Hranice svobody (část 2)

Obrázek uživatele Esti Vera

První část

~ ~ ~

Severuse Snapea znala bradavická ošetřovatelka bezmála dvacet let. Do Bradavic nastoupil krátce po ní a jako učitel si ihned získal respekt studentů. Když je Albus Brumbál představoval, ani jeden z nich netušil, že budou kolegy tak dlouho a jejich tichá spolupráce časem možná přeroste v něco, co by se dalo nazvat i přátelstvím.
Zvykli si na sebe celkem rychle a Poppy nikdy neměla důvod si na něj stěžovat. Když po něm chtěla obyčejný Životabudič, protáčel oči v sloup a prohlašoval, že to zvládne každý tupec. Když ale jednou za čas potřebovala nějaký složitý lektvar, potěšeně se ušklíbl a dodal ho v tom nejrychlejším možném čase. Ona uznávala jeho znalosti, on zase její schopnosti lékouzelnice. Časem uvěřila tomu, co bradavický ředitel prorokoval už od začátku - stali se z nich přátelé. Dnes už o tu iluzi dávno přišla.
Dole pod schody tiše zamumlala heslo. Ne snad, že by se ho snažila utajit před náhodnými studenty v okolí, ale z těch slov se jí dělalo špatně.
Za čistou krev. To určitě. Nechci tuhle hru hrát ani o minutu déle.
Ale budu.
Musím.
Kvůli těm dětem.

Vystoupala ke dveřím, prudce zabušila a aniž by čekala na vyzvání, vešla. Někdo jako Severus Snape si nezasloužil ani ždibeček její úcty a tolerance.
„Potřebuji krvetvorný lektvar,“ udeřila na něj mezi dveřmi. Bradavický ředitel se ale nenechal vyvést z míry a dál se skláněl nad rozepsaným dopisem. Byl téměř nehybný, jen ruka pevně svírala brk a škrábala s ním po pergamenu. Jako by tady seděl už hodiny, pomyslela si Poppy.
Seděl, psal, za oknem zamračená obloha. Bidílko, na kterém kdysi sedával fénix, někam zmizelo. Stůl, za Albuse vždy pokrytý spoustou papírů a sladkostí, byl strohý. Žádná ozdoba, žádná fotka, nic osobního.
Opravdu může stůl tolik odrážet svého majitele? napadlo bradavickou ošetřovatelku.
Na jejím stole stálo jenom začarované světýlko, které dostala ještě od Ollivanderových, když byla u nich v učení.
„Nikdy nezhasne,“ ubezpečili ji, „tak jako ty nikdy nevyhasneš.“
Pamatovala si tu větu slovo od slova, stejně jako tu, která následovala.
„Ale hlavně ho máš na to svoje věčné učení. Teď v zimě bys z toho mžourání do knih brzo oslepla. A slepou učednici úplně nechceme, ne?“
S trhnutím se vynořila ze vzpomínek. Minulost bylo lepší nechat minulostí.
Po chvíli muž konečně dopsal a zapečetil zprávu. Připravený dopis položil bokem na svůj stůl a teprve tehdy se ani otočil. Neřekl nic, jen zdvihl obočí a čekal, co víc mu k tomu bradavická ošetřovatelka poví.
„Mám tam zraněné dítě a jestli ten lektvar nedostane, umře,“ vysvětlila důrazně.
„Kdo?“
Zaváhala. Mohla zalhat, samozřejmě. Ale neudělala to. Vždyť kým by byla, když by začala lhát a podvádět jako oni?
Mohou ji zahnat do kouta, ale nepřinutí ji zradit to, čemu věří.
„Neville Longbottom,“ prohlásila a ze všech sil se snažila znít odhodlaně. Ale copak to šlo, když právě zpečetila osud nevinného dítěte?
„Domnívám se, a Pán Zla by se mnou jistě souhlasil,“ oznámil jí ředitel chladně, „že současné dodávky jsou naprosto dostačující a pokud není v ohrožení života nikdo důležitý, rozhodně se nebudou navyšovat.“
„Necháš ho umřít,“ konstatovala madam Pomfreyová tiše.
Tušila jsem to.
Ale pořád odmítám věřit.
Vždyť to Albus mě naučil, že
vždycky existuje naděje.
Než stihl Severus Snape odpovědět, dveře ředitelny se otevřely a dovnitř se samolibým úsměvem nakráčela Alecta Carrowová.
„Neruším?“ zeptala se falešně, až Poppy připoměla Dolores Umbridgeovou.
„Rozhodně ne, paní kolegyně je zrovna na odchodu, že?“ odpověděl Snape jízlivě a vyhodil ošetřovatelku pryč.
Madam Pomfreyová pohoršeně zakroutila hlavou a mezi dveřmi místo pozdravu utrousila: „Netušila jsem, že mě dokážeš zklamat ještě víc. Gratuluji, pane řediteli.“

~ ~ ~

Když se vrátila na ošetřovnu, našla tam už jen svého pacienta a Minervu McGonagallovou. Byla jí vděčná, že studnety poslala pryč - neměla teď sílu ještě čelit jejich otázkám.
„Vyhodil mě,“ pronesla suše Poppy. Minerva na to neřekla nic, jen se s obavou zahleděla na svého studenta.
Tak takhle to končí? Pomalým umíráním na ošetřovně? Čekáním na… na co? Až nás odsud jednoho podruhém vyhodí? Až mudlorozené v lepším případě zbaví hůlek a pošlou domů? Až škola bude jen pro čistokrevné? Tohle je ten plán, který nás má zachránit?
„Takhle to skončit nesmí,“ prohlásila do ticha Minerva. Lékouzelnice rázně přikývla a její tvrdý pohled Minervu přesvědčil, že ať se rozhodne bránit jakkoliv, nebude na to sama.

~ ~ ~

„Vedou odsud tajné východy, vím minimálně o dvou.“
„Snape ví asi o čtyřech a hlídá je.“
„Sova?“
„Mozkomoři ji nenechají překročit hranice.“
„A studenti? Nějaké přísady u sebe mají, ne?“
„Měňavice se využívá jen v bílé magii, takže ji z osnov vyřadili už na začátku roku. Nejspíš ani nebyla na seznamu pomůcek.“
„A Pomona?“
„To se ve škole pěstovat nedá.“
„Nějaký jiný nápad?“
Ticho. Nic. Teď už vůbec nic.

~ ~ ~

„Co myslíte, že je s Harrym?“ zeptal se Dean na jejich malé poradě. „Hermiona s Ronem jsou s ním, že jo?“
„Snad,“ přikývla Ginny, „nemám o nich žádné zprávy, od té doby, co zmizeli.“
„To je dobře, ne? Že o nich nikdo nic neslyšel,“ ozval se Seamus.
„Asi jo,“ přisvědčila dívka váhavě.
Hrozně moc o nich chtěla mít nějakou zprávu.
Jenže žádná jiná, kromě té o jejich smrti, neměla šanci do Bradavic proniknout.

~ ~ ~

Neville Longbottom ležel na ošetřovně už dva dny a jeho stav se zhoršoval. Jediný, koho madam Pomfreyová pustila dál, byli jeho tři kamarádi, kteří mu pomohli a přepravili ho tam. Dokonce i Ginny se musela smířit s informacemi od spolužáků. Čas, který ale ostatní trávili na ošetřovně, ona věnovala rozšiřování a trénování jejich malého odboje. Scházeli se téměř každý den, cvičili obranná a útočná kouzla, ztrpčovali svým nezvaných profesorův život. Jen za ty dva dny stihli vymalovat stěny Carrowovi učebny narůžovo (s mírnou podporou madam Pinceové, která jim doporučila knihu o barvách s trvalým efektem), nastražit po cestě ke kabinetu jeho sestry falešná prkna v podlaze (ve spolupráci s Protivou) a do snídaně obou Smrtijedů propašovat extra dávku pepře (s nenápadnou pomocí bradavických skřítků).
Zatímco si ale studenti vybíjeli svůj vztek porušováním školního řádu, Minerva McGonagallová byla čím dál zoufalejší. Ač to málokdy dávala najevo, na jejích žácích jí opravdu záleželo a především studenti z její vlastní koleje pro ni byly jako děti, které sama nikdy neměla. Překonala tedy svůj odvěký odpor k lektvarům a strávila polovinu noci hledáním nějakého způsobu, jak získat všechny léky, které Neville Longbottom potřeboval. Usnula až nad ránem a když se pak probudila, cítila se ještě unavenější než před tím.
Poppy Pomfreyová trávila veškerý čas na ošetřovně. Vydržela u chlapce sedět i několik hodin v kuse. Neměla hlad, pila jen ze zvyku. Čas od času zkontrolovala jeho stav, vyměnila obklady. Byl bledý, studený a nevypadal, že by se mohl jen tak probrat.
Ve tři ráno jí došla trpělivost. Nechtěla od svého pacienta odejít, ale zároveň věděla, že ona sama mu teď nijak nepomůže. Provedla další sérii kontrolních testů a výsledky si nechala zapsat na pergamen. Zaváhala jen chvilku, než přešla ke krbu, hodila do něj trochu letaxu a tiše zprávu poslala přímo do ředitelny.
V následující hodině si uklidila celý stůl. Ve čtyři ráno poslala řediteli další výsledky testů. Potom si přerovnala celou kancelář. Skříň se zdravotními kartami studentů. Krabici s obvazy. Nakonec i téměř prázdný sklad.
V sedm ráno její nadřízený ztratil trpělivost a všech pět zpráv jí poslal zpět. Madam Pomfreyová netušila, jak to udělal, ale v krbu to najednou prudce bouchlo a ona skončila celá špinavá od sazí a s pár pergameny v ruce. V tu chvíli měla co dělat, aby na něj okamžitě nešla seslat nějakou pěknou Nepromíjenou. Nedělala si nějaké iluze o tom, že by ji vůbec nechal vytáhnou hůlku, ale třeba by se pak alespoň nemusela dívat na svět, kterého se nikdy nechtěla dožít.

~ ~ ~

Severus Snape, stejně jako mnoho nocí před tím, nezamhouřil oka. Možná tohle bylo to ředitelské prokletí, o kterém Albus mluvil - člověk se nikdy pořádně nevyspí. Když se proto ve tři ráno v jeho krbu objevily plameny, bral to jako příjemné rozptýlení. Pergamen, který mu přistál v ruce, ho ale vůbec nepotěšil. Rychle prolétl všechny údaje, než zprávu položil na stůl a přešel k oknu.
Když o hodinu později dorazil druhý vzkaz, přidal ho k tomu prvnímu. Vždyť co jiného by s tím měl dělat? Zarámovat si ho nad postel, aby mu každé ráno připomínal, kolik má na svědomí životů? Nesmysl. Už dávno sám sebe přesvědčil, že žádné svědomí nemá. Bez toho by tuhle válku nedokázal přežít.
Když z krbu vyletěl čtvtý pergamen, ozval se z rámu nad jeho hlavou vážný hlas: „Co s tím budeš dělat?“
„Albusi,“ vydechl bradavický ředitel unaveně, „tohle není moje starost.“
„Vážně? Tak proč potom už čtyři hodiny nemyslíš na nic jiného, než na toho chudáka chlapce?“ usmál se na něj portrét vševědoucně.
Severus Snape neodpověděl. Už dávno zjistil, že diskutovat se svým předchůdcem je zhola nemožné. A s touhle situací stejně nemohl udělat vůbec nic.
„Můžeš to změnit, Severusi, samozřejmě že můžeš,“ poznamenal Albus Brumbál, jako by mu četl myšlenky. Nebo ho možná za ta léta jen znal lépe, než kdokoliv jiný.
Úžasné, pomyslel si sarkasticky Snape. Můj jediný přítel je mrtvý obraz. A jsem to já, kdo ho zabil.

~ ~ ~

Jednou z vlastností, které na sobě měla Poppy Pomfreyová opravdu ráda, bylo, že nikdy neztrácela naději.
Neztratila ji, když Ollivanderovi emigrovali a z nadané studentky se ze dne na den stala mladá holka bez vyhlídek.
Neztratila ji v průběhu první války, ani když se Voldemort o pár let později vrátil.
Neztratila ji, když Albus Brumbál zemřel.
A neztratila ji ani tentokrát, když bezmocně sledovala nehybné tělo Nevilla Longbottoma.
Mít naději je ale jedna věc. Věřit v dobrý konec je něco úplně jiného. Naděje je záchrana umírajících, víra je přesvědčení, že tentokrát ještě nezemřete. Madam Pomfreyová měla naději. Víru už dávno ne.
Bradavická situace byla bezvýchodná, stejně jako miliony jiných situací předtím a miliony potom. Jenomže občas, možná tak v jednom případě z každého toho milionu, se něco stane. Náhoda, vyšší smysl, boží zásah. Zázrak. A jeden takový se v očích madam Pomfreyové stal i tentokrát, přestože na zázraky nikdy nevěřila. Právě proto toho odpoledne úplně ztratila řeč, když ve vyprázdněném skladišti léků našla velký pytel plný pečlivě zabalených a označených přísad do lektvarů.
Posadila se na zem a s posvátnou úctou začala do rukou brát jednotlivé lahvičky a nádobky. Asfodel, dřímalka, měňavice, třemdava, černovřes, blahokeř. Když prošla celý pytel, poprvé po dlouhé době se usmála. Opravdu, naplno, jiskřičky pronikly až k očím, štěstím ji zabrněly prsty, všudypřítomná nevolnost najednou zmizela. Nakonec radost pronikla i k srdci. Kdo našel odvahu udělat něco takového?

~ ~ ~

Minerva McGonagallová dorazila na ošetřovnu jen chvíli poté, co dostala vzkaz své kolegyně. Vtrhla dovnitř bez klepání a hned na prahu nedočkavě vyhrkla: „Je to pravda?“ Vypadala jako malé dítě, které na Vánoce přijde ke stromečku a nevěřícně se ptá: „Tohle všechno je opravdu pro mě?“
Madam Pomfreyová, která už našla ztracenou sebekontrolu, na ni od stolu tiše zavolala: „Je. A nekřič tady, jsi na ošetřovně.“
Minerva se tiše, uvolněně zasmála a vešla do kanceláře bradavické ošetřovatelky. Na stole byla rozložená stará učebnice lektvarů, nejspíš ještě z dob, kdy je Poppy Pomfreyová sama studovala. Vedle stály dva staré cínové kotlíky a okolo leželo hned několik otevřených pytlíčků a lahviček.
„Potřebuju, abys to nakrájela,“ oznámila jí lékouzelnice, přistrčila jí nůž a nějaký prapodivně vyhlížející kořen. „Už takhle to trvá dvanáct hodin a to bych ještě ráda stihla lektvar na urychlení hojení a radši i jednu dávku něčeho na záněty.“
Bradavická profesorka se tiše zamračila a suše pronesla: „Lektvary mi nikdy nešly. Nechci to zkazit.“
„Tohle nejde zkazit,“ ujistila ji její kolegyně rázně a sama se pustila do zběsilého míchání bublající směsi. Minerva o tom silně pochybovala, ale už nic nenamítala a začala kořen před sebou krájet na malé kostičky.

~ ~ ~

Teprve po hodině měly konečně čas se zastavit. V prvním kotlíku se vařil krvetvorný lektvar a v tom druhém tiše vychládal základ na desinfekční roztok, který by měl pomoci vyčistit všechny zanícené rány.
Poppy Pomfreyová se vyčerpaně zhroutila na židli. Minerva McGonagallová si hbitě přeměnila druhou židli na pohodlné křeslo a sedla si vedle ní.
„Kdo to poslal?“ zeptala se poprvé na otázku, která ji trápila už od začátku.
„Netuším. Tipla bych to na někoho ze studentů, ale kdoví.“
„To nedává smysl,“ upozornila ji kolegyně. „Snape má sklad zabezpečený, ta kouzla bychom neprolomily ani my, natož studenti. Objednat tolik věcí by určitě taky nešlo - i kdyby se jim podařilo odeslat objednávku, tak tohle jen tak nenápadně nedoručíš,“ ukázala na stůl plný věcí.
„Třeba to měl někdo u sebe z dřívějška,“ napadlo Poppy.
„Jediný, kdo by měl u sebe dobrovolně přísady navíc, je Hermiona Grangerová a možná tak Draco Malfoy a ani jeden z nich to dost dobře být nemohl,“ namítla Minerva.
„Takže to má jen jedno řešení...“ nadhodila tiše lékouzelnice.
„Snape ne,“ odhadla ihned profesorka, na co její kolegyně myslí. „Vím, jak moc si přeješ, aby to celé byl jen hloupý vtip, Poppy. Ale on ho zabil. Zabil Albuse. A my na to nikdy nesmíme zapomenout.“
„Já vím,“ přikývla smířeně madam Pomfreyová. Od něj už žádné milosrdenství nečekám.

~ ~ ~

Krvetvorný lektvar dokončily ještě tu noc. Bradavická ošetřovatelka okamžitě Nevillovi podala dvojitou dávku a zbytek slila do menších lahviček a odnesla do skladu. Její pacient ho bude ještě potřebovat tak čtyřikrát, přísad ale naštěstí bylo dost na to, aby mohla některé uložit a ponechat pro případ dalších problémů. Její pacient brzy získal o něco lepší odstín, i když jeho rány se pořád nehojily a jedna na noze ošklivě hnisala.
V druhém kotlíku stále chladnul desinfekční lektvar, ale Poppy mezitím zručně vyčistila ten první a pustila se do přípavy hojící masti. Minerva tiše usnula ve svém křesle, a tak lékouzelnice pozhasínala většinu světel a nechala si jen světýlko na stole, aby na práci viděla. Když lektvar dokončila, ještě chvíli světlo pozorovala. Nikdy nezhasne, tak jako ty nikdy nevyhasneš, znělo jí hlavou stále dokola. Nevyhasla, ještě stále tu byla. I když jí sebrali svobodu, ten malý plamínek v ní se jim uhasit nepodařilo.
Děkuji, pomyslela si, vděčnost ji prostoupila a pomalu zanesla až do spánku.

~ ~ ~

Lenka Láskorádová dorazila na ošetřovnu jako první. Když jí madam Pomfreyová otevřela, vesele se na ni usmála a hned se šla podívat na kamaráda.
„Vypadá lépe,“ pronese přesvědčeně, „má kolem sebe mnohem méně smutnolásků.“
Bradavická ošetřovatelka přikývla. Chvíli váhala, jestli studentce říci pravdu, ale nakonec se rozhodla nelhat. Stejně většina studentů Havraspárce nevěřila, ať už říkala cokoliv. Díváme se takhle na každého, kdo je jiný? napadlo Poppy bezděčně. I teď, v době, kdy bychom ze všeho nejvíce měli držet pospolu?
„Někdo nám dal do skladu tajně přísady, tak jsme mohly připravit pár lektvarů.“
„Pan ředitel?“ zeptala se Lenka na to, co ji napadlo úplně první.
Madam Pomfreyová na ni chvíli zaraženě koukala, než začala odporovat: „Rozhodně ne. Ptala jsem se ho, jestli pomůže, ale odmítl. On mu pomoci nechce.“
Lenka se pousmála. „Možná ne. Ale možná taky ano.“
Lékouzelnice netušila, co říci. Kdy všechny ty děti tolik vyrostly? Nesouhlasila s ní, to ne, ale kde ta ještě ani ne dospělá slečna sebrala ten klid a mír? Jak dokázala zůstat sama sebou ve světě, který ji takovou nechtěl?
Na dlouhé minuty se na ošetřovně rozhostilo ticho. Jen ony dvě a nehybné tělo Nevilla Longbottoma. Madam Pomfreyové připadalo bezpečnější ho ještě držet v kouzleném spánku, než bude opravdu připravený se probrat.
„On přeci není zlý, ne? Jenom zraněný,“ ozvala se najednou Lenka.
Lékouzelnice jí chlácholivě stiskla rameno.
„Přála bych si tomu věřit. Ale copak to jde, po tom všem, co udělal?“ odpověděla tiše, než se otočila a zavřela se u sebe v kabinetu.

~ ~ ~

Když o pár minut později dorazila na ošetřovnu i profesorka McGonagallová, Lenka už byla pryč.
„Jak na tom je?“ zeptala se rovnou. Už několik dnů se nezdravily, jako by to ztratilo význam. Nemusely té druhé říkat, že jí rády vidí či jí přejí dobrý den. Tak jako jiní dobří přátelé, i ony to věděly. A ani jedna z nich se nikdy nevyžívala v projevování citů.
„Lépe. Hořečka sice neklesá, ale ty rány se hojí rychle.“
„Takže…?“
„Bude v pořádku.“
Jedna na druhou se usmály. Tak tomuhle se říká víra?
„Co naše malá záhada?“ zeptala se po chvíli Minerva neobvykle rozverně. Dobrá zpráva na ní měla téměř kouzelné účinky.
„Slečna Láskorádová věří, že to poslal Snape,“ řekla jí zachmuřeně Poppy.
Bradavická profesorka nechápavě pozvedla obočí, než začala nahlas přemýšlet.
„Pojďme na to logicky. Snape by po sobě zahladil každou stopu. Ví, jaká tu jsou zabezpečení a dokáže je obejít. Jestli nenajdeme vůbec nic, byl to on. Na druhou stranu by mu ale asi došlo, že tohle na něj jasně ukáže. Takže by stopy nezakrýval a … jsme zase tam, kde jsme byly,“ povzdechla si straší z žen.
„Není co skrývat. Ošetřovna nemá žád- počkat!“
Minerva netrpělivě povytáhla obočí.
„Ochranná kouzla dveřích! Nenapadlo mě to, protože jsem je už léta nepoužila, nikdy to nebylo potřeba. Mělo by to monitorovat všechny příchozí.“
„Inkantace?“ přešla profesorka hned k věci. Vysvětlovat se může později.
„Ostende occultatum.“

~ ~ ~

„Byl to Snape,“ prohlásila Poppy. V záplavě jejích příchodů a odchodů se v posledních dnech objevilo jen několik jmen - Minerva, tři studenti z Nebelvíru, jedna Havraspárka a ředitel. Nikdo jiný na seznamu nebyl.
Minerva zůstala zaraženě stát.
„Je to jisté?“
„Téměř stoprocentně.“
Chvíli obě mlčely. Nebelvírská ředitelka odmítala něco takového přijmout. Nevěřila na šedou, byla jenom černá a bílá, dobro a zlo, morální a nemorální. Tak kde stál on - vrah i zachránce, přítel i zrádce?
Poppy Pomfreyová taky přemýšlela. Hledala smysl. Proč zabil Albuse? A opravdu ho zabil? Vždyť ona to přece neviděla a upravit vzpomínky ještě ani ne dospělému kouzelníkovi není takový problém… Tak co se tedy doopravdy stalo?
„Přála bych si tomu rozumět,“ povzdychla si starší z nich a ta mladší jí dala za pravdu.
A možná tehdy se něco zlomilo. První střípek. První zrnko naděje. První dílek skládačky. Ale hlavně první krůček k obnovení přátelství, které už všichni považovali za mrtvé.

~ ~ ~

Severus Snape na své dvojí identitě pracoval už pěknou řádku let. Nebylo to dílo, na které by byl hrdý, ale bylo to jeho dílo. A tak nesl každé zaškobrtnutí víc než nelibě.
Poslední měsíc byl plný zaškobrtnutí. Celý svět jako by se rozhodl zkoumat, na čí straně vlastně doopravdy stojí.
Pán Zla byl zas o něco paranoidnější než dřív. Podezíral každého, Severuse Snapea nevyjímaje. Když ho Voldemort podrobil prvnímu z brutálních nitrozpytů, proklínal všechny své předky za to, že se vůbec kdy narodil. Jenže kdo mohl čekat, že to byla ještě ta příjemnější část?
Pokud pojal podezření někdo ze Smrtijedů, neznamenalo to v podstatě nic jiného, než blízkou smrt. A smrti se Severus nebál, už dávno ne. Občas to dokonce vypadalo, že se na ni těší.
Mnohem horší to ale začalo být o týden později. Neville Longbottom skončil v příšerném stavu na ošetřovně a on nemohl Carrowovi říct nic jiného, než že studenti musí jeho hodiny přežít. Jenže co to znamená přežít, když nemůžou doopravdy a naplno žít?
Když se na něj Lenka Láskorádová na chodbě usmála poprvé, nepřikládal tomu vůbec žádný význam. Každý věděl, že ta holka byla ztřeštěná a možná se vůbec nesmála na něj, ale na nějaké prapodivné a zcela jistě neexistující tvory v jeho okolí.
Když se usmála podruhé, začal být lehce nervózní.
Když na něj přes celou chodbu zavolala: „Dobré ráno, pane řediteli,“ byl si stoprocentně jistý, že průšvih je na obzoru.
A taky že ano.
Druhý den mu na stole přistál vzkaz.
Děkuji za spolupráci, P. P.
Přesně stejný vzkaz, jaký mu chodil po každé dodávce lektvarů na ošetřovnu. Jeho dosud nedobytný hrad lží se začínal hroutit a on jen doufal, že neskončí zavalený v troskách.
Třetí den se na něj madam Pomfreyová usmála u snídaně. Jen tak malinko, téměř nepostřehnutelně, jako by si sama nebyla jistá, jestli to vůbec chce udělat. Přece jenom, pořád byl Albusův vrah. Nebo v to alespoň doufal. Tahle lež prasknout nemohla.
Čtvrtý den Pomona Prýtová a Filius Kratiknot přestali spřádat plány na jeho vraždu. Severuse Snapea neuklidnil ani fakt, že po jednodenní pauze zase pokračovali.
Když na jeho dveře sedm dní po „malé tragédii“ zabušila Minerva McGonagallová, tušil, že katastrofa bude dokonána. A taky že ano.
Vešla dovnitř a aniž by se obtěžovala ho pozdravit, pustila z náruče svůj náklad a hromady pytlíčků se zbytky přísad, jeho drahocenných přísad, se vysypaly na stůl. Seděl v křesle a starší žena nad ním stála jak bohyně pomsty. Trochu mu připomněla Molly Weasleyovou, když se rozzlobila na některého ze svých synů. V tu chvíli měl chuť zvracet.
„Severusi,“ spráskla ruce Minerva, v očích bolest smíšenou s odhodláním, napětím, i zvědavostí, „co to zase vyvádíš?“
„Snažím se omezit ztráty,“ opáčil suše a mávnutím ruky nechal všechny důkazy zmizet.

~ Konec ~

Poznámky autorky:

Ač kánon miluji, ne vždycky ho plně respektuji, protože zvlášť o posledním roce v Bradavicích mám dost jasnou představu a těch několik málo zmínek z knih se mi tam ne vždycky hodí. Níže vysvětluji a upřesňuji svoje pojetí :).
Děj je zasazený do přibližně do listopadu 1997, kdy, jak předpokládám, odboj ještě nepůsobil skrytě (tedy studenti se neskrývali v Komnatě nejvyšší potřeby) a Lenka Láskorádová byla v Bradavicích.
Pro účely povídky jsem hodinu Černé magie na začátku udělala spojenou pro šestý a sedmý ročník, abych tam mohla mít všechny postavy, které jsem chtěla. Vzhledem k tomu, že v kánonu je zmínka, že starší studenti si cvičili kletby na mladších, nepokládám to za nemožné.
V originále učil lektvary Horácio Křiklan, osobně ho ale považuji za zbabělce, který navíc učit nechtěl a do Bradavic šel hlavně kvůli Harrymu. Po jeho odchodu tedy Křiklan neměl důvod zůstat a lektvarů se v mé verzi opět ujal Snape.
Jsem si vědoma toho, že neschopnost sehnat ingredience na lektvar je vyhnána do extrému, navíc by asi Bradavice měly větší zásoby, i kdyby měly sloužit jen pro ošetřování čistokrevných studentů. Na druhou stranu ale zuří válka, takže se dá předpokládat absolutní nedostatek všeho, včetně lektvarů. Kouzelnická nemocnice je navíc pod kontrolou Smrtijedů, takže Nevilla by určitě nepřijali. Pokud přistoupíme na fakt, že v mé verzi studenti potřebné přísady nemají a pošta je kontrolovaná, je poslední možností vyloupit školní sklad. Věřím, že pokud by učil Křiklan, Minerva s Poppy by si se zabezpečením lehce poradily, ale v případě Snapea jsem se rozhodla, že by se do skladu nedostaly, minimálně ne nenápadně. Proto je tedy situace tak bezvýchodná.
Další věcí, ke které bych se ráda vyjádřila je, proč Snape neobelhal monitorovací kouzlo? Jednoduše proto, že o něm nevěděl. Jediný, kdo by mu o něm mohl říct, byla Poppy, která na něj ale sama zapomněla, nebo Albus, který ale neměl důvod to dělat (ono kdoví, jestli vlastně celou dobu netahal za nitky, že?).
Latinská inkantace Ostende occultatum znamená (alespoň dle Google překladače) zobrazit skryté.
Při hledání kouzel a lektvarů mi skvěle posloužil HP lexikon, při plánování děje zase Časová osa.Tímto autorkám velice děkuji :).
A na závěr - proč zrovna Poppy a Minerva? Přiznávám, že v knížkách mě silné ženské hrdinky vždycky hrozně baví a v HP jich je hned několik (kromě Poppy i Minervy taky Molly, Lily, Hermiona, Ginny, Lenka, Narcissa atd.). Za mojí lásku konkrétně k Poppy ale může Alice O’Really a její Elysejský klíč a Stopy Šelmy. Patří jí můj velký dík a obdiv.

Podporuji: 

Nadační fond porozumění - projekt Kontaktní sestra (http://www.porozumeni.cz, https://www.darcovskasms.cz/projekt-1040/kontaktni-sestra.html), DMS ve tvaru “DMS POROZUMENI 30” lze zaslat na číslo 87 777.

Informace z webových stránek organizace:
Hlavní snahou NF Porozumění je zlepšení komunikace ve zdravotnictví a zřízení role tzv. kontaktní sestry v systému zdravotní péče v ČR. Kontaktní sestra by měla ulehčit a zpříjemnit pobyt v nemocnici, pomoci pacientům/rodičům hospitalizovaných dětí s organizačními problémy, vysvětlit vše potřebné, zprostředkovat kontakt s lékaři a jinými odborníky, poskytnout pacientům/rodičům zdravotně-sociální poradenství.
Snahou a cílem NF je začlenit obor „kontaktní sestra“ do výukového modulu v rámci dalšího vzdělávání sester. A tím pak dostat tuto pozici na seznam placených úhrad zdravotními pojišťovnami.

Poznámka autorky:
Téma povídky sice přesně neodpovídá cíli podporovaného projektu, čehož jsem si vědoma, výběr organizace ale považuji za takovou malou poctu madam Pomfreyové, která by podle mě byla skvělou kontaktní sestrou. Vzdávám čest její obětavosti, ochotě i odvaze.

Fandom: 
Klíčová slova: 

Komentáře

Obrázek uživatele HCHO

Zajímavý pohled. Četla jsem už před časem a znovu se vracím - furt přemýšlím nad tím, jestli by Minerva se svou přirozenou otevřeností dokázala celou tu situaci neprozradit nepovoleným osobám :).
Možná bych víc předpokládala, že by si to Poppy nechala pro sebe a Minervě to neprozradila, ale já jsem četla fanfikci dřív než kánon a od toho se odvíjejí některé moje názory na postavy :)
Rozhodně to je pozoruhodné čtení pro trefně vybranou charitu. Dík :)

Obrázek uživatele Esti Vera

Ahoj, díky moc!
Co se týče chování postav, problém je, že ani jedna z nich nemá v kánonu tolik prostoru. Minerva je většinou líčená jen jako přísná, ale laskavá, Poppy rázná, taktéž přísná, ale dobromyslná. Ten další, více "lidský" rozměr jim chybí, a tak bývá často ve fanfikcích rozváděn.
Ohledně Minervy můžeme získat docela slušné informace na Pottermore, o Poppy ale nevíme téměř nic. I můj pohled na ně je tak hodně ovlivňován fanfikcemi (Elysejský klíč + Stopy Šelmy, Strom poznání a další), takže je jasné, že to jejich chování může každý vidět trochu jinak :). Každopádně mockrát děkuji za názor, přimělo mě to se nad nimi znovu trochu rozmyslet a více si uvědomit, co vlastně utvářelo můj názor na ně. Každopádně Minervu vnímám jako tajnůstkářku, nejspíš i proto, že v některých povídkách má téměř roli dohazovačky (teď už nevím, kde to bylo, ale není to tak vzácný jev, jak by se mohlo zdát). Poppy mi přijde dost uzavřená, v mém podání jsou ale s Minervou dobré kamarádky, takže mi její chování přijde logické.
Rozhodně ještě jednou děkuji za podnětný komentář, přemýšlet nad postavami mě neskutečně baví :)

Obrázek uživatele HCHO

Moje první potterovská četba byla fanfikce Ioanniny
https://ioanna-ioannina.livejournal.com/tag/r%C5%AF%C5%BEenec
Z této série se mi při čtení Tvé Dobročinnosti vybavovaly hlavně Malé lekce etiky.
Fakt je zajímavý, jak "děravý" je ten původní příběh a kolik fanfikce se do něj vejde :)
Ještě jednou dík za zajímavou povídku.

Obrázek uživatele Esti Vera

Jé, díky za tip, Korálky vypadají zajímavě, tak se do nich asi pustím.
A je pravda, že v kánonu je pořád spousta míst, které se dají vyplňovat, alespoň máme my fanoušci o zábavu postaráno :D

-A A +A