17. část - Passalin

Družnost a nenucenost, která mezi Miróovými muži vládla, Syna okouzlila. Bylo to tak nové. A co je nové, bývá žádoucí. Syn snad nikdy nebyl ve společnosti sobě rovných. Vždy stál zdánlivě výš. Stranou všech všedních úkolů a vztahů. Vzhlížeje k jiným cílům než obyčejní lidé. Jeho život v Chrámu byl svázán pravidly, daným rytmem, který nebylo dovoleno porušovat. Jeho život na útěku byl krátký, vyplněný horečným spěchem, nedůvěrou a strachem. Nebylo divu, že ho družnost lákala jako můru plamen.
Jenže ve chvíli, kdy zaznamenali jeho přítomnost, družnost odumřela. Syn sledoval, jak jejich nenucenost prchá rychlostí štvaného zvířete a ztrácí se ve stínech. Pryč, pryč od Syna. Co nejdál od všeho nového a neznámého, protože co je nové může ublížit, co je neznámé, může být smrtící.
Tvář po tváři se přioděla stejnokrojem dobrého služebníka. Nic neříkající výraz těch, kdo čekají na rozkazy. Bezvýraz, který je dovoleno zaměnit pouze za nadšené vytržení při uctívání Boha.
“Vítám tě,” řekl muž, který stál k Synovi nejblíž. Levou rukou se na znamení úcty pokruhoval. Jako ozvěnou jeho příkladu následovali všichni ostatní. Syn v té kakofonii zaměnitených hlasů netoužil po ničem jiném, než aby ho přijali mezi sebe. Toužil patřit do té nenucené části jejich životů. Do toho místa, které si neusurpoval jeho otec.
Miró roztáhl ústa do širokého úsměvu a položil Synovi ruku na rameno.
“Před Passalinem se nemusíte mít na pozoru,” řekl klidně, “je náš.”
A oni Miróovi uvěřili. Dal Synovi nové jméno. Dal mu i novou naději. Skupina ho vtáhla mezi sebe. Poprvé v životě cítil sounáležitost. Poprvé v životě nesl jméno, které nepředurčovalo. A i když Passalin musel napínat všechny síly, aby dovlekl těžké nádoby se splašky až na svozový vozík, bylo tak osvobozující být jím, že Syn dokonce na chvíli zapomněl, že je jeho nová identita falešná.