19. Plány v plánech

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Kapitola: 

Smrtonoš si prsty promasíroval čelo. Přešel od stolu (obloženého mapami) ke stěně (s visícími mapami). Ve velitelské místnosti to vypadalo jako v pracovně zeměměřičské společnosti. A to už nějakou dobu.
Nebo spíše jako ve vysoce komplexním válečném štábu.
A právě to bylo přesné. Jenom štáb, velitele i vládce tvořila jedna a ta stejná osoba.
Ale tak je to správné. Jen blázen tříští síly. Dobrou práci neodvede nikdo jiný, než já.
Smrtonoš si založil ruce za záda a zkoumal starou silniční mapu v šikovném měřítku. Pokrývala celou zájmovou oblast. Skoro celou jeho říši. Zakreslené hranice Zóny...
Nebudou přesné.
Povzdechl si.
Musí řešit mnoho věcí.
Má připravené mnohatisícové stádo na útok. Ten se musí dobře načasovat, potřebuje zoufalé a demoralizované lidi, ale ne vyhladovělé k smrti. S dostupnými zásobami jim může dat tak týden. To by mohlo stačit. Ideální by bylo zaútočit pod krytem silného deště, ale s ten se nedá předpovědět. Naštěstí je na silné deště to správné období.
Zároveň potřebuje mít jistotu bezpečného zázemí. Současná základna je vybraná dobře a určitě tu bude držet plné obsazení, ale on sám by potřeboval najít nějaké lepší sídlo. Lépe chráněné, budící větší respekt. Samozřejmě uprostřed nějaké Zóny. Ještěže na východě sahá Zóna až k moři, něco se jistě najde.
Bohužel nemůže vládnout úplně sám.
A v tom je ta slabina. Podřízení. Silní? Loajální?
Těžko říct.
Někteří budou vždycky slabinou. Pro určitý druh práce.
Možná by takovým měl najít jiný druh práce.
Hm.
Přešel ke dveřím.
„Kokosi? Zavolej mi Sejčka.“
Věrný strážce oddusal.

Když Sejček opatrně vstoupil do místnosti, stál Smrtonoš zády ke dveřím, ruce založené a zamyšleně koukal z okna.
Po chvilce ticha si Sejček rozpačitě odkašlal.
„Nemáš na to žaludek, viď?“ prohlásil Smrtonoš klidně. Ani se neotočil.
Sejčkovi vletělo srdce do krku. Tak, teď na to přišel, zklamal jsem, bože, já to nedokážu, on mě zabije, určitě mě zabije. Měl jsem se víc snažit.. kdybych mohl vrátit čas... sakra, já se snažil... tak když mě stejně zabije, tak jsem se nemusel snažit, měl jsem to prostě udělat, jsem marnej.
„Já se snažím,“ skoro zaskřehotal. Dej mi víc času, už neřekl.
„Posloucháš rozkazy?“
„Poslouchám, poslouchám!“
Povzdechnutí. Smrtnonoš se k Sejčkovi obrátil čelem.
„Měl bych se ti omluvit. Hrubá práce – to není tvoje silná stránka. A přesto jsem tě k ní nutil, tlačil tě až za hranici tvých sil – a víš proč?“
Omluvil? On se mi omlouvá?
„Proč?“ zeptal se Sejček zmateně.
„Protože jsem chtěl zjistit, kde tvé hranice jsou. Rozumíš, shánění je práce pro každého. Nezvládáš ho. Snažit se nestačí. Ale přesto všechno – jsi loajální. A toho si cením.“
„Děkuju.“
Zmatek neustupoval.
„Shánění je práce pro každého, může ji dělat každý. Ale pro tebe mám teď jiný úkol. Úkol, na který potřebuju někoho loajálního... a chytrého. A já tě pozoruju dobře, ty jsi chytrý. Potřebuju průzkumníka.“
Přešel ke zdi a pokynutím ruky pozval Sejčka, aby se k němu připojil.
„Celý Východ byl skoro okamžitě... zastaven. Ve skladištích jsou pořád potraviny a suroviny. Máme zásoby na desetiletí – co se nezkazilo doteď, vydrží ještě pěkně dlouho. Ale na výpravy, označování a svážení věcí ze skladišť tě nepotřebuju. Tebe ne. Na to budou jiné týmy.
Od tebe potřebuju dobré oko. Najít vyvýšené místo. Dobře chráněné. S přístupem k pitné vodě. Dobrá dostupnost k hlavním silnicím. A musí být dostatečně reprezentativní.“
Sejčkovi spadl kámen ze srdce. Nejenže to vypadá, že ho Smrtonoš nezabije, ale ještě mu dává úkol z nebes – cestovat? Objevovat? To si vždycky přál.
Mapy byly zajímavé. Škoda, že žádná z těch míst nikdy neviděl na vlastní oči.
Aspoň co se pamatoval.
„Samozřejmě nepojedeš sám,“ Smrtonoš teď skoro předl. „Vezmeš si někoho s sebou. Třeba toho nováčka... Vran? Znáš ho?“
„Sloužili jsme spolu...“ spolknutá půlka odpovědi.
„Znáš ho dobře?“
„Je to pitomec...“ v hlase nepotlačená shovívavost. Mírná vřelost. Ano, Vran má v sobě něco, co nutí ostatní, aby ho sledovali. Možná i následovali.
Nedokáže to využít.
Přesto může být problém.
„Je loajální?“
„Nevím. Asi.“
Správná odpověď. Je tu teprve pár dnů. Jeho loajalita se nedá zaručit.
„Zjistíš to. Budeš s ním mluvit, budeš ho poslouchat a budeš přemýšlet. Potřebuju vědět, jak nejlépe využít jeho potenciál. Pomůžeš mi.“
Smrtonoš se svěřoval se svými plány, odkrýval karty.
Koneckonců potřebuje někoho spolehlivého, kdo mu bude krýt záda.
„Kam bys jel nejdřív?“
Sejček se vytrhl ze zamyšlení a soustředil se na mapu. Odpověď byla jednoduchá. Velké město, v mapě značka starého hradu a je to blízko.
„Edinburgh.“
„Máte tři dny. Budu tě čekat.“
Smrtonoš se otočil zpátky k oknu. Slyšení skončilo.
„Ehm. Tak ano. Za tři.. .za tři dny.“
Sejček ven skoro vyběhl.
Smrtonoš se pousmál. Cukr a bič. Nejdříve vyděsit – pak ukázat cestu ven. Nasadit kunu mezi slepice. Informátora, který zjistí i nejmenší podrobnosti – a s radostí je prozradí. Jemu. Jenom jemu.
Třeba tohle Sejček zvládne.
A jestli ne – žádná škoda.

Připravit a natankovat motorky, zabalit železnou zásobu, lékárničku na sebe a opravářskou brašnu na motorky – na vzdálenost je čeká slabá hodina jízdy, ale těžko říct, tím směrem dosud nejeli a z hodiny může být den; zbraně, munice a Vran.
Sehnat v tomto pořadí.
Dostanu se ven, dostanu se ven, bzučelo Sejčkovi v hlavě.
Jeho druhé, lehce paranoidní já, které už mu mnohokrát zachránilo kůži, se probralo a zašeptalo:
A kde je v tom háček?

Závěrečná poznámka: 

Komentáře

Obrázek uživatele Arenga

Já moc držím Sejčkovi palce, aby na ten háček včas přišel!

Obrázek uživatele Tess

On není blbej, jen přehlcenej.

Obrázek uživatele Tora

Chudák Sejček. Snad to zvládne.

Obrázek uživatele Tess

Autor má Záměr, bo je zlá :D
... není zlá tolik, jen maličko!

-A A +A