11. Dva světy

K oslavě je každá záminka dobrá. Na plotně se pekly jelení steaky, ve velkém hrnci bublalo to, co bude zítra gulášem. Hostinský opatrně rozléval jindy žárlivě střežený alkohol (Racek výměnou za větší část jelena dojednal jednoho panáka pro každého Hlídkaře). Hospoda se pomalu zaplňovala. Někdo z místních vytáhl housle a začal je trápit.
Další vytáhl dudy, ale když mu zaplatili, tak přestal.
Utužování vztahu s místními tedy probíhalo docela dobře, i když nemělo dlouhého trvání. Krátce po východu Měsíce už Rackovi muži spali – a to dokonce ani ne někde v zadní části místní vývařovny, ale v patře dávno zbudovaného hotelu. Peřiny byly sice dosti zatuchlé, ale každý měl vlastní postel a z kohoutků dokonce tekla voda.
Když se za časného rozbřesku hlídka vydávala na cestu, ještě potkávala některé místní, jak rozjaření míří z hospody domů.
Když už se oslavuje, musí se toho pořádně využít.
Zamířili na jih. Další zastávku neměli příliš daleko, slabých pět, sedm mil. Tam ale takovéhle přijetí očekávat nemohli, ani kdyby přitáhli třeba mamuta.
Tamní domorodci opravdu neměli rádi jinakost.
Pět mil, hodinka lehkého klusu, úplně jiný svět. Rezidenta nemají, už ne. A ani už nikdy mít nebudou. Je to jedna z těch lehce zfanatizovaných výsep, kde je jinakost zločin.
Pořád je to ale součást jejich země a pořád je pod jejich ochranou. A Zóna už je nedaleko. Na východě deset mil a necelých sedm na jih. Tohle je hraniční vesnice.
Jenom obhlédnout okolní kopce (jsou sakra vysoké a nepřístupné), zkontrolovat, jestli nedochází k nějakým podivnostem. Nebo jestli se nenajdou stopy vyzvědačů. Tady verbíři nebudou, není pro to důvod.
Byl hezký, slunný den, ale jak Racek vedl jednotku obloukem nad starou železnicí, cítil neurčité mrazení. Jakoby něco nebylo vpořádku.
Zdola se ozývalo jen obvyklé bučení krav a občas zaštěkání psa. Většina lidí ještě pokojně spala.
Možná jsem na hlídce a ve válce už prostě moc dlouho. Pokoj vypadá nepatřičně.
Pocit trochu pominul, když pokračovali na jih
Nepozorovali nic neobvyklého. Drželi se stále hlavní silnici na dohled, ale nešli po ní. Postupovali radši starou vojenskou cestou, byla pro chůzi pohodlnější a lépe krytá. Její rozšíření v místě starého tábořiště málem minuli bez povšimnutí.
Pozůstatky ohniště ale už tak staré nebyly. Asi dva týdny. Někdo vykopal drny, měl tu oheň a poté jeho zbytky opět drny zakryl. Na kraji však byly drny ještě trochu ohořelé.
Za měsíc by nebylo patrné nic.
Racek poznal ten styl. Vran. Asi dva týdny – to by odpovídalo. Prošel tudy.
Opět zatoužil vydat se dál na jih a zjistit víc.
Možná dostanu povolení.
Nenadálé zavřísknutí uvedlo jednotku do bojové pohotovosti. Nálet z výšky byl rozhodně neočekávaný. Útočník však nijak hrozivý nebyl.
O to bylo obtížnější ho trefit.
Sýkorka je menší než kriketový míček a na rozdíl od něj klacku uhýbá.
Naštěstí kromě hbitého uhýbání měla také dostatečně sebevražedné tendence. Útočila tak dlouho, že se nakonec Jestřábovi podařilo ji zaplácnout.
Ani nedopadla na zem a Pískle už sestavoval detektor Zóny.
Nic. Tady ještě bylo teoreticky bezpečno.
Asi jen byla příliš blízko příliš dlouhou dobu.
Racek vydal polohlasný pokyn a jednotka se pomalu rozeběhla, sledujíc stezku. Pískle s detektorem v čele.
Za dalším ohybem cesty detektor cinknul.
Ještě ne Zóna, ale už nebezpečné. Chudák malá sýkorka. Proměna je pro tak malého tvorečka vražedná.
Racek rozložil mnohokrát používanou mapu na vhodně umístěný placatý kámen. Našel, kde jsou a změřil vzdálenost k několikrát překreslované červené lince.
Musela se zase posunout.
Místní jsou... Přeměněným nepřátelští. Ale pořád jsou jeho zodpovědnost.
„Vracíme se. Musíme je varovat.“
Nikdo neví, proč se Zóny pohybují. Někdy úplně náhodně. Ale když se na druhé straně připravuje útok, pohnou se vždycky. Musejí varovat, ne jen místní, všechny příhraniční vesnice. Rezidenti je dokážou bránit – nesoustředěnému útoku odolají i den, pokud mají dobré pozice. A za den už může být na místě podpůrná jednotka, přivolaná pohotovostním holubem.
Když ho někdo vyšle.
A zdejší vesnice rezidenta nemá.
Možná bychom tu měli nějakou dobu zůstat, jen tak pro případ.
Hlídka se vracela po svých stopách, aby se nakonec zastavila nad starou železnicí. Našli si kryté místo, kde je nenajde nikdo, kdo by je nehledal.
Racek půjde dolů sám. Zkusí promluvit se starostou. Ví, jak na to; to, že není člověk se dá poznat dost těžko. Jantarové oči nejsou na dálku tak výrazné jako temně rudé.
Stejně se k výpravě stavěl opatrně. Zrekvíroval všechny kusy jelena, které si kdo nesl jako potenciální večeři. Balík byl uspokojivě velký. Vydal se míli zpátky a sestoupil na hlavní silnici.
Já nic, já pocestný, co si chce trochu přivydělat.
Do vesnice vstoupil zcela klidný, bez jakéhokoliv skrývání.
Teď jen pod záminkou prodeje jeleního masa vyhledat starostu.
Záminku ani nepotřeboval. Starostu bylo dobře slyšet. Slovům však dosud rozumět nebylo, asi i proto, že hlas hlavního mluvčího byl přerušován výkřiky davu.
Racek neměl davy rád.
Hlas hlavního mluvčího opět něco pronesl.
„Očistit, očistit!“ bylo teď rozumět skandování davu.
Racek se nenápadně se prosmykl kolem rohu. Dav tvořilo asi padesát osob a dva řečníci. K zbytkům stromu připoutaná bytost, která kdysi mohla být pohlednou mladou ženou, byla jejich hlavním předmětem zájmu.
Teď už pohledná nebyla. Nikdo v horečkách První fáze není pohledný. Divoce škubala pouty a těkala šíleným pohledem kolem sebe.
Racek se trochu uklidnil. Spoutat někoho, kdo jeví známky První fáze je ta nejlogičtější a nejbezpečnější věc, co jde udělat. Pokud je horečky přežije, musí ji spoutat ještě pevněji, aby v Druhé fázi nikomu neublížila.
Jediné, co bylo poměrně zvláštní, byl ten dav...
Pak vylétl první kámen.
V tu chvíli přestal být dav z určitého hlediska divný. Na úspěšné ukamenování je zapotřebí víc lidí.
Racek opatrně vycouval, aniž si ho někdo všiml.
Musím je varovat... ale nemůžu.
Paradoxně, cítil z toho faktu určité uspokojení.
Dřív nebo později tahle vesnice padne.
Dobře jim tak.
A zásoba jelena k večeři už není ohrožena.