V údolí růží 17. - Šplhající hvězda
NESOUTĚŽNÍ
Je čas plakat i čas smát se,
čas truchlit i čas poskakovat.
Kazatel 3;4
Veverušku zaujala ji kazatelna. Chtěla na ni vyšplhat.
„Tam bych radši nechodil,“ ozval se za ní Stopař, „pokud nechceš, aby ses zřítila dolů.“
Šplhat se na starou kazatelnu nebylo totiž úplně bezpečné. Alespoň rodiče to vždycky tvrdily svým dětem, nejspíše, aby z té výšky nespadly a neublížily si.
Veveruška nebyla malé dítě a nedala se. Z kazatelny byl pěkný rozhled po kostele. Jak tam stála, zbloudilý paprsek slunečního světla nalezl její zlatovlasou hlavinku a dívka zaplála jako ta nejzářivější hvězda.
Byl čas se užasle smát.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Milé
Milé
:-)
Díky.
Krásné
Krásné
Díky.:-)
Ti.
Podivuhodný okamžik.
Podivuhodný okamžik.
Díky.:-)
Tak tak.;-)
A vidím před sebou, kostely
A vidím před sebou, kostely umí se světlem čarovat!!!
Děkuji Ti.;-)
Ano, ano. I ten náš to umí.:-)
To musela být nádhera
To musela být nádhera
:-)
Díky za komentář. :-) Jen ono se to nikdy nestalo a stát ani nemohlo.