Padesát podvacátétřetí
Skříň zaskřípe, venku vrznou vrátka.
Přichází zachránce, nebo odešla šílená?
Čeká a ani nedutá, stejně jako kostnatá společnice pod ní.
Opře se o zadní stěnu, oběma rukama chytí závěsné tyče, zvedne nohy a kopne proti dveřím.
Jednou, podruhé.
S praštěním se rozlétnou.
Světlo oslepí.
Nedávají si přednost a ze zatuchliny se vyvalí současně, jak dopadne nohama na zem, cítí, že prošlapuje lebku.
Rychle pryč!
Když bere za kliku posledního oddělení od otevřené oblohy a zápachem rozkladu nenasáklého vzduchu, bezděky se ohlédne.
Kolébka. Dítě!
„Na nás až nezvykle přímočará, slovními uzlíky nezašmodrchaná akce!“
„Spěchá, chce utéci! Věty ani odstavce nesmí zdržovat.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
zní to jako něco mezi hororem
zní to jako něco mezi hororem a baladou. Dobrý
ne, tohle už je horor
ne, tohle už je horor
A horor to teprve bude, až se
A horor to teprve bude, až se ji někdo pokusí zastavit. To jsem zvědava, koho na to Faob nasadí.
No nazdar! Ale přesto se mi
No nazdar! Ale přesto se mi to líbí.