Dvacátá

Obrázek uživatele Skřítě
Fandom: 
Povídka: 
Kapitola: 

Poslední dvě komnaty Tom má ještě projít,
má pocit, že na dno svých sil musí brzo dojít.
Ve dvanácté už má dojem, že ho trefí šlak,
je tam jenom spousta hodin, dělají tik tak.
V čase prý ho přenesou i do minulé doby,
Setton má už chvíli pocit, že jdou na něj mdloby.
“Můžeš s námi tam i vpřed bez cestovního pasu,
vrátit se zpět v historii, i tam známe trasu.”
Chápe-li to správně v čase cestovat by mohl,
vrahu do zad vpadl by a s dopadením pohl?
Mnohé udělal by jinak, jenže bude tohle fér?
Zuzku vyrvat spárům smrti a dát žití jiný směr?
Co kdyby se něco zvrtlo? Dá všanc krásné chvilky s ní?
“Ne, Settone, vzmuž se, chlape! O čem to tu sakra sní?!”
“Znovu se dotýkat Zuzčiny blůzy”,
hnán pudem neznámým zrychlí svou chůzi.
Přede dveřmi posledními konečně ho napadá,
co mu stále připomíná zdejších komnat záhada.
Krom Království květin ještě O Maryšce na hrádku,
vybaví si Zuzaninu oblíbenou pohádku.
Chybí tu ta vlčice se safírovým okem,
u posledních dveří už je dá se říct, že skokem.
Oči se vpíjí do dřevěné plochy,
ví, že tam za dveřmi mají být sochy.
Když otevře tyhle dveře, skutečně je vidí,
jsou to sochy dvanácti žen s rysy živých lidí.
Jde místností, počítá to, na podstavci sedmém vskutku,
najde sochu svojí Zuzky, je to ona, můj ty smutku!
Její tvář ožije hned, jak ji pohladí,
“musíš hned odejít, tiše mu prozradí.
Tohle místo kouzlo chrání, kdo by se snad zmocnit chtěl,
něčeho z těch věcí tady, navěky by zkameněl.
Ten, kdo projde dvanáct komnat, aniž by byl zachtivý,
spoléhat se potom může ve třinácté na divy.
To, co si představíš za těmi dveřmi,
to se tu objeví, je to tak, věř mi.
Nás nemůžeš vysvobodit, tvůj úkol je jiný,
nesobeckost dokázal jsi zatím svými činy.
Tvůj úděl je mnohé zkoušky zvládnout při svém putování,
dokončit svůj úkol tady musíš ještě do svítání.
Najdi tu, co pro potěchu oka může stát,
je tvým klíčem k další říši, zkus s ní neprohrát.
A odměnou za tvou střídmost smíš jednu věc s sebou vzít,
lektvar číslo sedm, radím,
víc ti už žel neprozradím.”
Setton zas ucítí to staré zranění,
srdce ho zabolí, milá tvář zkamení.
Nepomůže nic co zkouší,
dál se proto nepokouší.
Dá na slova milované,
co se má stát, ať se stane.
Dlouho bloumá komnatami,
najde lektvar zmenšovací,
chodí jako v bludných kruzích,
tam a zpět se znovu vrací.
Svítání se kvapem blíží, když říkanky vzpomene,
má najít cěž, ale jakou, ze dřeva, či kamene?
Hrad už žádné věže nemá, možná za své vzaly,
a v tu chvíli zadívá se na ten flakón malý.
V rychlém sledu přesune se do desáté komnaty,
stíny už se rychle krátí, čas mu šlape na paty.
Fantazii své popustil už naplno otěže,
šachovnice když ho přijme zmenšeného do věže.
Tam uléhá ke spánku zmámen vůní heřmánku.

Komentáře

Obrázek uživatele Tora

No teda! To je tak úžasně napsané, jen zirám. Ještě, že ho to napadlo, a že nebyl chtivý zázračných věcí. Držím mu palce.

Obrázek uživatele Skřítě

Tohle kouzelné místo mi bylo potěšením popisovat... Uvidíme, jak to půjde dál... Už jsem po tom dubnu nějak vycucaná a tohle byl poslední kousek z archivu předem psaných, teď už zase budu muset sednout k počítači a vytvořit pokračování, tak snad se mi podaří navázat na předdubovou slinu :-)

-A A +A