Zrcadla (a přátelé) nelžou
Takže... tohle drabble je ze světa mé "originální" povídky, která vychází z artušovské mytologie (říká se vůbec bretonskému cyklu mytologie??Ne že by to mělo moc společného s původními legendami . . .vlastně jsem ukradla pět jmen, a tím souvislost končí...)
Artuš už dobrých patnáct minut zíral do zrcadla. Zpátky se díval mladík v příliš drahém oblečení s korunou, která mu tak docela nepadla, na hlavě. Povzdechl si.
„Jak vypadám?“ zeptal se svého komorníka, člověka dvakrát tak starého, než byl on sám.
„Výtečně, můj král.“
Tu odpověděl měl Artuš nejspíš očekávat, ale stejně ho zklamala.
Do komnaty bez klepání vpadla jeho nová Rada.
„Tvař se sebevědomě!“ prskl Merlin.
„Máš mastné vlasy,“ upozornil ho Kay.
„Spal jsi?“ starala se Liliane.
„Vypadáš pořád stejně,“ pokrčila rameny Yvonne.
„Vypadáš příšerně, ale . . . to nevadí,“ uzavřel Lance.
Artuš jim věnoval první upřímný úsměv za celý týden.
Je opravdu matoucí, když si člověk zkrátí jméno postavy z Lancelota na Lance, a pak začne psát fanfikce na Voltron: Legendary Defender... (jedna z hlavních postav se jmenuje Lance. Jaká to náhoda, že? :D)
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
