3. Cesta do Savary
Neděle večer, pomalu čas pustit se do další kapitoly... :)
Dneska se podíváme, co se dál dělo s mladou ženou, která nám minule přicestovala výtahem.
Tentokrát je to taková nepříliš akční průchodovka, ale... no, má to mít padesát kapitol. Padesát! Nikdy jsem nepsala nic, co má mít padesát kapitol! A ty šťavnatější přijdou, slibuju, hodlám vydržet! :)
Dívka, která si říkala Iris, opustila Okraj spolu s kupeckou výpravou v jednom z jejich vozů druhého dne za úsvitu. Sotva nechali poslední světla vesnice za sebou, rozprostřel se nad nimi šedavý úsvit jako těžká přikrývka. Bylo chladno, mlhavo a nevlídno, to podivně neurčité období roku, kdy zima ještě zcela nepustila kraj ze svých chladných prstů, a jaro ještě dosud nenabralo dech. Dlážděná cesta se vinula proti proudu řeky a pozvolna stoupala k západu. V Horní zemi jste se mohli zhruba spolehnout, že čím víc na západ jste, tím jste výš.
Iris v noci špatně spala a doufala, že to ve voze trochu dožene. Tahle naděje ji ovšem opustila záhy po odjezdu. Bylo to už velmi dlouho, co naposledy cestovala tímto způsobem a docela zapomněla, jak nepříjemné to vlastně je. Cesta byla hrbolatá, plná kořenů a výtluků, a vůz každou chvíli nadskočil tak, že se cestující i zboží uvnitř sesypali na sebe. Když Iris potřetí rýpl do žeber roh bedny s hřebíky, měla toho právě dost.
Přelezla přes bedny s nářadím a balíky s bavlnou a třtinou ke kupci na kozlík. Kupec Otis proti dámské společnosti nic nenamítal, a tady aspoň viděla před sebe na silnici a mohla se na každý otřes dopředu připravit.
„Je ta cesta už dlouho v tak špatném stavu?“ zeptala se. „myslela jsem, že se tyhle královské silnice udržují.“
„Jó, holka, bejvávalo,“ odvětil Otis. „Jezdím sem přes deset let a co si pamatuju, každej rok to bylo o něco horší. A od loňska, co se stal Dragoš králem, se tu nespravuje vůbec.“
„Proč?“
„No, zdá se, že má král jiné priority,“ ušklíbl se kupec.
„Tak tuhle větu už jsem slyšela,“ zamumlala dívka spíš pro sebe, ale Otis jí rozuměl a zachrochtal smíchy. „To mě nepřekvapuje.“
„A to se cesta jen za rok takhle rozbije? Čekala bych, že to bude trvat déle.“
Kupec pokrčil rameny. „Jak kde. Ale v téhle části země nejsou zimy zvlášť studené, půda několikrát zmrzne a zase roztaje, hlína se spláchne a dláždění uvolní. Kde zůstane přes léto nespravená díra, tam zapustí kořeny kdejaký plevel. Jo, holka, země si umí pěkně rychle vzít zpátky to, o co se lidé přestanou starat.“
Dlouho pak jeli dál a Iris zamyšleně mlčela. Než se, v půli odpoledne, stalo to, co se vlastně stát muselo. Vůz najel do obzvlášť hluboké díry, nadskočil a namáhané kolo prasklo.
„Do hajzlu,“ zavrčel kupec a poté, co seskočil z kozlíku a prohlédl si zlámanou loukoť, pokračoval v nadávání plynule v několika jazycích. Iris, která několik těch řečí znala, v duchu ocenila jeho působivou slovní zásobu.
„Tak, vážení, je to jasný. Dneska do Savary nedojedem,“ prohlásil kupec zachmuřeně, poté co dokončil oblídku vozu.
„Všechno z vozu se musí vyložit, kolo sundat a opravit. Máme zábavu na zbytek odpoledne.“
---
Večer je nebe odměnilo za tvrdou práci, mraky se rozfoukaly a nad nimi se rozprostřelo hvězdné nebe. Iris přes nezměrnou únavu nedokázala dlouho usnout. Bylo jí chladno od studené země a medvědí kožešina, kterou jí dali na přikrytí, příšerně smrděla. Hlavou se jí honily neodbytné otázky, které teď, když překročila Okraj, nedokázala zaplašit tak, jako dřív.
Upřela oči na oblohu nad sebou a snažila se v její nesmírnosti najít klid. Hledala souhvězdí, tak, jako se to učila v dětství, tiše šeptala jejich jména jedno za druhým. Stříbrotepec... Vlčice... Harfeník... Královniny perly...
K ránu je probudilo drobné mrholení. Mrzutě balili přikrývky, prokřehlí a rozbolavělí.
„Tak nasedat, panstvo, ať už jsme tam,“ hlaholil kupec a kde mohl, přiložil ruku k dílu. Iris začínala mít toho houževnatého chlapíka s postavou a povahou zubra docela ráda.
„Otisi!“ zvolal jeden z mužů, kteří výpravu doprovázeli, s takovým varováním v hlase, že se všichni otočili. Muž ukazoval rukou do svahu nad ně. Nějakých sto metrů daleko, tam, kde se planina měnila v les, stála bok po boku početná vlčí smečka.
„Ksakru,“ zahučel kupec a neuspěchaným pohybem se natáhl do vozu pro kuši.
„Napadnou nás?“ zeptala nějaká žena přiškrceným hlasem.
„Neměli by. Nebyla tvrdá zima a nevypadají vyhladověle,“ zavrčel Otis. „Ale nikdy jsem vlky neviděl chovat se takhle. Takže radši vlezte všichni do vozu. Pomalu!“ nařídil.
Lidé se opatrně pohnuli. Nějaké dítě začalo natahovat.
„Neboj, to bude dobré,“ pošeptala mu Iris a podala ho matce do vozu. Vzhlédla k vlkům na stráni nad nimi. Nebylo těžké poznat, který z nich je vůdce. Tmavý vlk s roztřepeným uchem jí pohled opětoval, žluté oči se na několik okamžiků střetly s jejími. Pak vlk udělal dva kroky dopředu a pomalu sklonil hlavu, až se čumákem dotkl země. Nato krátce zakňučel nějaký povel a smečka ve vteřině zmizela v lese, jako by ani nikdy neexistovala.
„Co tohle sakra bylo?“ kroutil hlavou Otis a vrhl po Iris podezřívavý pohled.
Dívka pokrčila rameny.
„Co já vím? Jedeme, ne?“ nastoupila do vozu.
Vyrazili a provázelo je vlčí vytí. Opakovalo se znovu a znovu, stále dál, jak ho přebíraly další a další vlčí smečky ve vzdálenějších lesích. Bylo syté, jásavé, skoro jako radostná fanfára.
Iris ve voze zavřela oči a na čele se jí objevila bolestná vráska.
- Pro psaní komentářů se přihlaste.
Komentáře
Juj. To je podezřelé!
Juj. To je podezřelé!
A pořád se mi moc líbí atmosféra, kterou to má.
Iris je mi sympatická :o)
Jojo, je to podezřelé, a bude
Jojo, je to podezřelé, a bude to ještě podezřelejší, i když příště nás asi čeká ještě trochu nezáživná dějepisná kapitola, než to začne nabírat spád. Ale pak už by to mělo jít ráz na ráz, moudří rádci, princezny, magie a mnozí efektové!
Mně se líbí Otis. A celá
Mně se líbí Otis. A celá kapitolka se mi moc líbí, krásně živě a plasticky popsaná krajina a všechno.
Mně se Otis taky líbí, ale
Mně se Otis taky líbí, ale je to bohužel bezvýznamná epizodní postava. Plánuju ho ještě v příští kapitole, pak, obávám se, z příběhu zmizí.
Ti vlci tam nejsou jen tak,
Ti vlci tam nejsou jen tak, to bych se vsadil. A mají tam české silnice. Soustrast té zemi.
Ale nemají tam ani Zemnana,
Ale nemají tam ani Zemnana, ani Babiše. To už by totiž byl fantasy horor hodně přes čáru. :)
Jojo, je to podezřelý. Jsem
Jojo, je to podezřelý. Jsem napjatá jak kšandy a stále se mi to moc líbí.
Člověka z toho začínají bolet
Člověka z toho začínají bolet záda a žebra :) líbí se mi oba dva, a na Iris jsem ještě zvědavá