Šestnáctá
Slobodan Luka se ztěžka zvedne, měří pracovnu dlouhými kroky, zatíná pěsti, zatíná zuby.
„Stále nechápu, proč jste to ukázal právě mně. Pokud jste chtěl rozmetat moje sny, obrátit v prach všechno, v co jsem věřil... To se vám povedlo. Ale nemyslím si, že to je ten důvod. Na to jste příliš chytrý.“
„Děkuji za kompliment, pane Luko.“
„Nechte si svoje díky! Jak jen můžete...“
„Jak s tím můžu žít? Těžko, věřte mi.“
„Na to jsem se neptal! Jak to můžete neříct lidem! Neukázat nám všem, že není místo pro nás... tam. Jinde.“
„Abych zničil tajné sny polovině obyvatel Metra?“
„Tolik nás, světlonošů, zase není.“
„Nemluvím o vaší sektě, pane Luko. Mluvím o obyčejných lidech, kteří žijí, dýchají a pracují. Kteří rodí a vychovávají děti v naději, že ony třeba jednou budou zase na povrchu. Ve světě, kde svítí slunce, nikoli zářivky, kde je nad hlavou nebe, nikoli stropy tunelů. Mám jim zašlapat jejich touhy? A k čemu by to vedlo? K beznaději, ke skepsi, ke konci. Já jsem pragmatik, pane Luko. Nemohu dovolit, aby se Metra zmocnilo zoufalství.“
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Och, to je od něj tak
Och, to je od něj tak šlechetné
Ale já mu stejně pořád tak
Ale já mu stejně pořád tak úplně nevěřím...
Tak. Je prostě podezřelej.
Tak. Je prostě podezřelej.
Hm, zní to docela
Hm, zní to docela pochopitelně. A zase je to skvělé.
Ale jo, na tom opravdu něco
Ale jo, na tom opravdu něco je
Stejně ale, co se to tam
Stejně ale, co se to tam nahoře děje, to není jen tak.