Devatenáct
Po dlouhé přestávce se vrací Tonka.
Minule jsem ji opustila na blatech, kam sledovala Vojtěcha, do kterého je zakoukaná. Zjistila, že Vojtěch něco přinesl neznámé ženě, ale nezůstala nepovšimnutá.
Tonka se neochotně šourá blíž mezi břízky. Na Vojtěcha a neznámou ženu se neodvažuje podívat. Raději se rozhlíží kolem.
Vypadá to tu skoro jako v cikánském ležení. Plachta napjatá mezi dvěma kmínky jen stěží chrání před sněhem a větrem. Zadní stěnu přístřešku nahrazuje několik velkých kufrů vyrovnaných do řady. Kolem se povalují roztroušené rance.
„Co za mnou slídíš, ty malá bosorko?“ Ta slova ji zastudí víc než lezavý vítr.
„Co by,“ ohradí se uraženě, „můžu si chodit, kdy chci a kam chci.“
Tváří se vzdorně, ale očima uhýbá k zemi, jakoby tam bylo bůhvíco zajímavého. A najednou si opravdu něčeho zajímavého všimne. V rozbředlém sněhu vedle jednoho vaku leží dámský pantoflíček. Titěrná růžová věcička ozdobená labutěnkou, trochu potřísněná blátem. Jako kdyby se sem ten střevíček propadl z pohádky o Popelce. Luxusní, roztomilý, na zimních blatech dokonale nepatřičný. Přitahuje Tončin pohled jako magnet.
„Podívej se na mě, divoženko, tohle je vážná věc.“ Hlas má přísný, ale tak nějak… hřejivý.
Tonka neochotně obrátí oči od růžového zázraku k zabláceným mlynářským botám. Najednou ucítí na ramenou jeho dlaně, z toho dotyku jí zabrní mezi lopatkami.
„Podívej se mi do očí,“ zašeptá Vojtěch vemlouvavě. Nejde neposlechnout.
„Něco mi dlužíš a já to od tebe teď chci splatit.“
Tonka jen bez dechu kývne.
„O tomhle," mávne neurčitě kolem sebe, "o tomhle se nesmí dozvědět živá duše. Ani tvoje máti. Ani pan farář při zpovědi. Nikdo. Rozumíš?“
Hledí do oříškových očí jako omámená. V tu chvíli by slíbila cokoli.
„Přísahej mi.“
„Přísahám.“
„Dobře.“ Pustí ji. Tonka se otřese náhlým chladem. „A teď se vrať domů.“
Jako kdyby se přerušilo kouzlo, jako kdyby praskla bublina, která je obklopovala. Poryv větru jí do tváře chrstne déšť se sněhem. Pod přístřeškem zakňourá děcko. Ženská v módním kabátě ji propaluje pichlavýma očima.
„Ale…“ Chce něco říct, jenomže slova se jí vzpříčí v krku.
„Běž,“ zformují jeho rty neslyšné slovo. Tonka se otočí a utíká pryč.
V noci se jí budou zdát sny o tom, jak běží sněhem, běží v růžových pantoflíčkách, nohy má těžké jako z olova, ale běží ze všech sil a v uších jí zní dlouhou ozvěnou: „Běž!“.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
I ty, Kytko? :D
I ty, Kytko? :D
Jak to děláš, že tam tak pěkně pasují, jako by tam byly odjakživa?
Je to naprosto sugestivně napsané, je mi úzko s Tonkou.
Bačkůrky všude vlezou a
Bačkůrky všude vlezou a strašně rychle se množej :-D
Já si v jednu chvíli myslela, že to je další úkol a dlouho jsem hledala článek, abych měla přesné zadání :-)
Trnula jsem s Tonkou. Je to
Trnula jsem s Tonkou. Je to skvěle napsané.
A s tím úkolem jsi pobavila. Líbí se mi, jak se ta ptákovina ujala. :-))
To teda! Jak se bačkůrky
To teda! Jak se bačkůrky objevovaly v jednom příběhu za druhým, úplně jste mě zmátly :-)
No páni, ani nedýchám. Snad
No páni, ani nedýchám. Snad to tajemství udrží, ono je to těžké, ale Tonka není hloupá. A ty růžové pantoflíčky! Plevelitýda na postupu, já se picnu.
JJ, bačkory jsou tadýýýýý a mají nový, ladný tvar!
Tak já po nich skáču, než mne
Tak já po nich skáču, než mne zase krysáci předběhnou. :D
Nevím přesně, jestli
Nevím přesně, jestli metamorfovaly nebo jsou to potomci Kobových králíčků ;-)
Pro Tonku je Vojta skoro pánbůh, tak myslím, že bude držet jazyk za zuby.
Děkuju!
Je to skvělé a bačkory! Ty
Je to skvělé a bačkory! Ty tam máš ty bačkory taky!
Díky! Trochu jiný klon, ale
Díky! Trochu jiný klon, ale taky se vetřely :-)
Úchvatně napsané, je mi zima
Spíš chvatně než úchvatně :-)
Spíš chvatně než úchvatně :-)
Moc děkuju.
Perfektní, jako vždycky.
Perfektní, jako vždycky.
To zas ne, ale moc děkuju za
To zas ne, ale moc děkuju za milá slova.
Ha, tady taky! A určitě pěkně
Ha, tady taky! A určitě pěkně promrzly, chuděry! Doufám, že se děti nebojí krys!