17. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

„Doktore,“ Amy se na něj podezřívavě pousmála. „Kde jsme to přistáli teď?“

„Ah,“ Doktor s fezem v ruce vyběhl zpoza centrální konzole a roztěkaně si poskočil. Podíval se na fez, pak roztržitě na Amy a nakonec si fez nasadil na hlavu. Energicky si zamnul ruce a poupravil si motýlka. Pak se široce usmál.

„Říkal jsem si, že byste si mohli s Rorym udělat dovolenou. Berilie je planeta umění. Najdeš všechno, co si budeš přát. Mají ty nejlepší galerie ve vesmíru.“

„Hm, galerie.“ Amy ho koketně zatahala za kšandy a narovnala mu motýlka. „Myslíš, že budeme mít čas na galerie?“

„O-hó,“ usmál se Doktor a vědoucně na Amy zamrkal.

Rory vešel do kontrolní místnosti a uviděl Amy u Doktora: „Amy!“

Než se zmohl na cokoliv jiného, Amy k němu přiskočila a popadla ho za ruku.

„Pojď,“ zatáhla Roryho ke dveřím, “ty můj hlupáčku.“

Rory zavrávoral a málem spadnul, ale nakonec se spolu vypotáceli ven z Tardis.

„Hej,“ zavolal ještě Doktor. „Beriliané jsou sice původem ze Země, ale od té doby se trochu změnili. Nezírejte jim příliš na extra oči, to nemají rádi.“

Doktor se za nimi zlomek vteřiny zasněně díval, než si znovu zamnul ruce a zhoupnul se na nohou.

„Tak, to bychom měli,“ řekl prázdné místnosti, roztáhl ruce a několikrát se tanečně zatočil. „Teď když jí mám z krku, můžu se věnovat důležitějším věcem.“

Pak zahlédl obrazovku. Hned za Tardis se ze dveří jedné z galerií na Doktora usmívala stylizovaná postava s cylindrem našikmo nasazeným na hlavě a s motýlkem pod bradou oblečená ve fraku a dlouhé kostkované sukni. Doktor se zastavil v půlce pohybu v záklonu s jednou rukou nad hlavou a druhou napřaženou k virtuální tanečnici. Pod obrázkem byl prostý nápis: „Autentické kostýmy našich předků.“

„Ale i důležité věci se dají odložit,“ usmál se Doktor široce.

Doktor popadl své tvídové sako a přešel z Tardis do galerie. Rozhlédl se kolem, ale vypadalo to, jako by byl jediným návštěvníkem. Beriliané nebyli známí láskou ke starému. Umění muselo být moderní - cokoliv staršího než pár let exportovali urychleně do zbytku vesmíru. O co ale byla tahle výstava neočekávanější, o to byla zajímavější. Ani tichá flétna, která podkreslovala atmosféru nezněla příliš Berilijsky. Doktor pomalu procházel kolem kovově stříbrných manekýnů oblečených do nejrůznějších pozemských historických kostýmů. Alespoň to byl záměr. S úsměvem v duchu vypočítával mimozemské příspěvky a kombinace kusů oblečení stovky let vzdálených. Jak procházel hlouběji do galerie, zvuk flétny postupně stoupal.

„Ale ne,“ flétna najednou ztichla a ozval povědomý hlas. „Takhle by to nešlo. Fez, motýlek a kšandy? To už je moc.“

Šokovaný Doktor udělal několik dalších kroků a málem narazil do malého člověka v dlouhém černém kabátu, který vypadal, jako by se v něm někdo mnoho nocí převaloval, plandavých kostkovaných kalhotách a s nepořádně uvázaným tečkovaným motýlkem. V ruce držel zobcovou flétnu a zamra
čeně si prohlížel manekýna ve stylovém fezu s kšandami a motýlkem.

„Jak moc?“ ohradil se Doktor.

Druhá postava se k němu otočila a uklidila si flétnu do kapsy. Pak si promnula ruce a změřila si Doktora od kšand přes motýlka k fezu: „To jsem si myslel, že by tohle neprovedl žádný Berilian. Mladíku, kde jste přišel k téhle komické směsce?“

Doktor si nasadil brýle, tlesknul rukama a své mladší já si přeměřil s patřičně povýšeným výrazem: „To říká ten pravý vandrák.“

„Navíc,“ dodal s úsměvem, „Fezy a motýlky jsou cool.“

Jeho společník si dal ruce za záda a zhoupnul se na chodidlech. Pak si prohlédl Doktora podrobněji. Tváře mu najednou poklesly.

„Chápu dobře, že jednou budu mít tvojí vytrčenou bradu?“ řekl nakonec.

Než Doktor odpověděl, vynořila se zpoza jednoho manekýna postava v kiltu klanu McLarenů.

„Doktore,“ oslovil neupraveného Doktora, “co tady děláme?“

„Kdo je tohle?“ dodal když uviděl druhého Doktora. „A proč má na hlavě mísu?“

„Jamie, říkal jsem ti, že mě sem někdo zavolal. A to není mísa, to je fez.“

Pohrdavě zagestikuloval z manekýna s fezem na Doktora s fezem: „I když jako mísa by to bylo lepší.“

„Jamie,“ Doktor své alter ego ignoroval, ale raději fez sundal a odložil na manekýnův fez. „Tak rád tě zase vidím.“

Promnul si ruce a divoce zagestikuloval k Jamiemu: „Tak dlouho jsem tě neviděl. Když tě poslali zpátky...“

Doktor se najednou po očku podíval na své druhé já a nervozně poupravil sako.

„Znám tě?“ zeptal se Jamie nejistě.

„Ne tak docela, Jamie,“ odpověděl jeho přítel. „Řekněme, že to je... rodina.“

Jamie se podíval z Doktora na Doktora a pak se vědoucně usmál.

„Doktore,“ usmál se. „Já nevěděl, že máš děti.“

„Ah, Jamie,“ odpověděli oba Doktoři najednou a skoro identicky si nervozně zamnuli ruce. Pak se na sebe podívali a vandrácký Doktor pokračoval: „To není tenhle typ rodiny. U nás Time Lordů je to složitější.“

„Ahá,“ Jamie se na chvilku odmlčel a pak se zamračil. „Zase se tváříš, že nic nevím, co? Já ale už kus světa viděl. Vím, že spolu můžou žít i dva chlapi.“

Jamie se usmál šokovanému výrazu na tvářích obou Doktorů a opřel se o manekýna. Figurína se pod jeho vahou naklonila, oba fezy spolu s parukou pod nimi spadly na zem. Jamie se zapotácel. Jak on, tak manekýn ale nakonec zůstali na nohou.

„Jamie, to...,“ začal Doktor v přeleženém kabátu. Zasekl se ale v půlce věty a v půlce rozmáchlého gesta. Druhý Doktor sledoval jeho pohled. Poklesla mu brada.

Hlava manekýna byla oběma Doktorům až příliš dobře známá.

„Co...,“ začal Jamie a pak se podíval na kovově stříbrnou postavu.

„Tenhle chlápek vypadá skoro jako...,“ Jamie se v zamyšlení zamračil. „Kyberčlověk.“

„Ano, Jamie,“ odpověděl potichu Doktor. Všichni tři se na jednou otočili, každý jiným směrem. Doktor viděl na ostatních manekýnech to, co předtím přehlédl - hladká stříbrná tvář s obdélníkovou štěrbinou místo pusy a kruhovýma očima, každé s malým otvorem připomínajícím slzu. Všechny postavy měli paruku, ale i tak Doktor rozeznal Kyberlidi z alespoň pěti různých období. Ještě překvapivější ale bylo, že všem chyběly charakteristické obvody, které vedly od uší nahoru a byly normálně spojené nad hlavou. Přitom tohle byla důležitá součást Kyberlidí. Doktor se otočil na Jamieho a vandráka. Obě tváře zrcadlily jeho nejistotu.

Pomalu šáhnul do kapsy a rozmáchlým gestem vytáhl sonický šroubovák. Švihem ho aktivoval a namířil na nejbližšího Kyberčlověka.

„Tohle se stane z mého krásného sonického šroubováku?“ zagestikuloval neupravený Doktor pohoršeně. „Proč se tam toho tolik hýbe? A všechno svítí? A proč je to tak velké?“

Než stihl Doktor odpovědět, z nejbližšího Kyberčlověka vyšlo tiché zaklepání. Všechny tři hlavy se k němu otočili. Z uší mu najedou vyjely kovové kabely, zahly ke stropu a nad hlavou se ohnuly směrem k sobě. Spojily se ve výstupu nad hlavou Kyberčlověka.

Kyberčlověk pomalu pohnul hlavou.

Najednou se začalo ozývat tiché klepání ze všech stran.

Doktoři se na sebe podívali.

„Běž!“ vykřikli společně.

-A A +A