Čtvrté povzbudivé povídání... od Kleio!

Obrázek uživatele sos

Cíl DMD je už skoro na dohled - a to bývají občas ty nejkrušnější poslední metry. Není nad to, když vás právě v takovou chvíli někdo občerství a povzbudí!
Díky Kleio!

Kleio: Maraton, dostihy nebo překážkový běh?

Skoro jako by se ani nechtělo věřit, že cílová čára je nadohled, viďte. Stačí jen maličký kousíček, protneme pásku a završíme tenhle neuvěřitelný závod. Ale nenechme se zmýlit, právě na ty poslední okamžiky se povzbuzení hodí nejvíce. Jsme zdánlivě vyčerpaní. To nejlepší jsme už předvedli. Překonali jsme překážky, proběhli tématy, běžíme tak nějak setrvačností. Zatím jako bychom si nechtěli připouštět, že i tam venku za hranicemi stoslůvek existuje nějaký další svět, ale víme o něm. Pomalu a plíživě se k nám probojovává hromada nevypraného prádla či hora neumytého nádobí. Začínáme poznávat tváře přátel, které jsme neviděli celý měsíc. Inspirace už nám mává jenom tak z dálky. A nám se ten poslední kousíček prostě už tak nějak prostě běžet… nechce.
Komentáře u našich skvostů, jejichž šperkováním jsme mnohdy strávili i několik hodin, ubývají. Propadáme zoufalství, sledujeme nuly nebo jedničky pod příběhy, kterým jsme vdechli život, jiskru, nápad. Tak má vůbec cenu se s tím mučit těch posledních pár dní?
Jako někdo, kdo si tu dovoluje tvořit sto slov den za dnem už deset let, sama tak úplně nechápu, kde se ve mně bere ta chuť opakovat to zas a znovu. Vždyť já nejsem závodník. A rozhodně nejsem dobrý běžec. Nicméně jsem neuvěřitelně tvrdohlavá a vždy mě popohání potřeba nezklamat sama sebe. Pokaždé, když stisknu ono kouzelné „odeslat“, cítím, že mě to kreativně rozvíjí, že se každým slůvkem zlepšuji. A v neposlední řadě dodávám, že mě motivuje i mrzký zisk placky (protože já prostě MUSÍM placku mít!). Nicméně u tohoto i u všech jiných závodů platí to nejdůležitější. Nikdy mě to nepřestalo bavit.
Někdy to chci vzdát. Ale pak mi to nedá. Stejně jako by to nemělo dát vám. Prsty svrbí, mozkové závity se otáčí, v hlavě se rodí příběh i postavy neodbytně naříkají, že ještě nechtějí odejít. A vy to nevzdávejte. Snažte se neodhodit tužky, notýsky, žluté roztomilé kachničky a hlavně nadšení do kouta.
Protože našim soupeřem v tomhle běhu na dlouhou trať nejsou ti ostatní. Jsme to jenom a zase my. A jenom tím, že dokážeme překonat sami sebe, budeme doopravdy lepší. Přitom nás dokáže vylepšit zdánlivě maličkých sto slov.

Komentáře

Obrázek uživatele Rya

Moc krásné a moudré, jsem celá povzbuzená :-)

Obrázek uživatele Aries

Ano, díky, vystihlas to úplně přesně. Trochu jako když už jsem doběhl až sem, tak co kdybych běžel ještě dál

Obrázek uživatele Saphira

Přesné a moc pravdivé :) A pokaždé si říkám, že už na to prdím, a mám já tohle zapotřebí? No... mám! :D

Obrázek uživatele Keneu

Takové to: „Jsi fakt unavená, už toho letos nech, o nic nejde.“ „NEMŮŽU!“
Díky za povzbuzení.

Obrázek uživatele Blanca

Když už nemůžeš, přidej. ;)
Díky moc, přesně jsi popsala můj pocit z ubývajících komentářů.
Letos jsem vážně uvažovala, že to vzdám, že to prostě není taková priorita... no, a ono mi to nedalo. Tak teď už to prostě musím dotáhnout.

Obrázek uživatele Terda

Díky za povzbuzení. Je to velice výstižné. Člověk má pocit, že by to nejraději vzdal, a pak mu to nedá.

Obrázek uživatele Tora

Je to tak. Mám to podobně, když už jsem začala, tak to dokončím, byť se skřípáním zubů :). Přiznám se, že jsem se hodně na drabblících naučila, tak jim přece nemůžu být nevěrná!
Díky za krásné povídání a ať se ti dobře drabblí!

Obrázek uživatele Eillen

Kdybych nebyla blázen a nesnažila se psát souběžně dvě série... Pak bych možná nebyla tak vyšťavená. Jenže loni jsem zjistila, že to jde a Lovce jsem na letošek slíbila Lomeril. Sice jsem chtěla dělat mrtvého brouka, jako že mi téma na začátek nesedne. Ale Lom se zeptala, zda budu Lovce psát, že se na ně těší a já prostě musela. Ale letos jsem se rozhodla alespoň u té nesoutěžní série (právě Lovců) si dát psaní na pohodu. Když není síla a nálada, tak počkám na další témata a napíšu si je v jiném pořadí. Vždyť psaní má být jen o zábavě.

A tak přeji všem poslední dny stoslovné zábavy. Těm, co píší série, ať je vám téma příznivo. A všem díky za to, že jste a že mi každý rok zpříjemňujete duben!

Tohle bylo krásně řečeno, jen co je pravda. Hlavně ta slova o tom, že nepřáteli jsme zde jen sami sobě. Ne čas, ne inspirace, ne přátelé, kteří by nás do něčeho měli uhánět. Jen MY! A to je třeba si uvědomit. Pokud jsme to dřív vzdaly, učinili jsme tak z vlastní vůle a není to vina nikoho jiného. Můžeme za to nadávat jen a jen sami sobě. A to platí jak pro drabble, tak pro padesátku a další zdejší projekty...

Obrázek uživatele Urrsari

smazat

Obrázek uživatele Urrsari

Tento rok som k DMD pristupovala s cieľom písať na každú tému. Nemusí to byť dobré drabble, len musí mať sto slov a dávať z hľadiska témy a obsahu aký-taký zmysel. Nečakala som kachličky/like ani komentáre. A možno práve vďaka týmto skromným nastaveniam som napísala jedny z mojich najobľúbenejších kúskov (jeden o čase, jeden o strome, jeden o kvetine a jeden o sériovom vrahovi - a kto by si bol pomyslel, že ja starý astmatik budem sa vžívať do kože rastlín?). A možno vďaka tomu som u niektorých drabblov našla tie like a komentáre. Nielen tvorbou je pisálek živý, a nebudem klamať, dobre to padne, keď niečo "vyplodíte" a ľudia na vaše slová odpovedajú svojimi. Tento rok som napísala aj nielen nové, mne neznáme fandomy, ale aj viac drabble zo života a krutej reality. Tie boli tiež prijaté lepšie, než som očakávala - vlastne som od nich neočakával vôbec nič. A predsa. AJ to ma nakoplo k tomu, aby som sa svojho cieľa nevzdávala. Možno keby nebolo tejto komunity, organizátorov a ľudí, ktorí píšu krásne, dojemné a vtipné veci, tak by som nečakala každý deň na novú tému s takým nadšením. Napriek počiatočným blokom by som potom nestlačila s uspokojením Odoslať, nemala by som motiváciu ani pocit úspechu z ďalšej zdolanej výzvy. A hlavne - nepísala by som. A o tom to predsa všetko je, nie?
Úprimne, asi je to pre každého aj niečo viac. Ja napríklad v reálnom živote ťažko hľadám slová. Asi málo čítam, asi málo píšem, neviem - no, nerobím už v podstate ani jedno. A DMD mi v tomto pomohlo sa vrátiť do toho "flow", kde myšlienky a slová a príbehy sa dotknú niečej mysle, aj keby len končekmi prstov.
Takže v tomto súhlasím s Kleio - dokáže nás vylepšiť zdanlivo maličkých sto slov...

Obrázek uživatele mamut

Pod tvůj komentík se s radostí podepíšu, stejně tak jako pod všechny předešlé.
Ano má to smysl. Děkuji Kleio, děkuji Urrsari, děkuji všem, co tady klepou do klávesnic svých sto a pak spoustu dalších v hodnoceních :)

Obrázek uživatele Evangelista biolog

Tohle jsem opravdu potřebovala. Co je psáno, to je dáno. A já se opravdu takhle cítím. Dneska, když mě čekalo dopisování témátka z 27.4. a ještě toho dnešního, jsem si říkala, jestli se na to prostě nevykašlat. Té energie už moc není, inspirace taky ne a plíživě mi na krk dýchají nezpracované a nenaučené maturitní otázky. Ale po tomhle povzbudivém povídání mám zase trochu více té chuti do psaní a doufám, že těch 34 letos zvládnu. Děkuji moc. :)

Obrázek uživatele Lejdynka

Jo, mám to stejně - taky mi to nedá. :)
Letos mi to teda nejde vůbec, inspirace nula, nemám vůbec čas na to myslet, natož abych něco četla, ale prostě... prostě chci.
Díky!

-A A +A