30. Barva hněvu

Barva klidu byla tmavožlutá, jako jantar z jižních moří; a stejně jako jantar byla Dragošovi vzácná. Většinou svět kolem něj nabýval světlejších žlutavých odstínů, vyjadřujících širokou škálu emocí od netrpělivosti přes rozmrzelost, až po hněv. Čím silnější byl, tím světlejší. Ve vzteku měl svět barvu tenkého plátku citronu. A když žlutá přešla do bílé, oslňující a oslepující, Drag o sobě na krátké chvíle přestával vědět. V krátkých okamžicích jasnozřivosti chápal, že to není normální. Ani intenzita jeho citů, ani to, jak je vnímal. Byl si dost jistý, že ostatní lidé kolem něj nevnímají emoce jako barvy. Kdysi, když byl ještě malé děcko, pokusil se to několikrát vysvětlit lidem kolem sebe, chůvám, vychovatelům. Ale jejich prázdné výrazy, jejich nechápavost nebo přímo odpor ho brzy přiměly nechávat si vše pro sebe.
Tedy aspoň ty barvy. S pocity to nedokázal.
Teď, když z úpatí kopců nad Merronou shlížel zpět na hlavní město – svoje hlavní město, které mu ukradli, blížil se odstín nebezpečně k bílé. Ale pak tu bylo ještě něco. Náznak světle modré, nesmělého blankytu, který se plížil po okrajích jeho zorného pole. Necítil tu emoci tak dlouho, že mu chvíli trvalo, než se rozpomněl, co to je.
Strach.
Celá jeho země, na jih a na východ odtud, se mu vzdalovala - odmítala ho. Zbývala mu jen jediná cesta; a touha způsobit bolest tomu, kdo ji způsobil jemu.
Jako každé zvíře zahnané do kouta byl právě v tuto chvíli Dragoš nejnebezpečnější.