3. část - Na střeše

Obrázek uživatele Aveva
Povídka: 
Kapitola: 

Když tvář slunce konečně na chvíli překryly mraky, uvědomil si Syn, že jeho plán byl špatný. Nemůže strávit celý den mezi zrcadly, která slunečním paprskům dodávají na síle. Ne, pokud nechce zemřít.
Opatrně se postavil. Rozpažil a oběma dlaněmi se dotkl stěn. Zrcadla ztrácela svůj noční chlad a až vítr rozežene mraky, začnou nakonec pálit a žhnout. Do chodby, kterou se sem dostal se vrátit nemohl. Ne ve chvíli, kdy neměl čím zakrýt svou označenou tvář. Neexistovala možnost, že by si ho v rušné chodbě ke kuchyni nikdo nevšiml.
Sklonil hlavu. Cesta dolů, cesta do srdce Chrámu, snad skýtala jistou naději. Těch, kdo vstupovali do vnitřní svatyně nebylo mnoho. Věděl by, kam se tam skrýt a kde čekat. Avšak pomyšlení, že propadne hloub do náruče Chrámu, když touží uniknout a nadechnout se svobodného vzduch, ho skličovalo.
Zbývala tedy jen cesta vzhůru.
Pomalu otočil hlavou ze strany na stranu. Zrcadla byla hladká, ale myšlenka na cestu mezi nimi nebyla tak zoufalá, jak by se mohlo jevit. Vždyť leštiči zrcadel mezi nimi procházejí pokaždé, když je měsíc v úplňku.
Jenže leštiči se stávají ti nejnižší mezi nejnižšími, protože jejich práce je těžká a nebezpečná. Jedna z mála prací v Chrámu, která vzdaluje Bohu. Neboť při noční práci až příliš často některý z chlapců sklouzne, zaváhá a najde smrt na dně jedné z šachet. Většinou pak vykrvácí dřív než přijde ráno. Krev prolitá v noci se Bohu protiví. Krev prolitá v noci mu není zasvěcena, proto na ni neshlíží laskavě.
Syn si povzdechl, jestliže sklouzne ruka jemu, je možné že se Sluneční Bůh i spokojeně usměje.
Leštiči zrcadel šplhají šachtami po skobách zaražených v pravidelných rozestupech mezi zrcadly. Syn se opatrně natáhl, aby ohmatal první, kterou měl v dosahu. Byl to jen krátký kovový hranol, trn, na který by se při troše nepozornosti mohl nabodnout. Položil na ni chodidlo a ruku natáhl k té další. Opatrně, krok za krokem, stoupal výš.
Skoby byly příliš úzké a jejich hrany zraňovaly jeho bosá chodidla tak, že sotva v polovině výšky, kterou musel projít, za sebou začal zanechávat krvavou stopu. Každý krok pálil, ale Syn zaťal zuby a stoupal výš.
Nad horní hranu šachty se vyhoupl ve chvíli, kdy už dotek zrcadel přestával být snesitelný. Rameny nadzvedával ochranou mříž, která byla na šachtě položena a v duchu děkoval lenosti chlapců - leštičů, kteří si ulehčovali práci a řetěz se zámkem ke mříži přiložili pouze naoko.
Mříž s hlasitým duněním dopadla zpátky a Syn klesl na střechu a dlaněmi si vychutnával její hrubý kamenný povrch. Zkoumal jeho strukturu a fascinovaně sledoval, jak se do něj vpíjí krev ze všech oděrek a šrámů, které jeho ruce cestou získaly.
Slunce stálo na nejvyšším bodě své dráhy. Syn se obrátil na záda a zdálo se mu, že na něj sluneční kotouč shlíží s nelibostí. Ležel a čekal až mu přestane o překot tlouct srdce a zatím ho zvuky a vůně Chrámu, které sem k němu doléhaly, vtahovaly do rytmu byvšího života.
Omamný kouř stoupající z komínů.
Gong zvoucí k polední modlitbě.
Vůně z kuchyňských větracích šachet.
Sborový zpěv.
Hloubka oblohy působící závrať.
Prsty se sami vztáhly ke slunci a propletly se v naučeném sledu pohybů.
Silou vůle sevřel ruce v pěst a uhodil s nimi do kamene.
Nechtěl se modlit.
Už nikdy víc.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

To byl nervák

Obrázek uživatele Aveva

Ale přežil ;o)

Obrázek uživatele Aries

hurá

Obrázek uživatele tif.eret

se to vyvíjí.

Obrázek uživatele Aveva

Děkuji :o)

Obrázek uživatele Tenny

Dostal se ven! Drž se, chlapče, držím ti všechny palce!

Obrázek uživatele Aveva

Dostal, ale myslím, že nejpozději po příští kapitole mu přestanete fandit :o)

Obrázek uživatele kytka

To mě nestraš, Syn je mi sympatický!

Obrázek uživatele Aveva

Nedá se nic dělat, příběh si to žádá ;o)

-A A +A