Cesta - epilog

Epilog – dopisy

Drahý otče,
asi už víte, že jsem zkoušky kupodivu stihl a kupodivu i udělal. Doufám, že vás o tom zpravil ten velevážený pan examinátor, co na zkoušky dorazil až z Města. Posílali jsme po něm nějaké vaše knížky, tak doufám, že všechno dorazilo dobře. Moc nadšeně se netvářil, že si z něj děláme poslíčka, ale otec převor prohlásil něco v tom smyslu, že když už mu klášter platí výlohy na kočár, tak ať se smeká. Začínám ho mít docela rád.
Jinak tedy, ještě někdy vám něco budu věřit. Jako třeba, že se sem dá z Města dojet za den. Je teda fakt, že jsem to dojel. Pozdě v noci. Z koně mě sundal štolba a usnul jsem na slámě ve stáji. Tak asi tak.
Někdy k ránu zvonili na zvon u přijmu. Vyletěl jsem. Byla tam spousta našich bratrů bojovníků pěkně porubanejch. Dobelhal jsem se tam a vrchní sestra mne poslala rovnou do koupelny a nařídila sestrám, že mě maj přednostně vydrbat (teda vidět to otec převor, tak ho asi klepne). Ale účel to splnilo. Jednak jsem byl hnedle čistej a taky mne to pěkně probralo, tak jsem ve chvíli už něco štupoval na sále.
Bylo toho tam hodně a nebylo to pěkný. Některý kluky si nakonec Matka zavolala, ale nejvíc mi leží v hlavě jeden můj spolužák. Neměl jsem ho rád, mlátil mne pravítkem, když jsem mu nechtěl napovídat. No, prostě bojovník, co mu nešly počty. Teď jsem mu musel s bratrem Tadeášem amputovat nohu v lýtku. Prej v tý mele spadl s koně a jeho kotník skončil rovnou pod kopytem. Nedalo se s tím nic dělat, tohle by mu nesrostlo a měl v tom spoustu špíny, zanítilo by se to, kdybychom mu nechali nohu „na parádu“. Hrozně mi teď nadává, přede všema. Chybíte mi, otče, vy byste tomu rozuměl, teď to nějak nemám s kým probrat.
No k těm zkouškám. Vylezl jsem ze sálu až k polednímu. Protože jsem nebyl na ranních modlitbách, tak si všichni mysleli, že jsem ještě nedorazil a už to vypadalo, že budou všichni zkoušející odjíždět. Zarazil je až bratr Tadeáš. Na jeho naléhání mi i praktický zkoušky odpustili. On byl taky pěkně utahanej a nabroušnej a řekl jim, že si maj jít prohlídnout naše čerstvé pacienty a že už nás tady dost dlouho zdržovali od práce. Tak se mne jen ptali na něco z porodnictví a nakažlivých nemocí, toho jsem se nebál, to bylo celkem jednoduchý. Bál jsem se receptů – a nebudete tomu věřit, chtěli po mně žaludeční tinkturu a mast na hemoroidy. Jak já se v duchu smál.
Ze zbytku dne si moc nepamatuju. Šel jsem pak do chrámu, kde jsem usnul. Vzbudil mne naštěstí bratr Pavel, jinak by z toho asi byl průšvih. U večeře si přisedl bratr Bonifác a plácal mne po zádech, že nevěděl, že jsem tak dobrej jezdec (teda otče, vždyť já jsem dva dny vůbec nemohl chodit!).
Den na to si mne večer zavolal otec opat. Vyptával se na vás. No, snad byste mi schválil, co jsem mu říkal. Ptal se dost starostlivě, tak jsem byl rád, že mu můžu říct, že se o Vás Madlenka bude jistě starat dobře. Pak přišel bratr Bonifác a společně na mne vyrukovali s tím, že chtějí, abych měl nějaké aspoň teoretické vojenské vzdělání. Moc mi to nesedí, ale zvykám si. Argumentovali tím, že mezi vojáky teď není nikdo s rozhledem (ne že bych měl pocit, že nějakej mám, zejména při své výšce) a že kdyby se něco dělo, jako že se toho po té poslední šarvátce trochu obáváme, že by byl bratr Bonifác rád, kdyby měl na nějaké úvahy o strategii druhý názor. No, zatím mi dali hromadu nějakejch válečnickejch knížek a několikrát v týdnu budu jezdit na koni po okolí, abych dobře znal krajinu kolem kláštera. Uvidíme, co z toho bude dál.
Tak to by tak asi bylo všechno, stejně jsem se rozepsal nějak víc, než jsem myslel.
Moc na Vás myslím v modlitbách, ať Vám i Madlence a její rodině Matka dopřeje zdraví a klid.
Napište brzy, prosím.
Jeník

Milý otče,
zrovna se mi narychlo naskytla možnost poslat Vám nějaké knížky, co pro Vás strýček vybral v univerzitní knihovně. Neděste se, že píšu já, on jen vyspává. Včera zase celou noc někde trajdal. (Musela jsem říct, že ho pustím jen v případě, že si ho vyžádá porodní bába a jen když pro něj pošlou kočár. Jinak by trajdal každou druhou noc.)
Máme se dobře, strýček mi občas klimbal po obědě v kuchyni. Brblala jsem, že si má jít lehnout, že spadne ze židle, ale nakonec jsem to vzdala a tak má v kuchyni křeslo (a hromadu knih a vůbec se mi tam nějak roztahuje). Aspoň je pěkně vyspalej na večer, kdy s mým Petrem probírají nějaké učenosti. Tedy, je nám tu opravdu všem dobře.
Marie Luisa se vyzdravovala dost pomalu, ale už je jí docela dobře, vrátil se jí manžel a jsou jak dvě hrdličky. Vždycky chtěl mít děti a s nebožkou jeho předchozí manželkou se jim to nějak nedařilo, tak jsou teď oba moc natěšení. O slečně Jarmile nevím nic (a je to dobře).
Tak se mějte pěkně.
Zdraví Vás Madlenka

PS. Nesehnal byste mi recept na ty zázvorový sušenky? Našla jsem jich několik, ale pořád to není ono. A strýček je má tak rád.

Tak koukám, že Ti to Madlenka všechno napsala, to jsem rád, můžu jít zas spát.
A prej že trajdám – dneska to byly dvojčata, maminka i kluci se maj k světu, budiž Matce dík.
Nechť Tě má, Jeníku, Matka v ochraně.
Michal

Drahý otče,
jsem rád, že se máte dobře. A moc děkuju za knížky. Taky teď trajdám po nocích. Když je nějaký porod dál od kláštera, tak tam pošlou mne. Než by se tam porodní bába tím vším sněhem došlapala pěšky, na koni to je rychlejší (a taky si nejsme úplně jisti, že je tu teď po nocích zcela bezpečno).
Jinak kromě práce v nemocnici jezdím hodně po okolí a okukuju krajinu. Chtěli po mně, abych měl s sebou nějakou zbraň, ale já bych s ní stejně neuměl zacházet (jsem na to fakt nešikovnej). V létě jsem si bral srp (chodil jsem při tom bratru Pavlovi na kvítí), teď se snažím jezdit občas zkontrolovat nějaké naše nemocné, aby to moje cestování nebylo moc nápadné. Mám pocit, že je mi povědomej jeden kus kopců, na jaře bych se tam chtěl podívat, jestli nenajdu maminku a tatínka. Vůbec nevím, odkud jsem tehdy do kláštera přijel. A jméno naší vísky tu zatím nikdo nezná. Musím říct, že mne to okukování a kamarádění s koníkem těší daleko víc, než bych si byl v létě ochoten přiznat.
Chtěl jsem Vám ještě napsat, jak to dopadlo s tím spolužákem s tou amputovanou nohou. Jen se válel na dvoře, nic nedělal a furt si na mne vyskakoval. Modlil jsem se za něj dlouho, než jsem se odhodlal, ale nakonec jsem si počkal, až nebude nikdo v doslechu, a řekl jsem mu, že je srab. Že kdyby nebyl srab, tak by se dávno domluvil se sedlářem, aby mu vymyslel nějaký kopyto do jezdecký holínky a dávno by chodil a jezdil na koni. No a odpoledne byl za sedlářem a do měsíce rajtoval koně. Občas mi teď chodí na vyjížďkách dělat doprovod, že prej, aby nám takovýho chcípáčka (jako mě) někde nechytili. Tak jsem rád, že on se zase chytil. Matky a života.
Moc na Vás i Madlenčinu rodinu myslím v modlitbách. Opatrujte se.
Jeník

Milý Jeníku,
konečně jsem se dostal ke psaní. Nějak mi teď všechno dlouho trvá.
Miminka jsou zdárně na světě. Taky jsi mi mohl říct, že ze mě bude dědeček, nebo teda strejček (kdo se s tím má počítat, když už Madlenka je pravnučka mojí sestry). Malej Michálek (to asi abych si pamatoval, jak se jmenuje) se narodil před dvěma týdny a je to pěkně čilej kus kluka. Madlenka ztratila dost krve, ale vypadá to, že taky bude brzy úplně v pořádku.
Princátko se narodilo úplně bez problémů, už je mu šest týdnů. To víš, že jsem měl trochu strach, jestli tu nemoc Marie Luisy zvládl v pořádku, ale zdá se, že ano. A je to kluk, tak jsi měl pravdu. Neptej se mne, jak se jmenuje – má nějaký hrozně zašmodrchaný rodový jméno, kdo si to má pamatovat (říkám mu Pepíku, jako vždycky všem klukům na oddělení).
Mám se opravdu dobře. Jdu spát, kdy chci, beru jen práci, jakou chci. V klášteře bych si kvůli tomu připadal špatně a tady to je tak nějak samo sebou. Jak jsi psal o tom veleváženém panu examinátorovi – měl strach, že tu ohrozím jeho praxi, ale dohodli jsme se nakonec úplně v pohodě, beru jen komplikovanější porodnické věci a opravdu jen trochu, Madlenka by mne hubovala.
A nevím, co jste si o mně vykládali s otcem Lukášem, ale moc Ti za to děkuju. Psal mi hned potom a mnoho jsme si vysvětlili. Od té doby si píšeme pravidelně, hlavně o politice. Na severu se něco děje a dělá mu to (asi i dost oprávněně) starosti. Je zvláštní, jak se věci skládají dohromady – díky velmi dobrým vztahům s manželem Marie Luisy mám teď zprávy o politice z první ruky. Otec opat by tu snad ani nemohl mít lépe informovaného vyslance, tak jsem rád, že i z pohledu kláštera jsem na správném místě.
Jo a s tím vojančením na Tebe – taky by se mi do toho nechtělo, ale taky si myslím, že mají dost pravdu. (Krom toho logiku uvažování vojenského mozku jsi zjevně zvládl dobře.)
Furt jsem přemýšlel, jak na mne přišli s tím psaním, na jehož podkladě jsme sem spolu jeli. Marie Luisa si ani nepamatuje, že kdysi měla nějakou prapra…tetu stejného jména. Nedivím se, v pěti letech už byla bez rodičů, to se pak ty rodinné vztahy moc sdělit nedají. Tak jsem se nakonec zeptal Bětky. Představ si, že jsem tehdy o těch prázdninách s Marií Luisou léčil její babičce (jako malý dcerce nějaké služebné) zánět středního ucha. No, a že když si s nemocnou paní nevěděla rady, tak si vzpomněla, že jí o mně babička vykládala, a prostě pro mne poslala. No, napadlo by Tě to? Víš, hodně vzpomínám na naše povídání cestou. Matka to tak prostě měla v plánu. Nějak jsem v tom návratu do Města konečně našel cestu k pochopení a přijetí toho plánu. Po tolika letech. Aspoň budu moct jednou klidně spočinout v Matčině náručí.
Taky se za Tebe modlím, Jeníku. Byl bych moc rád, kdybys přijel, ale z korespondence s Lukášem chápu, že to v současné situaci není moc reálné. Nechť Tě matka ochraňuje a nevydávej se zbytečně do nebezpečí.
Tvůj
Michal

PS. Pošli mi recept na prdlavý kapičky, na ty s mateřídouškou. Budeš se mi smát, ale já ho opravdu zapomněl a tady ho v lékárně neznají. Michálek je děsnej hltoun, a pak ho bolí bříško, on snad bude zbrklej po mně. (Nějak začínám chápat, proč jsme v klášteře měli porodnici ve třetím patře jiného křídla budovy, než byly naše cely – a co jsem se na ty schody v posledních letech nastěžoval.)

Podporuji: 

sdružení CESTA 121 http://www.cesta121.cz/, toto sdružení nemá možnost DMS, proto uvádím číslo účtu: 2102001767/2700

o úroveň výš
18 users have voted.
Klikejte pouze, pokud jste odeslali DMS!

Komentáře

Obrázek uživatele Keneu

Konečně jsem se dostala k přečtení celé povídky. Moc se mi líbila a tak nějak pohladila a uklidnila, zrovna se totiž válím doma s nohou v sádře. Líbí se mi, jak přirozeně se v tomhle příběhu zamotal život, jací sympatičtí hodní a svébytní ne tak hodní lidé v něm vystupují a jak se Jeníkovým životem odmala vine to, že bude jednoho dne moc dobrým otcem opatem. Děkuji za krásné počtení.

Moc děkuju :)
Komentář mi udělal velkou radost - uvědomuju si, že mi dílko trochu přerostlo přes hlavu (nejen co do délky), tak mě potěšilo, že se to dá učíst :)
Držím palce na zdárné srůstání a brzké opuštění sádry...

-A A +A