18. Stavitelé cest

Okrajem řídkého lesa, po královské cestě spojující Issu s hlavním městem, uháněl jezdec. Pokud by mu na chvíli věnoval pozornost náhodný kolemjdoucí, patrně by usoudil, že jde o kupce či řemeslníka, který spěchá někam za prací, nebo snad (s trochou uštěpačné ironie) prchá před následky nevydařeného obchodu. Protože na letmý pohled nebylo na tom muži nic zvláštního; ba přímo by se dalo říct, že vypadá po všech stránkách tak nějak průměrně. Postava ani vysoká, ani malá, ani hubená, ani vyloženě tlustá (i když břicho blahobytně vyklenuté nad opaskem dávalo tušit, že do bídy má daleko). Prošedivělé vlasy zdálo se prohrávaly bitvu s časem, ustupovaly z čela a sdružovaly se v posledních ostrůvcích odporu po stranách a vzadu.
Inu, nikoho by při tom náhodném letmém pohledu nenapadlo, že se dívá na toho času nejmocnějšího muže z království.
A právě v té chvíli také jednoho z nejrozzuřenějších.
Když dospěl na vrchol táhlého mírného kopce, zastavil koně a zahleděl se zpět do údolí. Z tohoto místa viděl cestu dobře deset mil za sebou. Nezdálo se, že by ho někdo pronásledoval.
Dobře.
Jednou ho zaskočili; podruhé se jim to nepodaří.

---

„Měli jsme ho pronásledovat.“ Jorik to opakoval už poněkolikáté.
Cybélie si povzdechla. Už jí začínala docházet trpělivost.
„Kdo? Ty? Já? Vojáci? Roztrhal by je na kusy. Nezapomeň, že je to mág.“
„Yansson tvrdí, že ne moc dobrý.“
„Nemusí být dobrý. Zabíjet magií je snadné. Uzdravovat mnohem těžší.“
Jorik už se nadechoval k dalšímu argumentu, když na něj přes stůl vrhl otec takový pohled, že radši zase vydechl.
Cybi se na generála vděčně usmála.
Nacházeli se právě v jeho sídle kousek od hlavního náměstí. Dům byl prostorný a Svab rád uvolnil pro princeznu a její družinu hostinské pokoje. V tom týdnu, který uběhl od nezdařené popravy, se zkušený Svab ukázal být pro Cybi nedocenitelným pomocníkem. Byl to on a jeho osobní jednotky, které uklidnily situaci ve městě a jeho okolí. Ty vojáky, kteří přísahali věrnost princezně, rozptýlil mezi svoje ověřené lidi. Postupoval klidně a metodicky. Život ve městě se pomalu vracel do zajetých kolejí.

„Jaké jsou vaše další plány, paní?“ zeptal se nyní klidně, jako by probírali výběr dezertu po večeři.
„Velmi omezené, generále,“ odvětila Cybélie upřímně, „je mi to trapné říkat, ale jsem momentálně princezna bez koruny, abych tak řekla. Je to sice pěkná slovní hříčka, ale... pokud byste byl ochoten poskytnout mi půjčku...“
Svab mávl rukou. „Mé pokladnice zde nezejí prázdnotou, madam – Hrys naštěstí nestačil nic odtud odvézt – a v Savaře je peněz také dost. Moji předci mně tu nezanechali s prázdnýma rukama a já sám jsem rovněž nezahálel. Moje zdroje jsou vám k dispozici. Ostatně, dlužím vám život, já i moje rodina,“ objal pohledem oba syny.
„Dobrá tedy,“ přikývla princezna. „Pak bych byla ráda, kdybys vypravil oddíl, který mě a moji osobní stráž doprovodí do Savary.“
„Do Savary? Ale myslel jsem...“
Cybélie přešla k velké mapě, která visela na zdi.
„V Savaře je teď jednotka Černých, nemýlím se?“
„Ano, myslím, že ano.“
„Víš ještě o jiném místě, kde by měly královy jednotky stálou posádku?“
„Ne. Potloukají se spíš v menších skupinkách po kraji, zdá se. Ani v Savaře nejsou dlouho.“
„To odpovídá.“
Otočila se zpět k nim. „Do Savary musíme. Jestli máme potom postupovat k hlavnímu městu, chci si být jistá, že máme za zády bezpečno. Ne, že se jen zbavíme Černých, ale že přesvědčíme lidi, aby nás podporovali. Začneme tedy odtamtud, a budeme postupovat k západu, po královských cestách. Chci být v každém z těch měst po cestě. V každém je něco, co mi může pomoci stejně jako tady dokázat můj nárok.“
„Stromy,“ podotkl Yansson zamyšleně. Bylo to první slovo, které ho mnozí z přítomných slyšeli pronést. Dorazil včera pozdě k večeru, v kočáře, který sehnal v Gaumélách, unavený cestou na nejvyšší míru, ale přesto naplněný touhou po životě, jakou nepociťoval už léta.
Cybélie přikývla.
„A pokud mohu, generále, ještě poněkud zatížit váš rozpočet, chtěla bych, abyste co nejdříve zorganizoval pracovní skupiny, které začnou opravovat královské cesty.“
Na okamžik bylo ticho. Skupina vojáků soustředěných na přípravu převratu na okamžik zírala na svoji velitelku v němém úžasu. Budovatelské nadšení v tomto čase?
Pak se Yansson uchechtl.
„Na mou duši, nejdeš na to špatně,“ smál se. „Královské stromy ožívají, královské cesty se zase opravují, města jsou dobře vedena – co víc si může lid přát? Kterého uchazeče o trůn bude podporovat, toho, kdo se stará o to, aby věci fungovaly, nebo toho, kdo šíří strach?“
„Strachu ještě není konec, příteli,“ Cybi hleděla upřeně na mapu.
„Ještě nás čeká dlouhá cesta.“