29. Nečekaná komplikace

Přesně podle představ, jaké může člověk mít o vězeňské cele, šlo o stroze vybavenou místnost nevalné velikosti. Stěny ze silných duraocelových plátů byly natřeny jen základní šedou barvou a kvůli absenci oken veškeré její osvětlení záviselo na umělém zdroji světla.
Leia však cele samotné nevěnovala mnoho pozornosti, protože sotva do ní vkročila, uvítala ji slova: “Ještě jsem naživu,” která v reakci na zvuk dveří zazněla z úzké pryčny. Z lidského těla, které na ní čelem ke zdi leželo, vykukoval zpod tenké přikrývky pouze řídkými bílými vlasy pokrytý vršek hlavy.
“To je dobré vědět,” řekla na to Leia, “i když jsem tady kvůli něčemu jinému.”
Její hlas způsobil, že sebou člověk pod přikrývkou překvapeně škubl a hned poté se začal z pryčny zvedat. Šlo to ztěžka, ale nakonec se postavil na nohy a, opíraje se při tom jednou rukou o stěnu, vydal se kulhavou chůzí v ústrety své nečekané návštěvě.
Skýtal vskutku žalostný pohled: Jeho kůže měla zažloutlý nádech a jako umaštěným papírem jí prosvítaly kosti a namodralé žíly. A ačkoliv by Leia nevěřila, že je to možné, byl ještě hubenější, než jak si ho pamatovala. Tváře mu pokrývalo strniště, které svou délkou nemělo daleko od toho, aby mohlo být nazváno plnovousem, a bylo stejně bílé jako jeho rozcuchané vlasy. Celý bezútěšný dojem už jen umocňovaly zakalené oči s bělmem ještě žlutějším než kůže, ve kterých Leia marně hledala nějaký život. Nyní už rozuměla, proč považoval za nutné informovat příchozí o tom, že ještě není mrtvý.
“Kdybych věděl, že budu mít tak vzácnou návštěvu, vzal bych si svůj nejlepší mundúr,” utrousil sarkasticky. Přitom a pokusil se přitom co nejvíce narovnat, aby mohl využít svou plnou výšku v osvědčené výhrůžné póze. Veškerá snaha byla ovšem zoufale neúčinná, protože ve svém aktuálním stavu spíš než strach vzbuzoval lítost.
“Mám pro vás návrh,” šla Leia rovnou k věci. Čekala, že Tarkin bude zvědavý, co že se mu to chystá nabídnout, ale žádné reakce se nedočkala. Jen na ni beze slova hleděl a ona netušila, co si myslí nebo jestli ji vůbec poslouchá. Přesto pokračovala: “Máte šanci znovu získat svobodu. Pokud vstoupíte do služeb Nové republiky, mohu zařídit vaše propuštění.”
Tiché zírání pokračovalo ještě okamžik, než starý muž zalapal po dechu a roztřásl se záchvatem kašle, který ho natolik vyvedl z rovnováhy, že se musel pravou polovinou těla opřít o stěnu. Za neustávajího kašle v mírném předklonu vylovil z kapsy plandavého vězeňského mundúru zmačkaný kapesník se zahnědlými skvrnami a přitiskl si ho k ústům. I přes Tarkinovy prsty si Leia všimla, že na látce přibyla nová skvrna, tentokrát však jasně červená. To už ale mezi kašlem a sípáním rozpoznala ještě další zvuk - smích.
Nakonec se ale Tarkin ztišil, schoval zkrvavený kapesník zpátky do kapsy a obrátil svůj pohled zpátky k Leie.
“Copak? Zjistila jste, že všechny problémy nejdou řešit domluvou?”ptal se uštěpačně. “Kdo by to byl řekl, že ta skvělá humánní a spravedlivá Nová republika bude potřebovat pomoc od špinavého masového vraha?”
“Chápu,” odvětila Leia chladně a otočila se k odchodu. Nepřišla sem proto, aby se nechala urážet od toho nejodpornějšího zločince v galaxii.
Ke dveřím to bylo jen pár kroků, takže Leia už natahovala ruku, aby je otevřela, když se za jejími zády ozvalo slovo, které její pohyb zastavilo: “Počkejte.”
Spustila ruku zpět k boku a pomalu se obrátila. Tarkin pořád stál na stejném místě, opřený pravou stranou těla o zeď. “Beru to,” procedil mezi zuby neochotně.
“Brzy sem pro vás někdo přijde,” oznámila mu stroze a tentokrát už celu skutečně opustila.
Venku na chodbě na ni stále čekal ředitel Barnus spolu s dozorcem, který měl tento úsek na starosti. Leia na Barnuse kývla hlavou na znamení, že je připravena k odchodu, a ten k ní ihned vykročil, aby jí poskytl doprovod.
“Co to tady s ním stalo?” vyslovila Leia po cestě otázku, která jí vrtala hlavou od chvíle, kdy Tarkina poprvé po letech uviděla.
“Obávám se, že já vám nemohu nabídnout uspokojivé vysvětlení, protože nemám patřičné vzdělání a - jak už jsem říkal - zprávy o jeho zdravotním stavu jsem zaznamenal, ale hlouběji jsem se jim nevěnoval. Mohu vás ale zavést za doktorem Arzalem, který vede zdejší ošetřovnu.”
“Ráda se s ním setkám,” souhlasila Leia a ředitel Barnus ji po průchodu několika bloků s vězeňskými celami zavedl až k malé lékařské ordinaci.
“Je doktor Arzal jediný, kdo se v Gatuari stará o zdraví vězňů?” zeptala se Barnuse na místě.
“Bohužel,” přikývl ředitel. “Měli jsme více lékařů a také nějaké medicínské droidy, ale bylo jich víc potřeba v Dalonbianu,” postěžoval si na válku a vzápětí zaklepal na dveře těsně pod cedulkou s nápisem ‘Neklepat’.
Zanedlouho se dveře prudce otevřely a v nich stál starý a trochu nevrle vypadající mon calamarian. Jeho otrávený výraz se ale záhy změnil v užaslý, když spatřil, kdo stojí vedle ředitele. “Vaše excelence,” vydechl.
“Nejvyšší kancléřka by vám ráda položila několik otázek,” vysvětlil Barnus důvod návštěvy.
“Ale ovšem, jen se ptejte,” souhlasil lékař. “Pojďte prosím dál.”
“Jde o bývalého velkomoffa Tarkina,” začala Leia, jakmile se v ordinaci usadila na nabídnutou židli. “Dnes jsem s ním mluvila a nemohlo mi uniknout, jak špatný je jeho zdravotní stav…”
“Špatný? To je pořádný eufemismus,” odpověděl doktor Arzal. Se slovy “podívejte se na tohle” sáhl po datapadu ležícím na jeho stoole a začal na něm něco ťukat, až se nakonec na zobrazovacím panelu na zdi rozsvítil snímek z jakéhosi orgánového skeneru.
Arzal vstal ze svého místa a postavil se k panelu tak, aby ho nezakrýval svým tělem. “Vidíte ty skvrny tady, tady, tady…?” ptal se a ukazoval při tom na početná tmavé místa rozesetá po různých vnitřních orgánech.
Leia přikývla.
“Tak to jsou nádory,” vysvětloval doktor. “Nejsilněji zasažena jsou játra, plíce a střevo, ale ani další orgány nezůstaly bez poškození.”
“To se přece dá léčit,” namítla Leia.
“To ano,” připustil Arzal, “na specializovaných odděleních s náležitým vybavením a zásobou potřebných léků. Jenže já jsem zaměřený na infekční onemocnění s doplňkovou aprobací na základní úrazovou chirurgii. Kromě toho jsme od vypuknutí tsakské invaze odříznutí od dodávek léků - zdraví odsouzených zločinců pochopitelně nemá na žebříčku republikových priorit tak vysokou příčku jako armáda nebo péče o prchající civilisty.
Ale i kdyby se pacient v takto pokročilém stádiu nemoci dostal do rukou dobře vybavených odborníků, nejsem zcela přesvědčený, že by léčba skončila úspěšně. Obecně má prognóza není nijak příznivá - odhaduji, že zbývají maximálnč týdny a za nejpravděpodobnější příčinu smrti bych označil selhání jater.”
“Ale jak k tomu došlo?” zajímala se Leia.
“Možná si pamatujete, že po bitvě o Yavin by velkomoff Tarkin zadržený v lodi s poruchou radiačního štítu,” dal se znovu do řeči doktor Arhal. “Ze záznamů jeho předchozích lékařů jsem zjistil, že ozáření bylo tak silné, že hrozilo akutní selhání krvetvorby a regenerace epitelů. Logicky tedy byla nasazena léčba proliferativními stimulanty. Ty však mají jeden nebezpečný vedlejší účinek - urychlují rozvoj nádorových onemocnění, zvlášť u lidí, kteří byli vystaveni velkým dávkám radiace nebo jinému mutagenu.”
“Jak to, že se na to ale nepřišlo dřív?” ptala se Leia dál.
“Naše kapacity bohužel nedostačují na pravidelné preventivní prohlídky,” pokrčil rameny lékař, “takže vyšetřujeme jen vězně, kteří si stěžují na potíže. Jenže Tarkin si na nic nestěžoval. Až když na něm začalo být vidět, že není všechno v pořádku, začali mít dozorci podezření, že se pokouší něčím otrávit. Pokusy o sebevraždu totiž nejsou ve vězení nijak výjimečné. Až pak se ukázalo, že ve skutečnosti šlo o vážné onemocnění.”
Od doktora Arhala Leia odcházela v mizerném rozpoložení. Bylo to jako by se proti ní spiknul celý vesmír: Jakmile dospěla k těžkému rozhodnutí v němž potřebovala svého úhlavního nepřítele živého, on musel jako na potvoru umírat!