Kyberlodě, ale ve skutečnosti to byly úplně jiná plavidla. Co když tihle budkaři znali slabá místa skutečných lodí? Co když se snažili zajistit, aby se ty dvě flotily opravdu anihilovaly? Bitva skutečných Daleků a Kyberlidí by rozhodně nebyla tak krotkou záležitostí na okraji bezvýznamné mlhoviny. Jestli se snažili Cerilii pomoct, nebylo to pro Kobu dobré.

Koba nervózně pohlédl na radar. Celá bitva se navíc pomalu přesouvala směrem k jeho flotile. Po Kobově rozkazu jeho flotila začala couvat, aby udržela konstantní vzdálenost od rozrůstající se bitvy. Pak se otočil ke svému ovládacímu panelu a zadal několik příkazů. Kyberlodě i Dalečí talíře najednou soustředili veškerou pozornost na dvě modré budky.

Teď Koba pozoroval velkou obrazovku se stejným ustaraným očekáváním jako jeho posádka. Fascinovaně sledoval, jak ty dvě budky schytávají jeden zásah za druhým. Nemohl si pomoct, ale musel je obdivovat. Takové oprýskané bedny a vzdorují tak dlouho. Dokonce zničily několik z lodí, které je ostřelovaly, jejich vlastními zbraněmi.

Koba se usmál, když se jedna z budek začala pohybovat trhaně. Nebude trvat dlouho a budou obě zničeny. Pak se Koba vrátí k původnímu plánu. Snad mu ty budky nepřidají moc k vysvětlování.

Najednou se vedle vybuchujícího Dalečího talíře objevila nová loď.

Třetí modrá budka!

Nová loď vnesla mezi Kobovy imitace trochu chaosu, jak se jejich počítače snažily vypořádat s problémem, na který nebyly připraveny.

Koba zalapal po dechu, když viděl, jak se dveře budky rozletěly dokořán a vyplula z nich humanoidní postava. Koba si na svém monitoru scénu přiblížil. Uprostřed vesmírné bitvy se, ničím nechráněn, kolem sebe rozhlížel chlap ve vlajícím zelenám kabátu. Byl orámován jasným světlem z jeho lodi, jako nějaká mytická postava.

-A A +A