6. část - Vzpomínka

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Kapitola: 

Naniino bezkrevné tělo chladlo.
Slunce se začínalo klonit k západu.
Čas udělat další krok.
Syn opatrně zvedl poklop nad schody vedoucími na střechu, zevnitř znělo jen ticho. Zvedl tedy Naniu do náruče a pomalu s ní sestoupil dolů. Doufal, že zvyklosti domu se za těch pár měsíců, co byl pryč, příliš nezměnily a nebyl zklamán. Nejvyšší patro bylo stále hájemstvím paní domu, kam se služebnící odvažovali jen s vědomím příslušného úkolu.
Donesl tělo do míst, kde mívala jeho matka ložnici. Nic se nezměnilo. Nania přijala novou roli se vším všudy. Odložil mrtvou na lůžko a rozhlédl se. Vzdušná místnost, stěny zdobené freskami, u severního okna výklenek obložený zrcadly. Při pohledu na zrcadla mu na rtech vykvetl letmý úsměv. Oblíbené místo jeho matky. Sedávala mezi zrcadly a krášlila se pro větší slávu svého božského manžela.
Ve výklenku stále stála matčina oblíbená stolička, posadil se na ni. Vůně květin, vůně jeho matky ho obestřela. Jeho odrazům v zrcadlech stály v očích slzy.
Zavřel oči. Ze vzpomínek k němu dolehl matčin hlas. Zpívala mu. Slova těch písní nebyla v jazyce Chrámu, byla cizí, zvláštní a proto lákavá. Zpívala mu, když ho houpala na rukách. Zpívala mu, když si hrál u jejích nohou. Zpívala mu, když mu tělo sužovala horečka. Matčiny písně byly pevně propleteny jeho veškerými vzpomínkami.
Když byl Syn dítě, chtěl všemu rozumět, všechno chápat. Neexistovala otázka, kterou by se bál položit. Byl dítětem Boha, kdo by se mu odvážil odmítnout odpověď? A tak se zeptal, co se zpívá v matčiných písních a mezi moudrými Chrámu se našel ten, kdo poznal, že jde o písně Bonbonů, rozuměl jejich jazyku a začal ho Syna učit. Tak Syn porozuměl matčiným písním, ve kterých se nezpívalo o ničem výjimečném a zakrátko ho upoutalo něco dalšího. Nová záhada k rozluštění. Nová pole k prozkoumání.
A v přítomnosti Syn přestal plakat a otevřel oči. Teprve teď, když byla mrtvá, si uvědomil, jak matku miloval. Její jemnou květinovou vůni, velké tmavé oči a leskle růžové rty. Matka byla skálou jeho dětství, jednotkou neměnnosti. Prsty jemně přejížděl po miskách, lahvičkách a košících seskládaných na stolku před zrcadly. Jako malé dítě se po nich natahoval a smál se, když mu je matka brala z ruky. Když povyrostl, s posvátnou bázní se dotýkal barevných prášků a krémů uvnitř. Správně vybraným štětcem dokázala matka do vzduchu rozprášit duhu. A když si barevný prach sedl, učila Syna jak pomocí prstů a štětců a hadříků nanášet obsah jednotlivých nádob tak, aby před zraky okolí skryl své tetování.
“Svůj původ se musíš naučit skrývat,” šeptala mu a dávala pozor, aby je nikdo nevyrušil. “Musíš se naučit být někým jiným.”
“Proč být někým jiným?” ušklíbal se Syn a mračil se na cizince s čistou tváří, který se na něj díval ze zrcadla. “Je úžasné být mnou! Když budu schovávat svoji výjimečnost, jak lidé poznají, že mě mají uctívat?”
“Možná přijde chvíle, kdy nebudeš chtít, aby tě uctívali,” odpovídala mu matka tiše a trpělivě.
“Hloupost. Líbí se mi, když ke mně vzhlížejí.” Prudkým pohybem rozmazal matčinu práci a tetování znovu vystoupilo na povrch. “Jak bych jim mohl dávat požehnání, kdyby nevěděli, že mě o něj mají požádat?”
Matka si povzdechla a setřela mu líčidla z tváří.
“Každý by měl mít nějaké tajemství.”
Když se Syn blížil dospělosti, byl stále zvědavý. Stále chtěl všemu rozumět a všechno chápat, ale s věkem získal ostražitost, protože pochopil, že některé otázky je třeba klást opatrně a těm správným lidem. I staršímu Synovi matka občas zpívávala. Sedával mezi jejími zrcadly a snažil se získat bravuru, se kterou jen ona sama dokázala zakrýt jeho tetování. Tenkrát v tom neviděl valného smyslu a tak se příliš nesnažil, ale jak matka seděla u dveří, zpívala a dávala pozor, aby ho při jeho cvičení nikdo nevyrušil, zformovala se mu v mysli otázka, která ho pod povrchem pronásledovala už dlouho.
“Kde ses ty písně naučila?” zeptal se jí. “Narodila ses a vyrostlas v Chrámu, v době kdy odbojní Bonbonové už dávno podlehli převaze našeho Pána. Nikdo jiný ty písně nezpívá, jen ty. Nikdo tím jazykem nemluví, krom jednoho z moudrých, kterým přináleží uchovávat veškeré vědění, aby mohlo být použito pro větší slávu Chrámu a ani ten to nedělá rád. Ten jazyk sám je jako rouhání Bohu, proč právě ty…” nedokončil otázku, jen se na matku upřeně díval.
“Vlastně jsem nevěděla, že je to jazyk Bonbonů, než ses na to jako dítě začal ptát,” řekla pomalu a zasněně se zadívala do dálky.
“Byl jeden muž,” pokračovala. Položila si ruku na břicho. “Chodil za mnou, když jsem tě čekala. Byl tak milý. Zpíval ti, když jsi byl uvnitř příliš neklidný. Bylo to jako kouzlo. Zpívala jsem s ním a všechno bylo dokonalé. Pak ses narodil a kouzlo stále fungovala. Když jsi začal plakat, stačilo zazpívat.”
“Některé odpovědi neskrývají hluboké tajemství,” usmála se na Syna. “Byl jeden muž a ten mě ty písně naučil. Bez zlého úmyslu, bez postranních motivů.”
Vzpomínky v každém zrnku prachu.
V přítomnosti se Syn natáhl pro důvěrně známé prášky a krémy a léta trénovanými tahy maskoval svůj cejch, dokud se na něj ze zrcadla nedíval cizinec s čistou tváří.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

To je strašně dojemný

Obrázek uživatele Aveva

Děkuju.

Obrázek uživatele neviathiel

Zivot v jedne kapitole

Obrázek uživatele Aveva

Děkuju.

Obrázek uživatele Julie

Ježkovyvoči. To je ale děsnej drasťák (patří i k minulé kapitole). Maskování tetování je moc dobrý, taky bych to chtěla s malovátkama takhle umět:-). Byl ten muž Koba?

Obrázek uživatele Aveva

Ty to umět nemusíš, ty žádné tetování nemáš ;o)
A jo, jestli si další děj nevyžádá jiné řešení, tak to nejspíš skutečně byl Koba (máš bod za pozornost :o)

Obrázek uživatele Julie

Ach jak já jsem šikovná:-) On ten začátek byl trochu podezřelej.

Obrázek uživatele Rya

Fantastické. Tahle kapitola je prostě nádherná.

Obrázek uživatele Aveva

Ó, děkuji za pochvalu :o)

Obrázek uživatele kytka

Tahle kapitola je dojemná.

Obrázek uživatele Aveva

Děkuju.

-A A +A