25. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

Zatímco si Doktor vybíral čisté oblečení, zvažoval možnosti.

Všechno záleželo na tom, kdo mu poslal ten prostoročasový telegram. A ze kdy. Pokud to bylo z jeho vlastní budoucnosti, mohl zavřít oči a vybrat náhodně - musel by vybrat správně, protože časový paradox, který by vedl k budoucnosti, ze které by mu přišel jiný telegram, si nemohl dovolit. Obzvláště, když do celé věci byla zapojená i jeho jiná inkarnace. Nebo více inkarnací. Ten pruhovaný hubeňour měl v ruce sonický šroubovák. Co když si tu zprávu poslal sám? Byl toho schopen - ať už z praktického důvodu nebo pro trochu extra dramatu.

Oblékl si bílou košili.

Kromě jeho samotného mu telegram mohlo poslat hodně lidí. Včetně někoho, koho sám ještě nepotkal, pokud bylo Doktorovi souzeno být tím hubeňourem.

Ze dvou hedvábných kravatových šátků si vybral zelený a uvázal si ho kolem krku.

Co když to ale nebyl nikdo z jeho budoucnosti? Bylo to vůbec možné? Jak by pak věděl o dvou časově vzdálených souřadnicích, které by Doktor měl navštívit?

Doktor se podíval do zrcadla a zamračil se: „Zelená není dneska moje barva.“

Jedině že by ty druhé souřadnice byly vybrány čistě náhodně. Možná proto, aby v tomhle čase nezůstal příliš dlouho. To by tu pak ale rozhodně zůstat měl. Ne, raději bude předpokládat, že by se v té budoucnosti objevit měl.

Nahradil zelený šátek červeným a usmál se na sebe v zrcadle.

„Lepší.“

Takže to byl někdo z budoucnosti. Někdo, kdo chtěl, aby viděl falešné Daleky a svá další já.

Roztržitě si oblékl zelenošedé kostkované tvídové kalhoty a přešel ke štendru s vestičkami.

„Hmm,“ zamyslel se Doktor s rukou na žlutošedé kostkované vestě. „To mi moc nepomohlo.“

Zapnul si vestu a poupravil si kravatový šátek, aby byl elegantně nařasený.

Pořád nevěděl kam by měl vyrazit nejdřív. Jestli ten hubeňour byl skutečně jeho starším já, měl by si poradit. A vandrácká inkarnace se o sebe taky vždycky dokázala postarat.

Doktor vzal do každé ruky baloňák a zamračil se.

Takže rozhodnuto. Vyrazí to Cerilijské budoucnosti. Možná tam i potká svá další já. Určitě nebylo náhodou, že tu byli tři. Třeba dostali stejné telegramy.

Odložil béžový kabát a oblékl si vínový baloňák.

Dvě místa - jedno potenciálně nebezpečné pro získání informací, druhé pro plánování. To dávalo smysl. Anebo to bylo úplně jinak.

Rozhodně si kolem krku na dvakrát omotal oranžovočervenohnědou pruhovanou šálu, popadnul klobouk a vydal se zpátky do centrální místnosti.

„Co tomu říkáš?“ usmál se široce na svého společníka a pomalu se před ním otočil.

K-9 nejdříve opatrně povysunul sondu. Když se ujistil, že odpad už z něj nečpí, vysunul sondu naplno a zavrtěl anténníma ušima.

„Esteticky přijatelné,“ zamával ocasem.

„Přijatelné?“ vybuchnul Doktor. „Přijatelné!?“

Zamračil se na robotického psa: „Co ty vůbec víš o tom, co je estetické?“

„Mám data,“ odpověděl K-9 na řečnickou otázku, „z kompletních dějin 1583 kultur.“

„Tss,“ ušklíbl se Doktor. „Data. Studená fakta. Cit a intuice jsou důležitější.“

„City a intuice,“ odpověděl mechanicky pes, „jsou výsledky biochemicky uložených algoritmů v nervovém centru. Mé algoritmy je plně nahrazují.“

Doktor se k němu ostentativně otočil zády. Znovu položil ruce na ovládací pult. S teatrálním povzdechem zadal souřadnice a po pár vteřinách se jeho Tardis vytratila z odpadního marketu.

Se sténáním a sípáním umocněném ozvěnou se loď objevila ve velké prázdné hale. Doktor s pečlivě nacvičenou nonšalantností vyšel před Tardis, zavřel dveře a přehodil si šálu kolem krku tak, že se pouze jeden konec válel na zemi. Pak se rozhlédl.

Ta hala nebyla prázdná.

Obvyklý široký úsměv Doktorovi ztuhl na rtech. Těsně vedle jeho Tardis stála druhá modrá budka, o kterou se opíral malý člověk se zálibou v otaznících.

„Zdravím,“ pozvedl mužík panamák.

Když Doktor neodpověděl, chlap se odstrčil od Tardis. Jednou rukou se opřel o deštník s rukojetí tvaru otazníku a druhou napřáhl k Doktorovi: „Já bych jellybabym nepohrdnul.“

Doktor automaticky vyndal pytlík z kapsy a nabídl mu. Tady nebyla žádná pochybnost - jednoho dne vymění šálu za pletenou vestu s otazníky. Doktor přeostřil z té bizarní postavy. Za ním stálo několik dalších policejních budek. A několik postav.

„To jsem si mohl myslet,“ jedna z postav oslovila povýšeně otazníkového Doktora, „že zrovna ty tyhle cukrovinky jíst budeš.“

Doktor polknul a podíval se své předchozí inkarnaci do očí: „Zatímco ty si trochu cukru do života přidat nemůžeš.“

Moc dobře si pamatoval, jak byl jako ten bělovlasý stařík věčně vážný a kritizoval lidstvo ve všem od globální změny klimatu až po jídelníček.

Doktor s námahou překonal překvapení a nasadil svůj široký studentský úsměv. Podíval se po všech přítomných.

„Tak rád tě znova vidím, Jamie,“ oslovil jedinou postavu, která nebyla jím samým.

K Doktorovu překvapení se skotský válečník zamračil.

„Další,“ dodal vztekle polohlasem a ošuntělý Doktor stojící vedle něj se nervózně pousmál.

V tu chvíli z Tardis vyjel K-9 a některým jeho alter egům zjihl výraz.

„Jeden z prvních modelů ze začátku šestého tisíciletí?“ zeptala se jeho předchozí inkarnace.

„Nikdy jsem se nedostal k tomu, abych si ho pořídil,“ dodala vzrušeně.

Doktorův úsměv se ještě rozšířil. Dobře věděl, jak moc tehdy miloval všelijaká technologická udělátka. A teď se tenhle vážný vědec snažil udržet své dětinské nadšení nad novou hračkou na uzdě.

Bohužel ale nebyl čas rozplývat se nad robotickým společníkem nebo komentovat rádoby mystickou auru Doktora s otazníky nebo si zaskočit popovídat se svým starým kamarádem v sukni nebo dělat jakoukoli z hromady věcí, které se nabízely.

„Může mi někdo říct,“ zeptal se nahlas tak nevinně, jak zrovna dokázal, „proč jsem se sem svolal?“

-A A +A