22: Krok dál

Obrázek uživatele Owes
Úvodní poznámka: 

A zase zpátky do přítomnosti.

Kapitola: 

Teprve když Charita opustila školu a Severus začal znovu spávat sám, uvědomil si, jak moc se k ní upnul. Jak moc si zvyknul usínat s pocitem, že vedle vás leží někdo, koho znáte a ke komu můžete uprostřed noci strčit ledové nohy. Náhle se mu zastesklo i po těch méně příjemných aspektech sdíleného lože, jako ukradená peřina, chrápání, přilehnutá končetina nebo spánkový deficit.
První večer, kdy zase ulehl do prázdné a studené postele, nemohl usnout vůbec. Druhý večer zalehl úmyslně až o půlnoci, přesto mu trvalo ještě dvě hodiny, než zabral. Třetí večer přenocoval v křesle, čtvrtý v kabinetu OPČM se sklenkou brandy v ruce, pátý večer si namíchal silný uspávací lektvar a dopadlo to tak, že ani nestačil dojít do ložnice - svalil se na podlahu v obývacím pokoji a probudil se až v poledne. Naštěstí byla sobota. Přesto se dost divil, že po něm nikdo nic nechtěl.
„Nevypadáš dobře,“ podotkl Sirius u oběda. „Špatný spaní?“
Severus něco zabručel a pokračoval ve vybírání pažitky z bramborové kaše.
„Můžeš si připravit nějakej dryák, ne? Když jsi ten lektvarista.“
Severusovo zabručení tentokrát vyznělo temněji, jakoby výhružně.
„Fajn, nechám tě na pokoji,“ rezignoval profesor Black na svou starostlivost a otevřel si noviny.
„Dobrou chuť, pánové,“ zahlaholila nově příchozí Aurora Sinistrová, usedla po Severusově levé ruce a ze (zlo)zvyku si jej pečlivě prohlédla. „Viděl ses dneska v zrcadle?“
Snape po ní šlehnul takovým pohledem, že by se jinému přinejmenším vznítily vlasy. Aurora se rozesmála.
„Ty tvoje výrazy jsou rok od roku lepší. Za chvíli tě bude obloukem obházet i Krvavý baron.“
Severus pohledem uhnul ke kuřeti na svém talíři. Kuře lehlo popelem. Několik učitelů teď konsternovaně zíralo jejich směrem. Sirius si decentně odkašlal.
„Na mě se laskavě nedívej, jasný? Zaprvý jsem se v létě spálil dost a zadruhý, já za to, co se stalo, nemůžu.“
„Mám vás po krk,“ rozdrtil Severus mezi zuby, praštil příborem o stůl a zvedl se. „Všech,“ dodal. Teď už regulérně vrčel. „Kdyby vás o tomhle víkendu napadlo mě navštívit, radši si to rozmyslete. V opačném případě neručím za vaše zdraví. Pěkný zbytek dne.“
„Pane profesore?“ ozval se z místa před učitelským stolem Neville Longbottom a v ruce držel balíček, úhledně zabalený do rudého papíru a převázaný tmavě zelenou sametovou mašlí. „Tohle vám posílá mamka. Nevím, co to je, ale vzkazuje vám, že ze školy ještě nejste tak dlouho, abyste si nevzpomněl. Čert ví, co tím chce říct. Mám vám to předat.“
„Já vím, co tím chce říct,“ ubezpečil ho Snape a ochotně si balíček převzal. Jeho výraz nepatrně zjihnul. „Děkuji, Longbottome. Vyřiďte své matce můj nejsrdečnější pozdrav a nehynoucí vděk. Vyřiďte to přesně takhle. Rozuměl jste?“
Severus zanechal všechny ve Velké síni i s jejich rozčarováním a zamířil do svých soukromých komnat. Tam krabici rozbalil a odhalil tak zlatý kotlík o průměru běžného jídelního talíře, po obvodu zdobený drobnými smaragdy. Byl tak naleštěný, jako by snad měl sloužit namísto zrcadla.
„Jsi geniální, Alice,“ zašeptal a prohlížel si kotlík ze všech stran. „Geniální. Nedostižná. Opravdu máš můj nehynoucí vděk.“
Na dveře třikrát zaklepal host a po výzvě okamžitě vstoupil.
„Odpusť mi mou nedočkavost, Severusi,“ usmál se Brumbál, opatrným krokem přešel ke Snapeovu pracovnímu stolu a zkoumal teď předmět spolu s ním. „Viděl jsem z okna Longbottomovu sovu a byl jsem zvědavý.“
„Počítal jsem s vaší přítomností. Vidět zblízka artefakt, jakým je poslední z aztéckých smaragdových kotlíků, by si čaroděj jako vy nenechal ujít.“
„Abych byl upřímný, nedoufal jsem, že se to Alici povede. Kdy se pustíš do přípravy?“
„Ještě dnes večer. Ingredience mám pohromadě.“
„Smím ti asistovat?“
„Ovšem. Bude mi velkou ctí, Brumbále.“
„Ne, Severusi, mně bude obrovskou ctí. V kolik se mám dostavit?“
„Sejdeme se v sedm hodin v učebně lektvarů.“

Úderem sedmé se Brumbál zjevil v učebně lektvarů a Severus jen těžko skrýval své pobavení při pohledu na jeho pracovní hábit z těžkého brokátu, s umně vyšitými lektvarovými motivy.
„Myslíš, že je příliš výstřední?“
„Myslím, že vám sluší.“
Severus už měl po ruce všechny potřebné přísady. Pečlivě je vyrovnal na pracovní desku v pořadí, v němž budou použity. Brumbál zaujal místo vedle něj a zvědavě se rozhlížel.
„Vždycky jsi tak puntičkářský?“
„Ne. Jen se dnes předvádím.“
„Jde ti to skvěle. Takže čím začneme?“
„Kotlík už jsem neutralizoval, čili do něj můžeme přelít výluh z meduňky a řapíku, přivést k varu a přisypat tři lžíce drceného kořene mandragory.“
Albus se s nadšením vrhl do práce.
„Nechystáš se za sestrou?“
„Toho slimáka klidně osolte víc. Vzhledem k tomu, že už je po smrti, tak už mu to vadit nebude.“
„Jak je libo... Vídáš se vůbec ještě se svou rodinou?“
„Není to bezpečné, Brumbále.“
„Měl jsem dojem, že riskuješ rád.“
„Ne životy lidí, které mám v oblibě.“
„To mě na jednu stranu docela uklidňuje.“
„Ty slupky scvrklofíků nevyhazujte. Pomona je chce do kompostu.“
„Mrzí mě, jak to dopadlo s Charitou. Chci, abys to věděl.“
„Chápu, že jste neměl na výběr. Ani já jsem neměl na výběr.“
„Jak to myslíš?“
„Přilijte esenci levandule... Navrhoval jsem, ať zůstane v Bradavicích jako host. Jako má partnerka.“
„Bez práce?“ povytáhl Brumbál obočí. „Že bys ji živil? Nechal bydlet u sebe? Na to je příliš hrdá.“
„Ano. Když jsem si to uvědomil, pochopil jsem, že nemám na výběr. Musel jsem ji nechat odejít.“
„O azyl ve Švýcarsku požádala už v červenci. Věděla, že po ní Dolores půjde. Ona je chytrá a velmi důkladná, třebaže se její jednání zdá být neopatrné. Věřím, že si poradí.“
„Vy tomu věříte? Já o tom nepochybuji. Ale starosti si dělám, to je snad přirozené.“
„Jistě,“ přisvědčil Brumbál. „To je v naprostém pořádku.“
„Hm. Ale ty kosatce ne. Nějak nám zvadly. Doufám, že jsou ještě použitelné.“
Pracovali v souladu několik hodin. Když se nachýlila půlnoc, Severus naposledy zkontroloval hustotu a barvu připraveného lektvaru, odstavil ho z ohně a dlouze zívnul.
„Vypadá přesně jako v knize,“ ocenil výsledné dílo Brumbál a zamnul si ruce. „Doufejme, že se v Harryho případě nemine účinkem.“
„To bohužel není vyloučené,“ zabručel Snape. „Přesto si i já dovolím doufat. Bylo by dobré, kdyby ty jeho vidiny na nějaký čas ustaly. Madam Pomfreyová říkala, že ho to vyčerpalo víc, než bývá obvyklé.“
„Vezmu-li v potaz skutečnost, že máme od 1. září v Bradavicích špeha, měli bychom se snažit držet Harryho Pottera stranou všeho rozruchu,“ vyslovil ředitel svou myšlenku. „Není žádoucí, aby na něj mířila větší pozornost, než zaslouží.“
„To je i můj názor... Minulý rok se začal přátelit se slečnou Grangerovou. Vlastně je to její jediný kamarád, abych byl přesný. Domnívám se, že na něj v tomto směru bude mít příznivý vliv.“
„Souhlasím. Ti dva si mají hodně co nabídnout. Jsem rád, že máš situaci ve své koleji pod kontrolou.“
„Když už jsme u toho, chtěl jsem s vámi konzultovat nápad, se kterým přišel Sirius. Přivedl ho k tomu ten slavný seminář ze zvěromagie...“
„Pozorně tě poslouchám.“
„Sirius si myslí, že by nebylo od věci rozšířit výuku OPČM o nadstandardní praktická cvičení. Jestli mi rozumíte.“
Brumbál upřel na Severuse pronikavý pohled.
„Co si o tom nápadu myslíš ty?“
„Myslím, že je na místě. Jen bych byl nerad, kdyby si náš záměr správně vyložila Dolores Umbridgeová. Respektive její nohsled Pettigrew.“
„To by bylo věru nešťastné,“ přikývl Brumbál. „Nejlíp tedy uděláme, když nebudeme nic skrývat. Skryté věci podněcují nebezpečnou zvědavost a vzbuzují nepříjemné otázky.“
„Co konkrétně tedy chcete podniknout?“
„Založíme soubojnický klub. Kolej Godrika Nebelvíra kdysi pořádala soubojnické turnaje. Obnovíme tradici. To se bude Dolores líbit,“ uchechtl se Albus. V očích mu plály malé ohníčky. „Návrat ke kořenům, péče o paměť národa, pěstování tradičních kouzelnických hodnot...“
„To je brilantní plán!“ zvolal Severus nadšeně a cítil, jak z něj ta představa setřásla veškerou únavu.
„Přestaň, Severusi, nebo se začnu červenat. Raději zapřemýšlej, jak svůj nový závazek skloubíš s dosavadními povinnostmi.“
„Cože? Chcete snad říct, že ten klub mám vést já?“
„A kdo jiný by ho měl vést?“
„Profesor Kratiknot byl v soubojích nepřekonatelný!“
„Profesor Kratiknot není workoholik. Na funkci zástupce ředitele rezignoval, aby měl čas na čtení a kulečník. Jsem si jist, že ve svém věku má nárok žádat trochu toho odpočinku.“
„Samozřejmě. Zatímco my mladí si můžeme přetrhat šlachy.“
„Tvrdíš mi, že to nezvládneš?“
„To jsem přece neřekl.“
„Měl jsem dojem, že něco takového naznačuješ.“
„Pak jste měl mylný dojem, Brumbále!“
„Výborně. V některých případech se mýlím rád. Děkuji za dnešní lekci z Uzemňovacího lektvaru, Severusi, bylo to velmi příjemné. Dobrou noc.“
Severus se za svou hrdost a paličatost proklel až o několik měsíců později, kdy se do soukromých komnat vracel vymačkaný jako citrón a padal do postele i s botami.
Nicméně na nespavost byla další práce navíc ten nejzázračnější lék.

Závěrečná poznámka: 

...do cíle zbývá 28 kroků...

Komentáře

Obrázek uživatele Wee-wees

V kterém že jsme teď roce? Resp. Harry ročníku?

Obrázek uživatele Owes

1993/4. Harryho 3. ročník.

Obrázek uživatele Aveva

Teda, takhle Severuse přetěžovat, to je určitě proti zákoníku práce!
Obrázek uživatele Owes

Brumbál si zákoníkem práce ty-víš-co. :D

sice je Severus skoro úplně mimo, ale mám to rád
za chvilku budeme v půlce ... díky za každou novou dávku čtení

Obrázek uživatele Owes

Děkuju. Jsem rád, že se ti to líbí, přestože je Severus mimo. :) Já jsem měl už dlouho chuť napsat si něco takhle alternativního, takže ještě jednou díky.

Obrázek uživatele Arenga

trochu jsem se ztratila - kdo je ten špeh? A oni to tom vědí? A ví ten špeh, že oni vědí?

Obrázek uživatele Owes

Nová posila sboru Pettigrew. Je vcelku jasné, proč ho Umbridgeová poslala do Bradavic, když si vymyslela předmět Zdravé kouzelnictví. A Petrovi je myslím taky jasné, že to o něm všichni vědí. On není úplně hloupý. Ale má svou specifickou metodu špehování, o které zatím nevědí. ;) Ale brzy se dozvědí.

-A A +A