Slova, slova, slova...
“Pelyněk,” vyslovila zřetelně shovívavým tónem, kterým na něj obvykle mluvila, a podala mu nazlátlý kvítek. Vypadal drobně a nepatřičně v jeho ošklivé dlani.
“Pelyněk...” zopakoval poslušně a snažil se vytušit význam toho slova. Květina? Plevel? Bylo to jméno? Barva? Byl to výraz pro lék, nebo pro horečku, kterou lék tišil?
“Pelyněk...”
Převaloval zvuk na jazyku, a pochopil, co znamená pro něj. Hořkost v ústech, která každé slovo, které ho naučila, mění v kletbu. Živoucí hořkost pokrytou stříbřitými šupinami. Hořkost vyhnanou do květu. Hořkost, která zapustila kořeny, a tráví zemi kolem sebe.
“Pelyněk!” rozdrtil slovo mezi zuby a Miranda vyděšeně couvla.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Pecka! Dávám do oblíbených!
Pecka! Dávám do oblíbených!
Děkuji, jsem velice poctěna.
Děkuji, jsem velice poctěna.
To je tak krásné... Ach....
To je tak krásné... Ach....
Ale taky poněkud hořké;)
Ale taky poněkud hořké;)
Oooo... v podaní pana Terery
Oooo... v podaní pana Terery, předpokládám :D
Ano, prosím. A Elisabeth
Ano, prosím. A Elisabeth Hopper.
To je úžasné, tleskám.
To je úžasné, tleskám.
Děkuji a rdím se.
Děkuji a rdím se.