14. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Tady plním Třetí překvapení - Temné tajemství... Respektive tam je záhada ve tmě ;-)

Kapitola: 

Sotva se Doktor dostal do Tardis, její dveře se zavřely a ozvalo se táhlé chroptění. Doktor stál jako opařený. Tardis se demateriazilovala, což bylo nemožné. Bez dematerializačního obvodu to prostě nešlo. Ale zjevně se to právě dělo - i když bylo jasně slyšet, že chudák Tardis u toho trpí.

Doktor se sehnul pod centrální konzoli a odklopil panel, za kterým chyběl dematerializační obvod. Jenže teď tam byla změť drátů, kterou nepoznával. Doktor se zamračil. Jemu samotnému se nepodařilo ten obvod nahradit za celou dobu, co byl na Zemi uvězněn, ale mysl náhodného Cerilského obchodníka s odpadky to zvládla během pár vteřin. Tohle bylo potupné.

Najednou se Tardis prudce otřásla a Doktor měl jiné starosti. Ať už ten nový obvod fungoval jakkoli, nebyl to pořádný dematerializační obvod. Doktor zkontroloval několik výstupů z různých přístrojů, než se jal obíhat centrální konzoli. Mačkal tlačítka a tahal za páky a jeho věrná společnice se pomalu stabilizovala.

„Tak, to bychom měli,“ oddechl si Doktor.

Pak uslyšel klapání zpoza jednoho z rondelů, které lemovaly řídící místnost. Doktor pomalu přistoupil ke zdi a z kapsy vytáhl stetoskop, který ke stěně přiložil. Najednou slyšel zcela zřetelně mechanické klikání a klapání. Doktor opatrně odklopil panel. Za ním se skrývala změť kabelů a papíru, která tvořila prostoročasový telegraf.

„Cerilie; nějaký vládce Koba - to jméno už jsem dneska od sebe slyšel; problémy na Aerilii; na Berilii,“ mumlal Doktor. Ta zpráva obsahovala žalostně málo detailů. Doktor se zamyslel. Kdo by ho mohl chtít na Cerilii? Nebo na Aerilii či Berilii - tyhle tři sluneční systémy se většinou o zbytek vesmíru moc nezajímali. Pak si povzdechl. Svůj kontakt dal on sám mnohým a, pokud mohl soudit z několika minulých zpráv, které rozhodně nebyly pro něj, ve své budoucnosti ho bude rozdávat možná ještě častěji. Mohl to být kdokoli. Včetně Doktora samotného.

Dobrá, chtěli ho na Cerilii, ale měl by záhadnou zprávu poslechnout teď, když byla Tardis posedlá? A měl vlastně na výběr? Vždyť Tardis obsadil Cerilian - možná se on sám chtěl dostat domů.

Doktor opatrně vyzkoušel několik dalších spínačů. S úlevou zjistil, že, ať už tenhle Koba, co jeho loď unesl, byl kdokoli, nebránil mu v zadávání souřadnic. O necelou minutu později se řídící místností znovu rozlehlo nepříjemné skřípění. Tardis přistávala na Cerilii. Snad - záleželo na tom, jak dobrý byl ten nový obvod.

Doktor se podíval na obrazovku: „Hmm, tma. Možná jsem přiletěl v noci.“

Ta tma ale nevypadala přirozeně. Bylo mnohem pravděpodobnější, že přistáli někde uvnitř. Doktorovi se příliš nechtělo zkoumat tajemství temných místností, když jeho Tardis mohla kdykoli odletět bez něho, ale neměl moc na výbér.

S povzdechem si nastrkal hromadu různých udělátek do kapes a vydal se ven. Když rozsvítil baterku, viděl, že Tardis přistála v zaprášené chodbě. Doktor experimentálně povyskočil.

„Hmm, gravitace se zdá být trochu mimo,“ zamumlal a strčil ruku skoro po rameno do kapsy, jak se snažil nahmatat ten správný přístroj.

Vítězoslavně vytáhl plechovou krabici. Zapnul jí a pak do ní několikrát praštil, aby začala fungovat.

„Aha,“ řekl Doktor, „Aerilie.“

„Takže jenom pár světelných let od cíle,“ dodal se špatně skrytým obdivem. Zdálo se, že ten Cerilian přece jen věděl, co dělá.

Doktor strčil krabici zpátky do kapsy a vydal se koridorem. Když už tu byl, rozhodně to stálo za průzkum. Na podlaze byla tlustá vrstva prachu přerušovaná úzkými pruhy, jako by chodbou něco projíždělo. Doktor se vydal podél těch stop.

Najednou Doktorova baterka zablikala a zhasla.

„No to snad ne,“ zavrčel. „Že on mi to někdo vybil?“

Strčil obě ruce do kapes, kde nahmatal různé měřáky a jiné sofistikované přístroje, ale náhradní baterku nenašel. Pak ale narazil na povědomý přístroj. Doktor si povzdechl. Brýle pro noční vidění byly hrozně nepohodlné a v kombinaci s jeho sametovým pláštěm budou vypadat hrozně směšně.

Pomalu si je nasadil a černočerná tma se změnila v nazelenalé šero. Pomalu šel chodbou dál. S každým krokem byl nervóznější. Aerilie byl vysoce technologicky vyspělá. Celá planeta byla zastavěná a takovéhle koridory se táhly i kilometry daleko, ale nikdy nezažil, že by byly neosvětlené. Aeriliané byly paranoidní ohledně své technologie. Používali záložní zdroje i pro záložní zdroje záložních zdrojů. Narozdíl od Cerilie, používali Aeriliané jen ty nejprvotřídnější materiály. Bylo skoro nemyslitelné, aby něco selhalo - jedno nebo dvě světla z miliónu mohla vyhořet, ale celá neosvětlená chodba?

Ta zpráva varovala o problémech na Aerilii. Co se tu mohlo stát? Doktor se v zamyšlení opřel o stěnu - a propadl skrz, když jeho ruka narazila jen na slabý odpor trhající se látky. Doktor dopadl na zem a s hbitostí Venušanského aikidisty se překulil a vyskočil na nohy. Rozhlédl se. Stál ve výklenku spolu s několika popelnicemi. Podíval se na stěnu, kterou právě propadl. Jeho noční vidění ukázalo jen úzkou trhlinu od stropu k podlaze, kterou udělal, když propadl skrz. Jinak vypadala jako běžná stěna. Doktor si sundal brýle. Když se jeho oči trochu přizp
ůsobily černočerné tmě, protáhl se Doktor zpátky. Ať studoval stěnu tunelu jakkoli detailně, dokázal rozeznat skutečnou stěnu od hadrové náhražky jedině po hmatu. Nakonec si znovu nasadil brýle, ale ani tak nic neviděl. Tohle bylo velmi sofistikované maskovací plátno.

Doktor se protáhl zpátky do výklenku a podíval se blíže na popelnice. Až příliš pozdě rozeznal kupoli, z které čouhal stonek s jediným mechanickým okem. Teď věděl, co jezdilo po té chodbě. A co tu způsobilo problémy.

Aerilii napadli Daleci.

Najednou se oko rozsvítilo a zvedlo se směrem k Doktorovi.

„Vyhladit! Vyhladit!“ Dalek se rozjel k Doktorovi, který proskočil zpátky do chodby a rozběhl se k Tardis.

Jak daleko ušel? Čtyři sta, pět set metrů? Rovná chodba; takže minutku sprintu? To bylo pořád dost času, aby ho Dalek trefil. V úzké chodbě se nedá moc kličkovat.

Zatímco prováděl tyto výpočty, vytáhl z jedné kapsy sonický šroubovák a naslepo jím namířil za sebe.

„Vyhladit!“

Rána z Dalečí zbraně proletěla těsně kolem Doktora a ta jasná záře ho na chvilku skoro oslepila.

„Vyhladit! Vyhladit!“

Dalších několik ran ho minulo a Doktor děkoval své genialitě, že dokázal jenom pomocí sonického šroubováku rušit přístroje toho Daleka.

Druhou rukou pořád štrachal v kapse a hledal něco - cokoliv - co by mu mohlo zajistit pár dalších vteřin. Jak se mu prsty zavřely kolem Molenskiho Univaria, Doktor si oddechl. To ale stačilo, aby se mu zamotaly nohy. Doktor se rozplácnul jak dlouhý, tak široký uprostřed chodby. Ležel sotva padesát metrů od Tardis.

„Vyhladit!“

Doktor zoufale aktivoval několik náhodných módů na Univariu a zamířil ve směru Daleka.

„Vyhla...dit! Vyhla...“

K Doktorovu překvapení se Dalek zastavil. Oko mu pomalu pokleslo a pak zhaslo. Celá scéna byla najednou ponořena ve tmě ještě hustší než předtím. Doktor poslepu nahmatal gravitační kuličku na Molenskim a opatrně ji hodil mezi sebe a Daleka. Kulička se zastavila ve vzduchu, vznesla se těsně pod strop a osvětlila chodbu měkkým světlem.

Doktor se vyhoupl na nohy, připravený uhýbat před svým protivníkem. Nemusel se ale namáhat. Dalek byl zcela mrtvý. Doktor se zmateně podíval na Molenski. Tenhle Gallifreyský ekvivalent Švýcarského armádního nože byl napakovaný technologií, ale rozhodně ničím dostatečně silným, aby to vyřadilo Daleka. A co vlastně ten Dalek dělal schovaný ve výklenku chodby? Jestli napadli Aerilii, proč hlídali chodbu takhle pokradmu? Něco tu nebylo v pořádku.

-A A +A