Třetí část: Září 1945

Obrázek uživatele Esti Vera
Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Tentokrát pro vás mám trochu delší část. Poppy je devět let a na scénu se dostává její kamarádka. Jedná se o postavu kanonickou, ovšem nezmiňuji její plné jméno, takže klidně můžete zkoušet tipovat, o koho jde :)

Kapitola: 

Poppy Pomfreyová doběhla k nevýraznému malému domku a rychle zaťukala. Uběhla jen chvilka, než se dveře se skřípotem otevřely a její kamarádka vykoukla ven.
„Ahoj, máš teď čas?“
„Jasně,“ mrkla na ni holčička, „řeknu to mamce.“
O chvilku později už byla venku, přezutá a s lehkým svetříkem přes ramena.
„Dáme závod?“
„Jasně. Ale ta lampa tam na rohu se musí oběhnout, ne že budeš podvádět jako minule!“
„Já nepod-“ začala se Poppy bránit, ale okamžitě byla přerušena.
„Tři, dva, jedna, teď!“

Běžely ulicí, zběsile se řítily kupředu. Aut jezdilo jen málo, pro strach nebyl důvod, a tak zbylo pouze nadšení, radost a štěstí z toho jednoduchého pohybu.
Obě chtěly být první, tak jako mnohokrát předtím, ale obě také věděly, že o to tu přece nejde.
Je to krásné, moci soutěžit s někým, koho máte rádi. Můžete totiž být spokojení, ať už vyhraje kdokoliv.

Poppy měla náskok asi dva metry. Její kamarádka jí byla v patách, vydávala ze sebe to nejlepší, snažila se, opravdu ano, přesto si ale byla jistá, že něco chybí. Nevyužívala plně svůj potenciál, mohla by běžet rychleji, mohla by být lepší, jen kdyby věděla, co…
Po chvíli zběsilého sprintu jí to došlo.
Magie. To byla ta část jejího já, která zůstávala tak příšerně nevyužitá.
Hůlku v ruce nikdy nedržela, ale kouzelníkem člověka nedělá hůlka, vůbec ne. To magie, plná a nespoutaná, bouřící se pod povrchem, umocněná touhou běžet rychleji, dál, s větrem o závod.
A pak se jednoduše stalo to, co vždycky. Vezmete neskutečnou sílu, vztek a hněv, radost i smutek, nacpete to do malé krabice a zamknete na zámek. Co myslíte, že se stane? Všichni to známe. Budete tu sílu, ať už dobrou či ne, schovávat a utlačovat a nějakou dobu se to bude dařit. A pak se najednou objeví jen malá jiskřička a prásk! Síla vybuchne a způsobí něco nepředstavitelného.
Třeba vás vynese do vzduchu.
A vůbec se nezeptá, jestli se náhodou nebojíte výšek.

Poppy si toho v první chvíli vůbec nevšimla, vzlet byl neslyšný. Pak ale vpravo postřehla pohyb, modrou šmouhu a najednou byla druhá a její kamarádka se vznášela metr, dva před ní, hrůzu vepsanou ve tváři.

„El!“ zavolala na ni vyděšeně. „Zastav!“
Ale dívka ji neslyšela, jen ztuhle sledovala domy, které míjela příliš rychle, než aby si je stihla prohlédnout.
Jsem výš než na začátku? Nebo níž? Zdá se mi to? Je to moc rychle, moc vysoko! Co se stane, když spadnu? Klesám? Padám? Letím výš? Tohle ne, takhle to být nemá. Já chci domů!

Rozbrečela se. A jak uvolnila napjaté tělo, přestala přemýšlet a začala se choulit do klubíčka, kouzlo skončilo.

První náraz byl prudký, magie příliš vyčerpaná letem ho nedokázala změkčit. A pak se kutálela. Lidské klubko poskakovalo po zemi a krev byla najednou všude. Na odřeném loktu, na natrženém čele, na podivně ohnutém kotníku.
Po chvíli zůstala ležet, pořád ještě schoulená.
A Poppy, která ji věrně celou dobu následovala a jen stěží popadala dech, se najednou otočila a zmizela za rohem. El se chtěla převalit na bok, ale celé tělo ji bolelo, a tak zůstala bez pohnutí.
Sama.
A celá od krve.

A pak bylo najednou dobře.
Série Episkey, ohřívací kouzlo, dlaha na kotník. A hlavně maminka. Držela ji za ruku, zatímco přivolaný lékouzelník poctivě odváděl svoji práci.

V povzdálí se míhaly hábity ministerských, El se podařilo vyletět z kouzelnické čtvrti a skončit přímo mezi mudlovskými domy. Masivní Obliviate to za chvilku spravilo.
Poppy seděla na chodníku, nejspíš tam, kde se zhroutila, když přivedla pomoc.
„Dejte tomu dítěti někdo lektvar na uklidnění,“ vybídl lékouzelník bystrozory, sám příliš zaměstnaný.
Když ho Poppy dostala a nejhorší šok opadl, vzhlédla a očima vyhledala El.

Díky, že jsi mi pomohla.
Díky, že ty bys pro mne udělala totéž.

Usmály se.
Tak o tomhle je tedy přátelství?

~ ~ ~

Poppy vtrhla do pokoje jako velká voda, náruč plnou sladkostí.
Tvrzení, že nemocní potřebují klid, by mělo na seznamu deseti největších lží světa obsadit čestné místo hned v první polovině. Nebyla si sice úplně jistá, kam by ho zařadila, ale určitě někam mezi „válka je nutná“, „politika je důležitá“ a „El se nelíbí Jamie“. Byla to jedna z těch lží, kterým jako malí nevěříte, protože prostě v hloubi duše víte, že vašim kamarádům nejvíc pomůžou čokoládové žabky a trocha zábavy. Jen dospělí si myslí, že nemocní by měli ležet, odpočívat a mít co nejméně návštěv. Poppy to přišlo hloupé, a tak se rozhodla, že ona dospělá nikdy nebude.
Skočila ke kamarádce na postel, opatrně se vyhnula zafačované noze.
„Přinesla jsem žabky. Dáš si?“
El přikývla, a tak si každá jednu rozbalila.
Tiše seděly, jedly čokoládu a bylo jim fajn.

Znaly se od malička, a tak už dávno nepotřebovaly zbytečná slova. Samozřejmě, že většinu času si povídaly, smály se a sdělovaly si nejčerstvější novinky, jako všechny normální kamarádky. Takových obyčejných a nenucených rozhovorů zažily za těch pár let tisíce.

„Maminka říkala, že budu mít brášku a že je teď u ní v břiše. Chápeš to? To je blbost. Jak by se tam asi vzal?“

„Jamie se po tobě koukal. Nekecám, viděla jsem ho! Líbíš se mu!“

„Táta včera udělal jedno hrozně zvláštní kouzlo mamce na břicho. Bylo takový fialový, ale neviděla jsem to pořádně. Prej zkoumal bráchu, ale to je blbost, protože žádný dítě nemůže být v břiše! To nejde! Jen nechápu, proč je teď mamka tak tlustá.“

„Včera byla v obchodě hrozně divná paní. Víš, ona chtěla papouška, kterej by nosil poštu. Chápeš? Vždyť papoušci to neumí a navíc táta žádný nemá.“

Jenže pak tu byly i ty druhé rozhovory, šeptané ve skrýši za rozbořenou zídkou, protknuté obavami. Takové, které člověk vede jen s opravdovými přáteli.

„Táta zase nechce, abychom jeli k babičce a dědovi, a hádá se kvůli tomu s mamkou. Ale proč? V Londýně to je fajn.“

„Nechci domů! Máma pořád řeší jenom bráchu, i když je celej červenej, má velkou hlavu a pořád brečí. Většinou si ani nevšimne, že tam jsem.“

„Je pravda, že je válka? V Londýně prý byly bomby, ale máma říká, že se nic neděje.“

„Těšíš se do Bradavic? Já hrozně! Prý je to tam nádherné a je tam strop, kterým vidíš nebe, ale když prší, tak jsi v suchu, a všude tam jsou svíčky a je tam plno kouzel. Budu ti psát každý den, slibuju.“

Ten den si Poppy s El neřekly skoro nic. Válka skončila, bráška už nebyl celý červený a o Bradavicích si toho navykládaly tolik, že víc ani nešlo.
Ten den prostě jen byly spolu.
A jedly ukrutně moc čokoládových žabek.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

Pěkný. Kdo je El, to nevím, ale možná budoucí Severoušova matka? Ta se jmenovala nějak od E, jestli se nepletu

Obrázek uživatele KattyV

Mohla by to být ona, jmenovala se Eileen. Podle harrypotter.wiki se sice narodila v roce 1929, ale Severus se narodil 1960, takže je to reálné i takto.

Obrázek uživatele Regi

Taky mě napadla Eileen. Líbí se mi popis "výronu" dětské magie.

Obrázek uživatele Esti Vera

Děkuji vám všem, trefily jste se, jedná se o Eileen. Přiznávám se, že ta data si upravuji, jak se mi zrovna zachce, ale zrovna tady to zas tak nevadí. Spíš pořád přemýšlím, jestli budu Voldemorta omlazovat o deset let, nebo se bez toho příběh obejde :)

Obrázek uživatele Arenga

Pěkná kapitolka :-)

Obrázek uživatele Esti Vera

Děkuji :)

-A A +A