Dvacátá devátá kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Úvodní poznámka: 
Kapitola: 

Doktor se ztratil. A to je něco, na co neměl právo. Rozhodně ne uprostřed něčeho jemu tak nepříjemně známého jako byl Dalečí létající talíř. Touhle lodí by měl snadno navigovat poslepu a pohluchu. Všechny typy Dalečích lodí poznal lépe než vlastní Tardis ve své předchozí inkarnaci, když bojoval ve Velké časové válce. Doktor se bezděky otřásl - doufal, že si nikdy nebude muset připomínat své válečné zločiny.

Pak se usmál. Všechno znal lépe než svou Tardis. Jeho drahá společnice mu ve svých útrobách vždycky připravila nějaké to překvapení. Doktor vytáhl sonický šroubovák a postupně jím zamířil do všech směrů kolem sebe. Ani tentokrát to nepřineslo žádné ovoce. Doktor si přitáhl kožené sako a schoval se do temného výklenku, aby si rozmyslel další tah. Jak se do téhle divné situace vůbec dostal?

Jak běžel ke kosmodromu, přemýšlel nad posledními hodinami. Sledoval svého mladé otazníkové alter ego, jak spolu s Ace snadno odrovnali několik Daleků - pravděpodobně se znalostmi ze své budoucnosti. Znalostmi, které otazníkovi sám možná někdy předá tahle inkarnace. A ještě k tomu otazník zachránil další ze svých alter eg.

Navíc ten intrikující mladík nahodil jakoby do prázdna pár informací. Naznačil, že byly dvě Dalečí armády pracující proti sobě a že oni jenom brání jedné straně Daleků, aby si uvědomila, že odlétá ta druhá strana. Celé to bylo poněkud zmatené.

Když se přiblížil k jedné z ranvejí kosmodromu, zpomalil. Opatrně se přikradl, jak nejblíže si troufal. Do jednoho létajícího talíře se právě naloďovali Daleci. Zkušeným okem poznal, že jde o Daleky z různých období. To bylo samo o sobě divné. Ještě zvláštnější bylo, že někteří Daleci vypadali, jako by mleli z posledního. Ale Dalečí samoopravovací mechanismus byl obvykle velmi účinný. Že by neměli dost energie? Mohli tihle Daleci ustupovat před druhou Dalečí frakcí právě proto?

Jak přemítal nad různými scénáři, najednou mu myslí projel střípek strachu.

Dva Daleci mezi sebou vezli modrou policejní budku. Na zlomek vteřiny si Doktor dopřál luxus, že by to snad mohla být Tardis jiné z jeho inkarnací. Dobře ale věděl, že to tak nebylo. Musí se dostat dovnitř. Doktor se otřásl. Doufal, že už se nikdy nebude muset vyhýbat Dalekům v jejich vlastní lodi. Co si to ale namlouval? Vždyť byl Doktor - bylo mu souzeno být časovým vojákem.

Doktor zavřel oči a soustředil se. Když je o chvilku později otevřel, všechno se odehrávalo jako ve zpomaleném filmu. Kromě dvou Daleků, kteří už skoro zmizeli v útrobách lodi i s jeho Tardis, se kolem vyskytovalo dalších deset jednotek. Šest vypadalo plně funkčních a zbylí čtyři byly v různých úrovních rozkladu. Pět Daleků - tři nepoškození a dva, kteří se hýbali velmi nepřirozeně - jelo k rampě dovnitř lodi. Zbylých pět Daleků drželo hlídku. Doktor pečlivě vysledoval, kde jaký z nich byl a kam zrovna koukali. Pak zkontroloval různé bedny, zdi a schodiště, které by mu mohli poskytnout úkryt. Během toho zlomku vteřiny, kdy všechno tohle zaregistroval si i vytvořil plán.

Pokud bude jednat rychle, dostane se do lodi skrze podvozek.

Doktor vydechl a všechno kolem se zrychlilo na běžnou úroveň. Pak se rozběhl. Po pěti krocích se sehnul za dřevěnou krabici. Počkal dvě vteřiny, než se nejbližší Dalek otočil. Tiše vyběhl ze svého úkrytu a pokradmu se přiblížil k jedné z poškozených jednotek. Pomalu Daleka obcházel stejně rychle, jak se točil. Pak skoro ležérně došel k další krabici, za kterou se na chvilku sehnul. Nakonec překonal posledních dvacet metrů a byl pod lodí, schován za masivní teleskopickou nohou. Doktor se ještě jednou rozhlédl, jestli si ho nikdo nevšiml. Pak opatrně vyšplhal dovnitř.

Doktor se ve stínu výklenku pousmál. Dovnitř se dostal tak snadno, ale Tardis tu nenašel. Místo toho bloumal koridory lodi, která zevnitř rozhodně nevypadala, že patří Dalekům. Ale Daleků tu při svém bloudění potkal více než dost. Více než dost na to, aby byl nejen ztracený, ale i zmatený. Tihle Daleci byly na světelné roky vzdáleni efektivním zbraním, které tak dobře znal.

„Jedna záhada za druhou,“ zamumlal Doktor.

Nejdříve musí najít svou loď. Vyvolal si mentální mapu lodi ze svého bloudění a vydal se k jedné z chodeb, kterou ještě neprozkoumal.

Jeho mysl se mezitím znovu ponořila do vzpomínek - otazníkem to možná začalo, ale trochu dříve.

Doktor fascinovaně sledoval scénu odehrávající se pod ním. Uprostřed lomu stála jeho načinčaná bělovlasá inkarnace vedle jeho žluté Bessie. O kus dál mu čelilo jeho otazníkové alter ego s Ace a třetím bodem trojúhelníku byl ukřičený Doktor ve svém nevkusném mnohobarevném kabátu. Po chvíli se na scéně objevil ještě brigadýr Lethbridge-Stewart se svou oblíbenou taktovkou. V prostoru mezi třemi Doktory se vznášeli dva oblaky statické elektřiny. Doktor byl příliš daleko, než aby cokoliv slyšel, ale nevypadalo to jako nejpřátelštější konverzace.

Kromě toho věděl, že se na druhé straně lomu schovává ještě jedna loď. Tardis jeho úplně první mladičké staré nerudné osobnosti. Celá situace byla naprosto absurdní. Jak se mohlo pět jeho inkarnací čistě náhodou sejít v lomu na Zemi v ten samý okamžik? Doktor se usmál. Kdyby tohle někde četl, řekl by si, že se autorovi nechtělo moc přemýšlet.

Najednou se ta dvojice sršících oblaků pohnula. Přesunula se k barevnému kašparovi a od něj se jeden odrazil k Bessie a druhý do otazníkovi Tardis. Během pár vteřin se Doktoři z lomu zmizeli ze scény. Ještě než se tak ale stalo, Doktor ucítil sladký závan ozónu. Měl nepříjemn
ý pocit, že se kolem něj něco rychle protáhlo směrem k jeho lodi.

Doktor bleskově vběhl do Tardis a zkontroloval přístroje na centrálním panelu. S oddechem se usmál; všechno bylo v pořádku. Kdyby se bývala nějaká elektrostatická entita dostala do Tardis, mohl by Doktor mít velký problém.

Otočil se ke dveřím. Ještě by se mohl poohlédnout po svém prvním já - třeba by mu to napovědělo, kdo a proč ohrožoval materii mnohavesmíru tím, že do jednoho prostoročasového bodu poslal tolik jeho inkarnací.

Než ale vyšel ven, dveře se před ním s třískotem zavřely.

„Co...,“ začal Doktor a otočil se k centrálnímu panelu.

Časový válec uprostřed konzole se začal pohybovat nahoru a dolů a místností se rozeznělo skučení dematerializující se Tardis.

„...to děláš?“ dokončil Doktor otázku ke své nejvěrnější společnici.

Než stihl přiskočit zpátky k centrální konzoli, Tardis se sebou zatřásla a Doktor se málem neudržel na nohou. Zavrávoral a chytnul se zábradlí ve chvíli, kdy se Tardis otřásla znovu a víc. Doktor se pustil zábradlí a zavrávoral směrem k ovládacímu panelu. Jeho lodí ale prohnala série dalších otřesů a Doktora to strhlo na zem vedle sedačky.

O minutu později se Tardis rozezvučelo sténání, jak se materializovala. Jeho loď sama od sebe otevřela dveře a naklonila se tak prudce a rychle, že Doktor se nezmohl na odpor.

Ano, tam to pro něj začalo. Lom na Zemi, pak šup na Aerilii, kde ho jeho společnice vyklopila pár metrů nad zemí. Sotva pár vteřin poté zaslechl známé hlasy otazníka a Ace. Myslel se, že by mu mohli vysvětlit, co se dělo v tom lomu. Ale jak je viděl vyřadit Daleka z provozu, jako by se nechumelilo, rozhodl se je radši sledovat zpovzdálí. Asi mu ty otřesy Tardis trochu vlezly na mozek.

Najednou se Doktorovi podlomily nohy. Rychle se opřel o zeď a opatrně se sesunul k podlaze.

„Neměl bych se tak topit ve vzpomínkách,“ zamručel.

Než si stihl porovnat svou pozici s mentální mapou lodi, podlaha pod ním se otřásla znovu. Tentokrát to bylo doprovázené několika dutými nárazy.

Takže to nebyly jeho vzpomínky. Doktor se vymrštil do běhu a vydal se náhodným směrem. Jestli byl tenhle talíř pod útokem té druhé armády Daleků, bylo ještě důležitější, aby svou Tardis našel co nejrychleji.

-A A +A