3 Obchod na Starém Městě

Lada se rozloučila, oblékla si dlouhý černý kabát a vyšla na chodník.
Venku se mezitím úplně setmělo. Přehodila si přes hlavu kapuci, aby se chránila před nepříjemně sychravým počasím, ignorovala hvízdnutí nějakého výrostka a rázným krokem zamířila přes koleje ke stanici metra. Po schodech však nesešla. Nenápadně splynula se stínem okrasných keřů a zmizela.
Objevila se na malém prostranství mezi honosnými barokními domy. Kdyby ji nějaký znalec staré Prahy dokázal sledovat, upadl by patrně do rozpaků, protože by si musel přiznat, že ač je mu náměstíčko povědomé, nedokáže ho přesně lokalizovat.
Ladu však nezmátlo. Sebejistě minula ozdobnou kašnu, letmo pozdravila dvě dámy v kožešinových pláštích a zalomcovala klikou u dveří, nad nimiž matný nápis hlásal: BŘETISLAV SOJKA – OBCHOD.
Bylo zamčeno, obchod zvaný Obchod už měl zavřeno jako vždycky po setmění. Lada bez váhání hlasitě zabušila starožitným klepadlem i pěstí.
„Pane Sojko, to jsem já!“
„Koho jiného by sem taky čerti nesli touhle dobou a s takovým kraválem.“
Břetislav Sojka byl vážný pán tak okolo šedesátky. Otevřel jako vždy pečlivě upravený v tmavozeleném sametovém smokingu. Dlouhé šedé vlasy nosil spletené do úhledného copu.
„Taky vás ráda vidím.“ Lada s líbezným úsměvem vplula dovnitř. „Ano, děkuji.“
„Co ano?“ nechápal pan Sojka.
„Nabídl jste mi přece čaj, nebo jsem se přeslechla?“
Břetislav Sojka s nespokojeným mručením pečlivě zamkl dveře. Obchodoval s velmi vzácnými starožitnými artefakty nadanými podivuhodnou magií a bezpečnostní opatření proto nikdy nepodceňoval. Nikdo jiný než Lada by večer do jeho království nesměl vkročit.
O loňských Vánocích mu vyšetřováním jednoho svého případu zkazila zasloužený odpočinek, náladu i pocit vlastní neomylnosti. Od té doby sem občas bez ohlášení vtrhla, zamořila jeho útulný byt nad prodejnou cigaretovým kouřem, narušila poklidnou atmosféru spoustou nesouvislých řečí a zase se po ní slehla zem.
Samotář Sojka si jen nerad připouštěl, že se na její rozčilující návštěvy docela těší.
Tentokrát dívka neztrácela čas planým tlacháním a rovnou vysypala příhodu s panem Malinou.
„Musím si hned přečíst tu knížku,“ uzavřela udýchaně.
Břetislav se během jejího vyprávění pomalu měnil v solný sloup. Právě díky němu se Lada o existenci těch povídek dozvěděla. Šlo o laciné zábavné čtení pro obyčejné. Pozoruhodná byla jen jediná věc: autor byl buď čaroděj nebo obyčejný, který měl nějakým způsobem přístup do magického světa. Využil jako námět několik skutečných a Vyšehradem oficiálně vyšetřovaných a zdokumentovaných případů, které samozřejmě měly obyčejným zůstat utajené.
„Tak půjčíte mi ji nebo musím do knihovny?“ naléhala Lada netrpělivě.
„V knihovně byste nejspíš nepochodila,“ chmuřil se Břetislav. „U sester, do čeho jste se to zapletla? Uvědomujete si…“
„Zajisté,“ odsekla Lada. „Není to zakázka, jestli vám jde o tohle. Je mi jasné, že otázka nezní proč, nýbrž jak, a že bych pak tomu pánovi musela lhát. To by fakt nešlo. Nic jsem neslíbila, ale kromě nějakých otravných rešerší teď nemám nic důležitého na práci. Neříkejte, že vás to nezajímá.“
„Ne tolik, abych byl ochotný podstoupit neúměrné riziko. Nebo to dovolil vám.“
Lada si rozzlobeně zapálila cigaretu. „Pane Sojko, možná bych vás měla informovat, kdo jsem a čím se živím,“ sykla do oblaku dýmu. „Hned najdu vizitku, okamžíček.“
Břetislav se rozpačitě zarazil: „Věřím, že jako soukromá vyšetřovatelka jste čelila nebezpečným situacím a dokážete si poradit. Ale tohle je něco jiného.“
Dívčin pohled ztvrdl. „Mladý kluk. Jeho rodiče nevědí nic.“
Břetislav těžce vzdychl: „Utajení, vždyť chápete.“
„Ani mrtvého jim ho nevrátili, nikdo se neobtěžoval říct jim aspoň něco!“ Ladino rozhořčení rostlo. „Já prostě chci vědět, co se s ním stalo a kdo za to může. A nechci, aby jim to prošlo, u sester! Vy si myslíte, že je správné takhle s lidmi zacházet?“
„Nitky mohou vést daleko a především vysoko…“ Břetislavův odpor ochaboval.
„Vím.“
Po dlouhých vteřinách tíživého ticha se starožitník vzdal: „Jak tedy myslíte.“