Skryté město - kapitola 27

Obrázek uživatele Larim
Fandom: 
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Kapitola obsahuje bonusové zadání.

Vy všichni, kteří už máte nějak zkušenosti s vykrádáním hrobů, si můžete dát na chvíli pauzu, protože popis této činnosti znáte. Jenže Koba a Rollo jsou v tomto oboru nováčky, a i když už toho mají za sebou dost, tak většinou mrtvoly zahrabávali … ne naopak.

Upozornění na jeden malý vulgarismus

Hudba doporučená ke čtení https://www.youtube.com/watch?v=Odx0GJngHW0

Kapitola: 

Teď si Koba v duchu nadával, že ho nápad s klíčem nenapadl už včera, když bylo ještě přijatelné počasí. Jenže teď se spustil pořádný liják, který ho mrazil na promočených zádech, zatímco se snažil zvednout do vzduchu krátkou lopatou těžkou zeminu, zcela prolitou vodou. Včera byly podmínky rozhodně lepší a váha hlíny by mu nervala nářadí z rukou při každém nadzvednutí.

Do teď netušil, jak se to mohlo stát, ale Rollo svou násadu během pár minut rozpůlil. Určitě to ten hajzl udělal schválně, aby veškerá dřina teď připadla na jeho kamaráda. Kdepak, pěkně se budou střídat. Určitě měl připravenou jednu lopatu naštípnutou a věděl, kterou si má vzít.

Nebo měl jen smůlu. Ale Koba raději v duchu na svého přítele házel všechnu možnou špínu, aby nemusel myslet nad dalším a dalším odhozením hlíny. Mezi tou trochou dobrých zpráv bylo to, že hrob byl zasypán včera, takže byl úplně čerstvý, a dalo se díky tomu postupovat rychleji. Už stál v díře po kolena, bláto se valilo ve stružkách přes okraje zpátky dolů. A on si v tom ve svých starých děravých botách nevesele čvachtal.

Na hřbitově alespoň díky počasí nebyla ani noha. Hrobníka nikde neviděli, ale ten neměl důvod obcházet hřbitov. Jak ho znali, už sedí v domku a popíjí. „Jak to vidíš? Ještě si na nic nenarazil?“ zeptal se ho Rollo. Koba vztekle zdvihl lopatu do vzduchu a vší vervou ji zarazil kolmo k nohám. „Bacha,“ okřikl ho jeho kamarád, „takhle toho nebožtíka rozpůlíš vejpůl.“

„Na to tady máme jiný experty,“ zadrmolil Koba potichu, aby ho nebylo slyšet.

Pokračoval v odhalování ještě chvíli a zrovna když se rozhodoval, že předá žezlo dalšímu, tak ucítil, jak lopata narazila do něčeho tvrdého. Zaslechl to i Rollo, takže se naklonil nad něj a podíval se dolů. Koba seškrábal poslední vrstvu hlíny a odhalil kus tmavého dřeva. „Teď se čiň ty, já si dám šlofíka!“

Pomalu se zapřel o kluzký okraj, aby pomohl zdřevěnělým nohám. Jenže i ruce už měl slabé, tak mu to během prvního pokusu podklouzlo. Při dalším se konečně odvalil do mokré trávy a nechal kapky deště pro tentokrát dopadat na svůj obličej. Rollo bez řečí poslechl a skočil dolů. Bylo mu jedno, jak moc se zašpiní, a tak začal odhrnovat hlínu rukama. Odhalil vrchní desku rakve a než stačil cokoliv udělat, ta se svezla bokem. „Co to sakra…“

Koba se nedíval, co se děje. Koba byl rád, že je rád, a že stále dýchá. Najednou toho měl dost a hodlal se vším seknout. V téhle chvíli, kdy nebyl schopný se hýbat a bolely ho svaly na těle, o kterých ani netušil, by celou záhadu tajemného domu nechal ležet ladem. Ať se někdo další klidně pustí do pátrání. On byl jen rád, že může ležet.

Vedle něj se ozval rozezlený hlas: „To je hazl! Představ si to, jakej hajzl je ten náš hrobník. Ani pořádnou rakev sem nedal. Prostě tělo mrsknul do jámy a na něj položil dřevěnou desku. Tady není co votvírat. Do prdele práce, to si s nim vyříkáme.“

Koba se převalil na bok. „To nech na jindy. Nebudem na sebe teď upozorňovat. Je to náš člověk?“

Chvíli bylo ticho a potom se z jámy ozvalo: „Co já vim, já se s nim nikdy nesetkal. Ale jestli mu navlíkli na hlavu pytel, tak je to jistota. Leží ti tady tvůj přítelíček. Co myslíš, mám se mu podívat na tu jeho kebuli? Nebo to není dobrej nápad?“ Potom bylo chvíli ticho… „Ale fuuj, měl si mě varovat. Sice sem viděl už horší ksichty, ale stejně tenhle nebyl nic pěknýho. To byl takhle opuchlej už předtím? A tý krve na šatech, v něm nemohla zůstat ani kapka.“

„Jojo,“ odpověděl Koba a pomalu vstal, „ten okamžik, kdy mi krvácel pod rukama si pořád vybavuju. Ale opuchlej nebyl, to muselo začít asi až když jsem odešel. Jestli ses už vynad…“ V tom se zarazil, protože se mu zdálo, že před ním ve vzdálenosti pár desítek metrů někdo proběhl. Tam, mezi těmi dvěma hroby. Byl to přikrčený stín, který se snažil zůstat skrytý? Déšť viditelnost ztěžoval, ale Koba si byl jistý, že zde nejsou sami.

„Kobo?“

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

šiš marjám, zas to skončí v takovou chvíli! Tak kdo tam byl, a byl tam někdo ve stínu, nebo ne? Takový napětí!

Obrázek uživatele Larim

Napínavé scény je třeba dávkovat.
A koukám, že zatím jediný čtenář, který nemá zkušenost s vylupováním hrobu. Jinak bys to, tak jako ostatní, nečetla.

Obrázek uživatele Tora

Ale jdi :) nemusím vylupovat hroby, abych přeskakovala :)

Obrázek uživatele Killman

Nezávidím jim...

-A A +A