12. kapitola

Obrázek uživatele Gary Stu
Fandom: 
Kapitola: 

Ace se pobaveně usmála. Doktorův výraz odpověděl, že neočekávali. Ace se rozhlédla. Všichni vypadali, jako by na chvíli zamrzli: Doktor, který si nasadil klobouk po svém rádoby žoviálním pozdravu; postava ve směšném mnohobarevném patchworkovém kabátu, kterou její Doktor zjevně znal, s kýčovitou plackou ve tvaru kočky; dva oblaky sršící a jiskřící elektřiny - jeden rudý vzteky (pokud by oblak energie mohl cítit emoce), druhý zmateně mdlý; dvě Tardis - z jedné sama právě vyšla, druhá stála několik metrů za tím barevným klaunem.

Ace se bezděky otřásla. Klauny nesnášela. Tenhle alespoň neměl červený nos.

To všechno bylo na pozadí kamenolomu z její doby - plus mínus pár desítek let. Těch několik náklaďáků vypadalo jako z padesátých let dvacátého století, ale v takovém stavu, že tu mohly stát i sto let; to samé se dalo říct i o monstrózním rypadle a dalších zařízeních. Všechno vypadalo opuštěně. Nikde se nehnul ani člověk, ani stroj. Kolem slyšela jen šustění v korunách stromů a skřípot rezavých pantů.

Celá scéna jí připadala absurdní až komická. Skoro.

Ace se znovu otřásla. Cítila se, jako by se jí někdo prošel po hrobě. Ticho uprostřed místa, které by mělo být plné hluku motorů a padajícího kamení.

Raději se soustředila na postavy na scéně.

Dvě Tardis, její Doktor a postava v extravagantním oblečení, která držela něco povědomého - sonický šroubovák? Jak mohla být tak pomalá? Ale jestli to byl taky Time Lord, nabyla celá scéna ještě temnějších obrysů. Doktor si o svých soukmenovcích nemyslel nic moc dobrého a podle všeho k tomu měl dobré důvody. Poté, co několik Time Lordů sama potkala, s ním souhlasila. Pak zaostřila na druhou Tardis. Co když tenhle barevný kašpar byl taky Doktor - kolik Time Lordů létalo vesmírem v policejní budce?
Ace otevřela pusu, připravená rýpnout si do svého Doktora, když uslyšela blížící se auto. Ale bylo to auto? Uším, co vyrostly v prostředí řvoucích přetočených motorů, zněl tenhle stroj příliš tiše a přibližoval se příliš rychle. Než se rozhodla, vjelo jí do zorného pole komické žluté vozítko. Podobný stroj jednou Ace zahlédla v historickém muzeu - když hledala výstavu dynamitu, prošla kolem expozice počátků automobilu.
Ace poklesla čelist a připravené rýpnutí se jí vypařilo z hlavy. Rychle pusu zaklapla a fascinovaně sledovala, jak to auto zastavilo na pětníku z rychlosti několikrát vyšší, než by tenhle exponát měl být schopen vyvinout. Tahle kára mohla být vrcholem inženýrství na začátku dvacátého století, ale někdo ji vytunil pořádnou technologií.
„Hustý,“ okomentovala to zjevení polohlasem.

Jako mávnutím Doktorova deštníku ta scéna najednou ztratila své temné stránky a ožila, když se oba Doktoři hbitě otočili k autu.

Řidič byl skoro stejně zvláštní, jako jeho kára. Bělovlasý stařík v načinčané bílé košili a sametovém fialovém plášti. Vypadal jako povrchní parádník, ale přesto měl auru autority skoro jako její Doktor. Řidič se opřel o volant a dal si bradu do dlaně.

„To jsem si mohl myslet,“ usmál se na ně, “že když se objeví takováhle časová anomálie, bude u toho někdo jako vy.“

Ace potlačila smích. Skoro to vypadalo, jako by měl nejenom stejnou auru autority. Pak se ale zamračila. Nezmínil se Doktor několikrát, jak nebezpečné je potkat své já z jiné doby? Jak nebezpečné by tedy mohlo být potkat dvě svá já? Na druhou stranu, Ace si nepamatovala pravidlo, které by Doktor sám neporušil. Koneckonců už dneska dvě jiné Doktorovy inkarnace potkala - alespoň si to dovodila z Doktorova polohlasného klení cestou z Cerilie.

Nově příchozí se překvapivě hbitě vyhoupnul ze svého vozidla a pokračoval: „Tak co? Kdo mi poví o těchhle?“

Jednou rukou ukázal na dva oblaky energie, které se pomalu vzdalovaly od obou Doktorů, zatímco druhou se hrabal v krabici na zadním sedadle. Vytáhnul plechový přístroj tvaru a velikosti žehličky. Blikalo na něm několik různobarevných světýlek a vydával tichý třaskavý zvuk. Jestli tohle byl Doktor, mohla to skutečně být žehlička z budoucnosti - nebo cokoli od budíku přes Geigerův počítač až po stroj času. Nebo všechno dohromady.

Zbývající dva Doktoři si vyměnili pohledy a konečně svěsili ruce se sonickými šroubováky. Pak se ohlédli na ty oblaky energie, které teď vypadaly mdle, skoro zmateně. Ace se jim nedivila - sama nevěděla, co si myslet. Zdálo se, že se snaží zmizet z dosahu Doktorů. To se jim ale těžko podaří, je-li jejich maximální rychlost těch pár metrů za minutu, co teď vyvíjely.

Ace nejistě přešlápla a potěžkala ruksak, aby se ujistila, že má termosky s nitro-9. Vypadalo to, že čas na výbušniny by mohl přijít brzo. Sedla si na kámen, opřela se zády o Tardis a dala nohu přes nohu v očekávání zajímavého divadla. Batoh držela v jedné ruce tak, aby druhou mohla rychle jednat.

Její a barevný Doktor ustoupili o pár kroků, takže měli ve svém zorném poli nejen své další já, ale i oba oblaky.

„Ehm,“ odkašlal si její Doktor v odpověď na otázku Doktora, který teď mířil svým tajemným přístrojem na ty oblaky a šteloval nějaké knoflíky. „Jeden z nich je část vědomí Ceriliana, které infikovalo mou Tardis. Ta druhá entita je vědomí toho samého Ceriliana, které infikovalo jeho Tardis v jiném prostoročasovém momentu.“

Na zlomek vteřiny se odmlčel, než pokračoval: „Navíc naše dvě Tardis nejsou jediné infikované. Kdybych tomu vědomí dal trochu času, dokázalo by možná i Tardis ovládnout. Musel jsem ho vypudit.“

Doktor dodal nějaké technické detaily, které Ace ignorovala. Místo toho na něj překvapeně zírala. Jí nikdy nic takhle polopatě nevysvětlil. Možná by s ním jeho další já neměla takovou trpělivost. Co už jí tak nepřekvapilo bylo, že sebevědomě zmínil věci, které sám nemohl vědět - jako třeba, že ten druhý oblak je ten samý Koba; nebo že Tardis těch Doktorů, které potkali na Cerilii, byly také infikované.

Mezitím se oblaky rozhodly ztratit se v atmosféře.

„...ale nevěděl jsem, že skončíme zrovna na Zemi. Každopádně venku z hardwaru nebudou nebezpeční. Během chvíle by se měli rozplynout,“ zakončil Doktor.

Oba mraky najednou přestaly stoupat.

„Chmm,“ odfrknul si barevný Doktor povýšeně. „Jenom hádáš. Tohle nemůžeš vědět.“

„Ale má pravdu,“ řekl Doktor parádník a odložil chrčící žehličku. „I když jsi to nemusel říkat jim.“

Mraky pomalu klesly zpět k Zemi.

Mezitím se v ústí lomu objevil vojenský jeep. Zastavil u žlutého vozítka tak blízko, že ho ohodil štěrkem.

„Opatrně na Bessie, brigadýre“ pokáral parádník vojáka s taktovkou a oprášil virtuální smítka prachu ze dveří svého auta.

„Ah, Alistair Gordon Lethbridge-Stewart,“ rozzářil se barevný Doktor. „Jak rád tě zase vidím.“

Ace měla pocit, že se spíše snažil strhnout na sebe pozornost, než že by toho vojáka tak rád viděl. Kdo by tak hlasitě a teatrálně zdravil starého kamaráda?

Voják se nejdříve podíval na Doktora parádníka, pak na zbylé dva Doktory. Ace viděla, jak i jemu poklesla čelist poznáním.

„Tyhle dva jsou,“ ukázal taktovkou nejdříve na barevného Doktora a pak na toho jejího, „taky ty, že?“

Doktor stihnul jen přikývnout, než brigadýr pokračoval: „Jak velké potíže nás čekají dneska?“

„Předpokládám, že třikrát větší než obvykle,“ pokračoval odevzdaně. „Měl bych ihned zavolat velitelství UNIT. Možná dokonce UN v Ženevě?“

„Dneska ne,“ usmál se Doktor.

„Tihle pánové,“ ukázal na svá druhá já, „jenom vyřeší drobný problém a ihned zmizí.“

„Že?“ dodal vážně.

Všechny oči se najednou soustředili na dva mraky energie, které teď pomalu kroužily v trojúhelníku tvořeném třemi Doktory. Vypadaly jako zvěř zahnaná do kouta - jako velmi zpomalená zvěř bez fyzického těla zahnaná do kouta.

Všichni Doktoři si vyměnili dlouhé pohledy. Staccato výrazů se přesouvalo z jedné tváře na druhou, jako by se beze slov dohadovali o dalších postupu.

„Nemůžeme je tu nechat,“ řekl nakonec její Doktor. „To by byla vražda. Tenhle Koba nic neprovedl.“

Barevný Doktor se zamračil: „Jestli chceš, vezmi si ho do Tardis. Jeho tělo je mrtvé - kdyby si zaživa nestavěl udělátka z odpadků, nezbyl by z něj ani tenhle kousek.“

Než mohl kdokoli odpovědět, oba oblaky zrudly a překvapivě rychle se přesunuly k barevnému Doktorovi, který zvedl ruku se šroubovákem. Ozvala se silná rána a zajiskřila statická elektřina, když se sonický šroubovák dostal do kontaktu s oběma oblaky. Doktora to odmrštilo na jeho Tardis, kde se sesunul na mnohobarevnou hromadu. Oba oblaky výboj energie vrhnul opačným směrem. Jeden rotující mrak letěl na jejího Doktora, zatímco druhý byl odmrštěn směrem k parádníkovi.

Ace instinktivně vytáhla z ruksaku flašku nitro-9. Napřáhla se, ale v poslední chvíli se zastavila. Nebyl zrovna dobrý nápad vrhnout silnou výbušninu na oblak energie sotva pár metrů od ní a od Doktora. Místo toho vyskočila na nohy a hbitě strhla Doktora k zemi. Mrak, najednou spíše zelený než rudý, narazil do Tardis místo do Doktora a zmizel.

„Ace!“ Doktor vykřiknul a naštvaně se na ní podíval.

„Nemáš zač,“ odpověděla Ace, „profesore.“

Jejich Tardis najednou zachrčela a Doktor jí popadl za bundu a vtáhl jí dovnitř. Ace ještě zahlédla, jak se druhý mrak rozplynul po kontaktu se žlutým vozítkem.

-A A +A