Skryté město - kapitola 23

Obrázek uživatele Larim
Fandom: 
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Retrospektiva za námi. Je čas se vrátit do přítomnosti.

Doporučená hudba ke čtení: https://www.youtube.com/watch?v=Bq5CZjJutrc

Kapitola: 

Koba měl doširoka rozevřené oči a hlavu plnou neskutečných dojmů z toho, že se před nimi hodiny otevřely a po mnoha ztracených letech vydaly na světlo dávno zapomenutý poklad. Za dřevem Koba viděl pomenší místnost, která až do dnešního dne v sobě dusila pach minulosti. Na stolcích a policích, které kolem dokola obklopovaly prostor, se válely zlacené sošky, mince či jiné drahé předměty. Na podlaze truhlice, které ač byly zavřené, jistojistě ukrývaly další z pokladů. Celá místnost zářila a doslova je lákala a vtahovala dovnitř. Ať se pokochají zblízka. Ať si sáhnou, jak skutečné ono zlato je. Jen ať se pomazlí s nejbližší kopou zlaťáků. Ať usednou neobyčejně vyřezávaného křeslo uprostřed a nechají se celou tou krásou prostupovat.

Koba tohle všechno viděl.

Viděl to přesně ve chvíli, kdy se ozvalo ono tajemné cvaknutí. V tu chvíli kryt hodin povolil pod jejich rukama a on si v hlavě představil vše, po čem toužil.

Jenže svět se jeho představami neřídí a proto následující vteřiny jeho života doprovázelo ryzí zoufalství. Koba s Rollem o krok odstoupili a jeho přítel opatrně otevřel celou přední stěnu nefunkčních hodin. Radost zmizela s pohledem na čistou zeď.

„Sakra,“ zařval Koba a sedl si na zem, jako kdyby se jednalo o trucující dítě. „Po tom všem, když se nám konečně něco povede, tak stejně zůstanem poražený.“

I na Rollovi bylo vidět, že ho radost opustila, ale alespoň si stále udržoval čistou hlavu. Otevřel prostor, co nejvíc to šlo, aby mu hodiny nepřekážely. Potom si stoupl ke stěně a začal ji velice detailně, téměř na špičku nosu, pozorovat. „Hej, ještě nás nedostali. Pořádně se koukni – tohle není normální zeď. Vidíš tyhle kameny? A tady! Rýhy! Rýhy v podlaze, teď je vidim. Je to otvor, kterej se dá otevřít!“

Koba se zadíval na místa, kam Rollo ukazoval, ale potom stejně jenom zakroutil hlavou. „Dobře, dá se to otevřít. S tím už tak nějak počítáme. Ale jak?“

Jeho přítel se najednou zarazil a prstem sahal na jedno zpropadené místo. „Ptáš se špatně. Ne jak, ale čím!“

Koba pomalu vstal a teprve nyní se pokusil zaměřit na téměř nepostřehnutelný otvor, na který Rollo ukazoval. Jednalo se o místo v úrovni jeho hrudníku, malá dírka vedoucí nikam. Oba je napadlo to samé.

„A klíč jsme tady žádnej neviděli, co?“ zeptal se Koba.

„Nemůžu sloužit, ale podle těch rejh bych tipoval, že náš mrtvej se dovnitř dostal. Nejenom, že našel úkryt v hodinách, ale taky nějakym zázrakem přišel i na to, kde splašit klíč. Nerad to říkám, ale začínám si toho chlapa celkem vážit.“

„Prohledáme to tu ještě jednou?“

„Ne, mám pocit, že by to bylo marný. Bejt na jeho místě, klíč bych si nechal hodně blízko u sebe. Tys ho ve vězení prohledával? Nebo někdo jinej?“

„Ne, jen tak letmo. V kapsách nic neměl. A vostatní na něj nechtěli ani sáhnout. Možná hrobník, ale ten se spíš těšil, jak ho zakope.“

„A co jeho boty? Měl boty? Já, když si něco chci pořádně uhlídat, tak si to strčim do škrpálů.“

Koba pečlivě pátral v paměti a nakonec si byl vážně jistý, že vězeň boty měl a že se mu do nich nikdo nedíval. Je možné, že měl klíč celou dobu před sebou a vůbec si toho nevšiml?

Rollo tedy zavelel: „Fajn. Takže mám pro nás plán na dnešní den. Sice pořád prší, ale to nás přece nerozpustí. Vrátíme se do centra, cestou se ještě jednou podíváme k hospodě, jestli tam někdě ten pitomej klíč neleží v blátě. Ale sám to nepředpokládám. Potom se vydáme na krchov a pořádně si jeho mrtvolu podáme.“

„Výprava za pokladem teda nekončí,“ povzdychl se napůl Koba a Rollo ho poplácal po ramenou: „Kdepak, žádný nekončí. Teprve začíná.“

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

No teda. Tak to jim přeju štěstí v hledání, zajímá mě, co je za hodinami, snad to dokážou otevřít.

Obrázek uživatele Aries

já už se normálně směju. Tomu se říká vytrvalost!
(Miles Davis parádní, ten nervózní rytmus fakt dobře sedí)

Obrázek uživatele Killman

To je tedy napětí. Teď tedy trochu úleva, ale já pořád čekám, že tam bude nějaký háček.

-A A +A