21. Uvnitř

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Kapitola: 

Vpravo na kopci se pyšně tyčil hrad. Rozhodně vypadal nepřístupně, reprezentativně a povšechně vhodný pro sídlo mocného pána. Šedým kamenům pár let bez údržby nijak neublížilo, a bude trvat pár desítek let, než si vůbec všimne, že mu tak trošku došli lidi.
Nicméně bude nutno celkovou vhodnost pořádně prozkoumat. Proto tu taky jsou.
Sejček mávnul rukou doleva a začal se škrábat do svahu nedbaje na to, jestli ho Vran následuje. Prohlédnou si hrad lépe z protější strany.
Bylo patrno, že hrad stojí na sakra vysokém a nepřístupném kopci. Nepřístupný ale nebude ze všech stran. Vepředu bylo vidět, jak se mírně svažuje. Šli dál.
Zelené svahy obklopující železnici se brzy rozšířily. Ostře zelený a hustý trávník (i v tuto roční dobu) bohatě bujel. Občasně z něj vyrážely malé stromky. Na pozadí zeleně se šedý hrad zdál téměř černý.
Po dávném hlavním bulváru se šlo dobře. Před sebou viděli několik mostů, které je můžou zavést k hradu z lepší strany.
Jestlipak jsou spolehlivé. Snad ano. Srůstat se po pádu z několika desítek metrů je pěkně trapné.
Výkladní skříně dávno opuštěných obchodů nezůstaly vcelku. Dokonce se zdálo, jakoby některé z nich byly úmyslně roztřískány na co nejmenší kousíčky. Mezi kolejemi zapuštěnými do silnice se ale šlo dobře, tady žádné sklo neleželo.
Sejček si už zase dělal poznámky. Bude třeba vyčistit, zkontrolovat, odsunout, možná časem začít likvidovat budovy na obvodu, snad až k místu, odkud je poprvé vidět hrad?
Vran se nedbale klackoval v pozadí, občas se zastavil a zamyšleně čutal do skleněných střepů. Neměl s městy moc zkušeností a zjišťoval, že tu má opravdu divný pocit. Neviděl daleko do krajiny, necítil tu správnou směs vůní vřesu, ovčích bobků a kouře z rašeliny. Něco bylo jinak.
Netrvalo dlouho a došli k prvnímu mostu. Byl značně široký a na pohled vypadal zcela nepoškozeně. Zamířili na něj. Na jeho konci křižovatka. Úzká silnice mířící do kopce, široká podél starého parku, v ní našikmo zaklíněný autobus.
Vran zaklel.
Konečně si uvědomil, co je špatně.
Ale to už bylo pozdě.

Omráčit Přeměněného dá pořádnou práci. Ale útočníkům vlastně ani nešlo o omráčení, klidně by svým obětem vyrazili mozek z hlavy. K tomu totiž při pádu množství balvanů z větší výšky většinou dochází.
Tedy u člověka.
I když u Přeměněného někdy taky. Nikdy nevíš!

Vran se probudil do tmy, hlava mu pomaličku přestávala třeštit. O to víc byl zmatený.
Polovisel za spoutané ruce.
Nebyl jsem už tady?
Jak že se takovému pocitu říká? Dežo ví? Kdo je to Dežo? Co ví?
Jo, aha, tohle jsou provazy a ne okovy. Tma je tu ale stejně pěkná.

Nevěděl, kde je a jak se sem dostal. Nemělo smysl se začít vzpouzet, lepší šetřit síly.
Snad se nám povede se z toho dostat.
Teda... nám...

„Sejčku?“ opatrně se zeptal tmy.
Odpovědělo mu mírně tlumené zaúpění.
Ulevilo se mu.
„Jo, tak seš tady. Poslyš, člověče, už vím, co tu bylo takový divný.“
„Pššššt,“ požádala ho tiše tma. „Hrozně mě bolí hlava.“
„Prostě takový široký ulice a nikde žádný auta?“
„Jakoby mi v hlavě bušili čtyři trpaslíci... mlč. Prostě je odklidili.“
„Ty vado, jasně, že je odklidili. Ale kdo?“
Tma hlasitě zaklela a pak zaúpěla.
Ticho.
Vran byl na sebe pyšný. Přišel na to.
Chudák Sejček. No, když on toho musel řešit tolik, pořád si něco čmáral, to není divu, že na to neměl kapacity.
Pořád ticho.
„To bylo vod nich náhodou chytrý. To s tím autobusem. Ale taky blbý. Jako že to vůbec odklízeli. Hele, myslíš, že se tohle místo bude hodit, nebo budem radši hledat jinde?“
„Jestli ti to nedošlo, tak jsme někde zavřený, spoutaný a bůhví, co s námi bude... a zmlkni konečně. Bolí mě hlava.“
„Fakt? Pořád?“
„No... teda... už jenom dva trpaslíci.“ Tma se krátce uchechtla a pak se rozvlzlykala.
Vran zrozpačitěl. S tímhle moc zkušenosti neměl. Po pravdě řečeno, Přeměnění většinou neměli čas na to, aby se někde hroutili. Kdo si čas našel, většinou dlouho nepřežil.
Lidé, to byla jiná.
Vzlykající slečny je často nejlepší hladit po vlasech... aha, ty spoutané ruce. A ten fakt, že napůl visí. No dobře.
„Ale no tak, neblbni, člověče. Hele, ještě žijem, takže s náma budou chtít dát pokec. A pak se prostě uvidí.“
Vzlykot nepřestával.
„Nebude to tak hrozný...“
„Nic... nevíš...“ prohlásila zalykavě tma.
Vrana to dožralo. On se tady snaží a... a nic.
„Nedělej ze sebe chudinku, člověče. To seš chlap? To si prošel Druhým útokem? Se z tebe zvencnu, tváříš se jako tvrďák a pak tě furt opečovávat...“
„Polib si, kreténe,“ prohlásila tma naštvaně. Prohlášení by mělo lepší efekt, kdyby na konci nebylo slyšet další vzlyk. „Já tě nepotřebuju. Nikoho nepotřebuju. Všechno zvládnu sám...“
„Fajn.“
Ticho. Tentokrát úplné.
Po chvíli se Vran opět ozval.
„Lepší?“
Ticho.
„Seš naštvanej. To dycky pomáhá.“
Ticho. Potom ale...
„Náhodou... až se odsud dostaneme, tak ti rozbiju hubu. Vážně! I kdyby mě to mělo zabít.“
„Tak se mi líbíš,“ prohlásil Vran spokojeně. „Tenhle pocit si udrž. Všem jim nakopeme prdele. Pak mi klidně můžeš zkusit dát přes hubu.“
Ticho.
„Nebo naopak,“ prohlásila uštěpačně tma.
To Vrana trochu zmátlo, takže mlčel. Ono se to nakonec nějak vyvrbí.
„Ty, Vrane?“
„No?“
„Víš, že nás asi poslouchaj?“
Chvíle přemítání.
„No... a co má bejt?“
Bude líp. Bude hůř. Těžko říct. To už je život.

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

A stejně je Vran nej. I když si to uvědomil až pozdě. Ještě, že ho Sejček má.

Obrázek uživatele Tess

Vran vi porad, ze je nej :D

Obrázek uživatele Apatyka

Vran... dospěl? Trochu? Maličko? Tady je mi asi nejsympatičtější, co mi kdy byl... Zvláštní.
A ten poslední odstaveček... a zrovna dneska... <3

Obrázek uživatele Tess

Vran jak ma vic prostoru nez ve stosluvkach, tak muze poradne rozvest svoji osobnost. Protoze on neni zas tak blbej, u nej jsou to z casti mimikry. Je to slozita osobnost, jako koneckoncu vsichni.

Obrázek uživatele Arenga

Jsem teda napnutá jak kšandy, kdo ta auta odklidil a jak se to bude dál vyvíjet.

-A A +A