16. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

Tardis cestovala sotva pár vteřin, ale Doktorovy klouby zcela zbělely, jak se křečovitě držel opěradel křesla. Jeho původní cesta na Aerilii byla nepříjemná, ale v porovnání s tím, co se dělo teď, to byla procházka technologickým muzeem.

Jakmile Doktor ucítil, že jeho loď znovu přistála, opatrně se zvedl a zavrávoral k panelu s dematerializačním obvodem. Podíval se dovnitř. Byla tam pořád ta samá změť kabelů, ale některé vypadaly až podezřele zčernale. Oblak dýmu, který se náhle vyvalil z otevřeného panelu také neznačil nic dobrého.

„Amatérská práce,“ povzdechl si povýšeně Doktor.

Uvnitř se ale usmál. Cítil by se až příliš hloupě, kdyby nějaký Cerilianský odpadkář navrhl rozumně fungující náhradu za dematerializační obvod. Ale znamenalo to problémy - tahle náhražka zvládne sotva pár dalších skoků. Jestli chtěl přijít na kloub falešným Dalekům na Aerilii a čemukoliv, co se dělo na Cerilii, potřeboval něco spolehlivějšího. Měl by vylepšit tuhle zmatenou změť. Na první pohled to potřebovalo minimálně obrátit polaritu několika komponent. Tím sníží latenci celého obvodu a navýší přenosové rychlosti. To taky povede k nižším teplotám. Pak...

Ponořen v myšlenkách, Doktor šáhnul do kapsy. Pak se zamračil a zašmátral v kapse hlouběji. Pak ve druhé kapse. Nakonec strčil ruku až po rameno do náprsní kapsy a zkroutil ramena tak, aby dosáhl co nejdále a nejhlouběji. Jediné, na co narazil, bylo velké prázdno. A v jednom zastrčeném zákoutí papírový pytlík. Doktor ho opatrně vytáhnul, otevřel a strčil si jedno jelly baby do pusy. To ho vrátilo do reality. Strávil celou věčnost vybavováním kapes - a teď byly prázdné až na tu podezřelou pozemskou cukrovinku. Možná tomu někdy přijde na chuť. Teď pytlík odložil a podrbal se na čele. Skutečně v tom tunelu vyndal z kapes všechno? To toho nasbíral tak málo, že tím ani nezatarasil jednu podzemní chodbu? Příště bude muset vzít vybavenost vážně.

Doktor se otočil a efektně rozevlál svůj sametový plášť, než odešel z kontrolní místnosti. Prošel několik pracovních místností a pečlivě vybral několik nezbytných udělátek, která nastrkal do nepříjemně prázdných kapes.

Když se vrátil do kontrolní místnosti, vybral několik z těch mnoha desítek nezbytností a dal se do práce. O půl hodiny později si byl Doktor víceméně jistý, že ten obvod bude fungovat - po nějakou blíže neurčenou dobu.

Teprve když si byl jistý, že dokáže v případě nutnosti takticky ustoupit z tohoto prostoročasu, se Doktor podíval na obrazovku. Tardis přistála v nějakém vysoce industrializovaném komplexu. Zkontroloval souřadnice. Jeho společnice byla přesvědčená, že jsou stále na Aerilii - tentokrát na povrchu. Doktor se znovu podíval na obrazovku. Jestli byl skutečně na Aerilii, byly její problémy větší, než se obával. Celý komplex byl ponořen v temnotě, která byla velmi ne-Aerilijská. Jestli Aeriliané něco milovali, byly to symetrické, jasné osvětlené budovy.

Doktor vyšel z Tardis a opatrně za sebou zavřel dveře. Zhluboka se nadechl. Vonělo to tu jako na Aerilii. Cokoliv se tu stalo, se odehrálo nedávno. Mohli za to ty imitace Daleků? Doktor letmo prozkoumal několik šrámů na omítkách budov. Rozhodně to vypadalo jako zbraně Daleků.

Doktor procházel jednou prázdnou ulicí za druhou. S každou křižovatkou byl nervóznější - něco tu nebylo v pořádku. Kdyby Aerilii napadli Daleci, nebyla by to takováhle čistá katastrofa - chyběla tu mrtvá těla; zničené budovy; ten nezaměnitelný pach spáleného masa.

Doktor se otřásl.

Jestliže se Aeriliané stihli schovat do krytů, jaktože nenarazil na žádné Daleky? Ale jestli se tyhle imitace Dáleků nechovaly jako skuteční Daleci, jaký to všechno mělo smysl?

„Vyhladit!“ Doktora najednou vytrhl z přemýšlení povědomý hlas. Instinktivně, Doktor uskočil za roh a energetický výstřel zasáhl stěnu, před kterou před vteřinou stál.

Jak se dal do běhu, letmo zaznamenal, že ta rána byla na Daleka velmi slabá. Tohle byla další imitace. Doktor vzal do jedné ruky sonický šroubovák a Molenski univarius. Doktor zamířil náhodně za sebe a náhodně aktivoval několik nastavení na obou přístrojích.

„Vyhladit!“

K Doktorovu velkému překvapení to nezabralo. Dalek ho neustále pronásledoval. Pronásledoval a střílel po něm. Zatímco Doktorovy snahy vycházely na prázdno, Dalekova muška se zlepšovala. Poslední rána proletěla Doktorovy těsně vedle ucha.

„Vyhladit!“

„Vyhladit!“

Najednou se Dalek ozval i ze předu. Doktor běžel přímo na dalšího Daleka. Na zlomek vteřiny zaváhal. Pak ale ještě přidal - když se teď zastaví, jenom jim zjednoduší míření. V zoufalství si odepnul plášť a potlačil náznak smutku. Tenhle plášť vlastnoručně ukradl sotva pár hodin po své regeneraci. Cvičenou rukou plášť za běhu vyhodil tak, aby dolétl k Dalekovi, který ho pronásledoval. Bylo v podstatě nemožné, že by tím Daleka zpomalil, ale zoufalé plány už takové bývají - zoufalé.

„Vyhladit!“

Doktor náhle uviděl světelný bod pár metrů před sebou. Oko Daleka. Byl pár desítek metrů před Doktorem. Jeho jedinou šancí bylo, že tahle imitace nebyla tak rychlá, jako pravý dálek. Hbitě se sehnul a vběhl na jednu stranu ulice, pak skokem na druhou. Začal kličkovat jak nejnáhodněji to dokázal, když za sebou uslyšel výbuch.

Proběhl kolem Daleka, který se nedokázal otočit dostatečně rychle a zahnul do postranní uličky. Kde k jeho překvapení nečekali další Daleci. Doktor zpomalil a pak se zastavil. Potichu se vtěsnal do nejhlubšího stínu, který našel a zaposlouchal se. Zdálo se, že těm Dalekům utekl. S oddechem si přehrál posledních pár vteřin a zmateně zavrtěl hlavou. Bylo možné, že ten Dalek byl tak neschopný, že omylem zničil jiného Daleka? Už to tak vypadalo. Doktor se usmál a pak se rozhlédl. Byl v ulici, která vypadala, že po pár desítkách metrů ústí na větší prostranství. Doktor potichu vyšel za svého úkrytu.

Pak ztuhl.

To, za čím se skrýval, nebylo nic jiného než jeho Tardis. Počkat - tohle nebyla jeho loď. Neměla ty správné rozměry.

„Vyhladit!“

Série střel najednou zasáhla policejní budku.

„Hej ty, z cesty“ ozvalo se, než stihl Doktor zareagovat. Kolem Doktora proběhla postava v kožené bundě s dlouhými vlasy svázanými do copu. V ruce držela něco, co se podobalo termosce. Doktor se přitiskl k Tardis a fascinovaně sledoval, jak ta ženská postava obratně přiskočila k Dalekovi, přitiskla na něj termosku a během pár vteřin byla zpátky u něj. Strhla Doktora za Tardis a o zlomek vteřiny se ozval ohlušující výbuch.

„Hustý!“ řekla ta postava.

Doktor se na ní podíval. Vypadala jako obyčejný pozemský teenager. Široce se usmívala a v očích jí bylo vidět vzrušení. Rozhodně nebyla obyčejným pozemským teenagerem. Než ale stihl cokoliv říct, objevil se u nich pomenší mužík ve světlém obleku se slámovým kloboukem a deštníkem s rukojetí ve tvaru otazníku.

„Ace,“ řekl nově příchozí unaveně. „Co jsem ti říkal o výbušninách?“

Ace se na něj široce usmála: „No tak, profesore, trochu ohňostroje nikomu neublíží.“

Mužík si povzdechl: „Kdy se konečně naučíš, že násilí není jediným řešením?“

„To už vím,“ odpověděla Ace troufale. „Ale občas je řešením, které někomu zachrání život.“

Doktor sledoval tuhle výměnu se zvyšujícím se podezřením. Chvíli trvalo, než mu došlo, s kým má tu čest. Pak si hlasitě povzdechl. Najednou se na něj zadívaly dva páry očí.

-A A +A