20. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

„Je mi jedno, co máte mezi sebou, ale rád bych věděl, co se děje!“ rozohňoval se Jamie na pár Doktorů.

Doktor se podíval ze svého přítele na své mladě vypadající staré alter ego, které mělo rádo fezy.

Fezy!

Nevěděl, proč se z něho stane takový klaun, a raději to ani vědět nechtěl. Netrpělivě si zamnul ruce a přitom zastrčil flétnu do kapsy.
„To já taky,“ odpověděl.

Tu jeho fezovskou inkarnaci taky volali na Cerilii. Proč chtěl někdo dva Doktory na jedněch prostoročasových souřadnicích?
„Taky jsem dostal zprávu, že Cerilie potřebuje pomoc,“ dodal Doktor bezmyšlenkovitě.

Kdo měl takové možnosti, aby cíloval jednoho Time Lorda v různých inkarnacích? A co když ten někdo chtěl více než dva Doktory? Z těch několika civilizací, které se po vyvinutí technologie pro cestování časem, nevymazaly z historie, to mohli udělat jenom jeho vlastní lidi. Proč by Gallifrey chtěla, aby se několik inkarnací jednoho Time Lorda vydalo do takového galaktického zapadákova? Koneckonců, byla to jedna z nejnebezpečnějších situací, které si Doktor dokázal představit. Celé to nedávalo smysl.

„Ale že se mám cestou stavit na Berilii,“ pokračoval, zatímco to vše zvažoval.
To nebyla tak úplně pravda. Feze nikdo nevaroval před návštěvou Berilie, tak proč varovat jeho? Nepříjemná myšlenka mu najednou vytanula na mysli.

„Zdá se,“ řekl a poplácal své staré já po zádech, aby zakryl vlastní nejistotu, “že mě sem někdo poslal, abych ti pomohl.“

Ať už mu tu zprávu poslal kdokoli, věděl, že Doktor půjde tam, kam by neměl. Tohle zavánělo velkými nepříjemnostmi. Zavánělo to pastí - a jak se má vyhnout pasti, když neví, kdo jí vytvořil? Nepředstavit se byla od té osoby nehorázná neslušnost. Jediným řešením bylo zachovat se nedoktorvsky. Pak si všimnul ztuhlého úsměvu na tváři svého druhého já.

„Promiň, musím letět,“ poplácal druhého Doktora po zádech tak nejveseleji, jak zrovna dokázal. „Jamie, pojď.“

Zatáhnul svého přítele do Tardis, která se ihned dematerializovala.

Když se sebou Tardis nečekaně trhla, Jamie ztratil rovnováhu. Doktor trochu zavrávoral a přiskočil k centrálnímu panelu.

„Hej,“ ozval se Jamie dotčeně, zatímco se sbíral z podlahy a upravoval si kilt a sporan „Co se děje?“

„Hmm, něco... Vlastně nevím...,“ zahlaholil Doktor přes rameno.

Doktor oběhl centrální panel a přitom zkontroloval několik obrazovek a zatahal za páky a zmáčkl několik tlačítek. Pak se usmál a zamnul si ruce zadostiučiněním.

Když se Tardis znovu zatřásla, Jamie to očekával a zhoupnul se v kolenou. Pak se sebou Tardis cukla napotřetí a Jamie se zase zhroutil na podlahu. Doktor vypadal, jako by si otřesů ani nevšiml, ale podruhé oběhl centrální panel.

„Ale... No to ne...,“ zalomil rukama a oběhl panel opačným směrem. Něco nebylo v pořádku. Doktor neovládal svou vlastní loď!

„Doktore!“ ozval se naštvaný hlas z podlahy.

„Ah, Jamie,“ odpověděl Doktor, „možná by sis měl sednout tady do židle.“

Doktor teatrálně ukázal na židli nejdál od svého přítele, který se sebral ze země ve stejnou chvíli, kdy se Tardis znovu zatřásla: „Já bych rád. Ale Doktore, co se děje? Může za to ten tvůj partner?“

Jamie se dopotácel k nejbližší židli, zatímco Doktor na zlomek vteřiny zavřel unaveně oči: „Nikdo, kdo nosí kšandy, fez a motýlka by nemohl být mým partnerem.“

Pak se dal znovu do obíhání centrální konzole: „No tohle ale... To přece není možné... Co si to dovoluje, takhle... To přece...“

Každou proklamaci doprovodil divokým gestem. S každou proklamací se jeho gesta stávala divočejšími. Najednou oběma rukama máchnul tak prudce, že se nedobrovolně zatočil. Zakopnul o vlastní nohu a složil se do křesla, které mu stálo za zády.

„Někdo ovládá mojí loď,“ Doktor předešel další Jamieho komentáře.

„Alespoň,“ najednou se rozzářil jako malé dítě, když se Tardis ozvala známým chraplavým hlasem, „to vypadá, že přistáváme.“

„Kde jsme?“ zeptal se Jamie.

„Hmm,“ odpověděl Doktor s úsměvem. „Na Cerilii. Přesně, jak jsme chtěli.“

„I když,“ pokračoval trochu nejistě, „si nejsem jistý, kdy jsme.“

Znovu poklepal na chronometr: „Ahá,“ zamnul si nadšeně ruce. „Vypadá to, že jsme, kdy máme být.“

Doktor otevřel dveře a spolu s Jamiem vystoupili z Tardis. Objevili s v rohu improvizovaného jeviště před několikatisícovým publikem. Na jevišti stálo v pozoru několik Cerilianských elitních stráží odpadků, každý s esteticky ošuntělou zbraní z jiného konce vesmíru na rameni. O krok před nimi stál odpadní generál ve slavnostní uniformě sešité z toho nejlepšího, co se objevilo v odpadním importu za poslední rok. Doktor poznal základní vrstvu ze Sontaranské neprůstřelné tkaniny, na které byly připevněné různé odznaky moci od historického hákového kříže nebo odznaku se svatováclavskou orlicí ze Země přes mastné fleky, které bývali Adiposiany nebo representovaly zbytky generálova posledního jídla (slavnostní odpadní uniformy měly své výhody), a cákance slizu, které mohli representovat cokoli od Budečských šneků po slizké Mentory z Thoros-Bety, až po kusy supermoderní techniky Daleků, Kyberlidí nebo Rastonských válečných robotů. Kyberzbraň na jeho předloktí vypadala impozantně, ale sensorická koule z Daleka, která mu plandala v rozkroku, na vážnosti celé uniformy poněkud ubírala. Doktor se usmál, když uviděl i zbytky vysokého límce Time Lordů.

„...útoky Kyberlidí na Berilii a Daleků na Aerilii; naše dvě nejbližší hvězdné soustavy a naše přátele,“ generál právě proklamoval vážným hlasem s pečlivě vyměřenou úrovní smutku. „Tohle na Cerilii nemůžeme dopustit. Ústava mi...“

Generál se na zlomek vteřiny zarazil a sklopil hlavu. Pak se odhodlaně rozhlédl po davu, který ho poslouchal, a udělal jeden rychlý krok, který mu rozpohyboval Dálečí atribut v rozkroku: „Naše ústava mi dává za povinnost převzít kontrolu nad naší planetou v době ohrožení. Jestliže se Daleci a Kyberlidi objevili v našem okolí, nedá se to vyložit jinak.“

Udělal další, hbitý krok a tentokrát bojovně vystrčil bradu. Doktor zaregistroval drobnou vlnu v publiku, jak jeho část přesunula pohled z generálova obličeje níže na divoce se houpající atribut aspirantů na nejmocnější rasu vesmíru.

„Tímto oznamuji, že já, vrchní generál odpadních sil, Koba, jsem dle práva a se souhlasem všech planetárních institucí převzal kontrolu nad naším krásným světem odpadu. Já a mí bratři ve zbroji,“ generál o krok ustoupil a ukázal vojáky za sebou, kteří udělali jeden rázný krok. Doktorovu uchu to znělo jako chřestění otevíraného šuplíku s příbory, ale na publikum to zjevně zapůsobilo. Jako jeden muž začali tleskat.

Generál Koba najednou zachytil pohled jednoho z vojáků a nenápadně se podíval dolů. Rychle se ohlédl na publikum a pak se otočil ke svým vojákům. Jednou rukou jim zasalutoval, což způsobilo další vlnu potlesku, druhou rukou popadnul kouli z Daleka a připnul ji kousek nad rozkrok. Sou
částí uniformy z tohoto roku zjevně nebyl plandající doplněk. Doktor si ale nebyl jistý,' jestli pozice těsně nad rozkrokem byla výrazně lepší.

Jak se generál otáčel zpět k publiku, všiml si Doktora a Jamieho a drobně se zamračil. Pak uviděl modrou budku a jeho výraz se změnil v masku odporu.

„Mým prvním krokem,“ řekl Koba drsnějším hlasem, „bude potrestání nepřítele Cerilie. Agenta sil, které už ovládli naše spřátelené hvězdné systémy.“

Generál mrknul na Doktora, který stál a sledoval skoro pobaveně tohle divadelní představení. Pak Koba lusknul prsty a něco zašeptal - pravděpodobně do vysílačky ukryté na jeho uniformě. Po pár vteřinách se na jevišti objevila dvojice vojáků, která mezi sebou vedla muže v potrhan
ém pruhovaném obleku s ušpiněnou kravatou kolem krku a krátkými rozcuchanými vlasy. Na nohou měl červené plátěnky. Stráže se zastavili uprostřed jeviště vedle Koby a muž se smutně rozhlédl po publiku. Vypadal, jako by ho něco tížilo na srdci; jako by neviděl nikoho v mnohatisícihlavém publiku. Hleděl do střední vzdálenosti v tak hlubokého smutku, že Doktor znejistěl.

„Tento muž - tento cizinec - z předaleké galaxie zradil Cerilii!“ vykřikl Koba. „Za to ho stihne spravedlivý trest!“

Publikum v odpověď zajásalo. Muž se pomalu rozhlédl. Jeho oči se zaostřili na modré policejní budce. Pak sklouzli k Doktorovi a Jamiemu. Jeho výraz přešel ze smutku do překvapení, aniž by ztratil svou kvalitu pohledu do střední, nedefinované vzdálenosti.

-A A +A