Cesta - kapitola pátá a šestá

Obrázek uživatele HCHO

href="http://www.sosaci.net/node/34280">Předchozí díl

Kapitola pátá
Jeníka probudil šramot, tiše se zeptal: „Otče?“
„Jeníku, nedal bys mi napít?“ ozval se otec Michal k Jeníkově úlevě sice unaveným, ale celkem jasným a klidným hlasem.
Jeník upravil lampu, aby bylo trochu vidět, a šel ke kamnům pro hrnek s čajem.
„Cos to do mne nalil za dryák?“ zeptal se mezitím Michal.
Jeník věděl, že otec Michal tu veselost trochu předstírá, ale byl moc rád, že je mu líp a tak se přidal. „Jakej dryák? Lipovej čajíček!“ bránil se a pomáhal mu do sedu, „Však vy byste do sebe hned tak něco nalít nenechal!“
Bratr Michal řekl pobaveně: „To máš asi pravdu.“ a napil se čaje. Po chvilce pokračoval. „Ale je opravdu vynikající, to už je letošní?“
Teď teprve se Jeníkovi ulevilo úplně. Tohle už na něj otec rozhodně nehraje, je mu doopravdy líp a o hodně. Když si vybavil, jak vypadal, když ho s vozkou nesli do domu. „Jo, letos se lípa opravdu vyvedla, trefilo se počasí. Byl jsem na ní s bratrem Pavlem, natrhali jsme toho opravdu hromadu, tak jsem nám teď s sebou taky pěkně nabral.“
„Tos udělal dobře.“ Otec pomalu upíjel teplého čaje. „To jsme na tom statku, co o něm vozka mluvil?“ Když Jeník přikývl, tak pokračoval. „Selka musí být opravdu hodná žena. Koukám, že asi spím v její posteli. Měli bychom jí poděkovat.“
„To jo, a hodně, roztopila kvůli nám kamna a půjčila nám suché oblečení.“ šeptal a naklepával mu polštář a trochu rošťácky dodal: „Ale budit ji kvůli tomu radši nebudu.“
„To ne, ale ráno jí, prosím, vyřiď poděkování i ode mne.“ vracel mu hrnek a zase si pomalu lehl.
Jeník už se pomalu zvedal, že se půjde taky natáhnout, když ho vzal Michal za ruku.
„Jeníku,“ řekl naléhavě, ale pak zaváhal.
Jeník ho nepobízel, jen čekal. Náhlý konec legrácek ho snad ani nepřekvapil.
„Jeníku, chtěl bych být pochován ve Městě.“ nečekal na odpověď a sypal to ze sebe dál, „Není to proti žádným pravidlům, mám jen nižší sliby, ty jsou hlavně na to, aby bratry nikdo mimo klášter nepopotahoval kvůli náboženství, dá se z nich i úplně vyvázat, když se někdo chce oženit.“
Jeník ho tiše přerušil, „Nebojte se, já to přece vím, teď jsem je skládal.“
Bratr Michal se zarazil a pokračoval již méně naléhavě, ale o to unaveněji. „Kdysi jsem se takhle domluvil s otcem Antonínem, ale nedokázal jsem sebrat odvahu to říct otci Lukášovi.“
„Nebojte se, otče, bude-li třeba, všechno zařídím, vaše rodina ve městě mi jistě pomůže.“ a tolik, tolik nechtěl, aby to bylo potřeba, ale věděl, stejně jako otec Michal, jak snadno je u starého člověka z únavy a nastydnutí zápal plic.
Otec Michal unaveně povzdehl. „Děkuju, Jeníku.“
„To je přece samozřejmé, otče. A teď už spěte, potřebujete si odpočinout.“
Otec Michal ho pořád držel za ruku, začal tiše odříkávat modlitbu před spaním, Jeník se přidal. Když doříkával slova modlitby, otec Michal už zase spal. Opatrně vyprostil svou ruku z jeho sevření.

Kapitola šestá
Ráno si bratr Michal pořádně přispal, když se probudil, vypadal výrazně lépe, i když pořád hodně unaveně. S Jeníkovou pomocí vyšel i na dvůr a zpátky. Pořád docela vydatně pršelo. Ve světnici bylo příjemně teplo, na plotně se vařila slepičí polévka. Nikdo tam nebyl, selka obstarávala hospodářství, vozka štípal dříví.
„Teda ta polívka voní moc pěkně,“ řekl Michal, „ale doufám, žes do toho selku nenastrkal ty, to fakt nebylo potřeba.“
„Kdepak, navrhla to sama. A nebojte, tohle je pěknej statek, tady nenuzujou.“ usmál se, „Nejlepší byl její nejmladší synek. Když to navrhovala, tak než jsem já stihnul zareagovat, tak on prohlásil, že má ‚lád masíko‘. A bylo odsouhlaseno.“
Bratr Michal na legrácku moc nereagoval, nechal si v posteli vysoko vystlat polštáře, aby byl spíš vpolosedě. „Hlavně se nerozležet!“ to bylo jeho heslo dne. Byl nezvykle zamlklý a vypadal ustaraně.
„Vás něco trápí, otče, to já na vás poznám.“ řekl Jeník tiše.
Michal smutně kývl hlavou, „Prosím, posaď se ke mně. Teda vlastně,“ opravil se, „ podej mi nejdřív ten průvodní list, mám jej v ranci.“
Jeník došel pro list a přitáhl si k posteli židli.
Michal rozložil psaní, chvíli se na ně díval, neměl brýle, ale věděl, co tam je psáno, ani je pro tu chvíli nepotřeboval. Podal zpět ho Jeníkovi. Ten viděl jen stručnou prosbu psanou dost kostrbatým rukopisem, list nebyl podepsán, ale byla na něm pečeť královské rodiny.
„Jeníku, budeš tam muset vyrazit sám, jinak by mohla být celá naše cesta zbytečná.“
„Já nevím, otče, bojím se vás tu nechat samotného.“ odpověděl Jeník měkce.
„Jeníku, na mně už nezáleží, já mám život rád, ale až mne Matka zavolá, tak půjdu taky rád. Já už asi svůj úděl na zemi splnil. A neboj, “ dodal s pousmáním, „ do města dojedu, kdyby mě tam měl vozka dovézt naležato.“ Znovu se odmlčel, „Než vyrazíš, měl bys asi některým věcem rozumět. A měl bych Ti vysvětlit tu svou včerejší žádost.“
„To přece nemusíte. Potřebuju vědět, co byste si přál, ale nemusím vědět proč.“ Jeník si uvědomoval, jak bolestné to bude povídání.
Otec Michal zavrtěl hlavou. „Nevím, čím začít, a je toho hodně.“ povzdechl, „Nevím, jestli ses někdy nedivil, že nemám vyšší sliby.“
Jeník pokrčil rameny. Nikdy neměl potřebu se nad tím zamýšlet, byla to jen drobná odlišnost v hábitu, v běžném chodu nemocnice to rozdíl nebyl. Možná snad v klášterní radě, ale tam on ještě nechodil. Když si to teď uvědomil, došlo mu taky, že to asi mohl být důvod, proč se někteří bratři k Michalovi chovali dost svrchu, i když toho neuměli zdaleka tolik jako on. Jeníka to vždycky hodně mrzelo.
„Já asi začnu ještě odjinud.“ řekl Michal po zaváhání, „Nikdy jsem s tebou o tom nehovořil, tak nevím, nakolik si to uvědomuješ. Dostal jsi od naší Matky velký dar.“
„Vysvětlil mi to kdysi otec Antonín.“ špitl Jeník.
Bratr Michal pokýval hlavou. „Mne s tím krmili od malička. Všiml si toho náš lékárník a vykládal mým rodičům, že to je děsná vzácnost a že mi to jistě zajistí dobrou budoucnost bez nedostatku a jen ať mne pošlou studovat. Byl jsem na to pyšnej a myslel si kdovíco – proto jsem neměl potřebu to teď nějak hustit do tebe.“
Jeník jen kývl hlavou.
„Když jsem přišel do kláštera, měl jsem už titul z univerzity, těšil jsem se, že potkám lidi vzdělané a s rozhledem, a zatím jsem potkal jen kluky, kteří byli jednak o dost mladší a dost často je jen zajímalo jak a kde opsat úkoly a ulít se z práce. Byl jsem hodně zklamaný. Tenkrát se za mnou začal stavovat otec Antonín, byl jen o pár let starší než já, tehdy už nějakou dobu pracoval jako lékař a zrovna si k tomu doplňoval kněžská studia, doporučoval jsem mu knížky o filosofii a etice a vůbec jsme spolu debatovali o spoustě obecných věcí a měli jsme z toho tehdy radost asi oba. Opatem byl tehdy otec Hilarius, to byl voják tělem i duší, všechno, čemu rozuměl, muselo být naprosto přesně, a to, čemu nerozuměl, jako třeba nemocnice, bylo prostě na druhé koleji. Měl jsem na to hnedle hotovej názor, ale Toník se ho hodně zastával, však měl taky proč, nebýt opata Hilaria, nevím, jak by pak následně ta doba nájezdů ze severu skončila, ale to nastalo až za pár let a já jsem si tehdy tyhle jeho schopnosti vůbec neuvědomoval. Pro mne to byl panovačný tvrdý opat, co nerozuměl nemocnici. Když přišlo na moje sliby, moc se mi do toho nechtělo, slibovat poslušnost zrovna tomuhle opatovi, ale chtěl jsem pracovat v nemocnici, a tak jsem prostě ty sliby složil. Toník měl z toho tehdy velkou radost, bratře sem, bratře tam… No a pak jsem odjel domů na prázdniny – na poslední před posledním ročníkem. No a já se zamiloval.“ povzdechl a pohlédl na Jeníka. „Zamiloval jsem se do Marie Luisy.“
Jeník pohlédl zpět na psaní, které držel v ruce.
„Ano, Marie Luisa je i naše pacientka. Já vím, že to je jiná osoba, ale prostě mě to nějak rozhodilo, pořád se mi zdá o mé Marii Luise.“ smutně povzdechl. „Byla to sestra mého kamaráda z univerzity. Hodná, vzdělaná a“ zase povzdechl „krásná, moc krásná.“ a zmlkl úplně.
Jeník ho tiše pobídl: „A co bylo dál?“
„Nedostal jsem tenkrát povolení ani na celé prázdniny, ale i jen za ten krátký společně strávený čas jsme oba věděli, že se chceme vzít. Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co tomu řekne opat, nepřišlo mi vůbec důležité, že Marie Luisa je z daleko bohatší a váženější rodiny, než byla ta naše, a že by třeba mohli mít její rodiče nějaké námitky. Prostě jsem byl naprosto přesvědčený, že se přece všechno vyřeší, že jediná podstatná věc je naše láska. Marie Luisa si to asi uvědomovala víc, ale jednu věc nevěděla taky – rodiče ji už jako dítě zaslíbili někomu z královské rodiny.“
Jeník opět pohlédl na psaní, tentokrát na pečeť.
„Ano, těch podobností je prostě hodně.“ kývl bratr Michal a pokračoval dál. „Vrátil jsem se do kláštera na poslední rok, pevně přesvědčen, že dokončím lékařské vzdělání a odejdu. Celou dobu jsme si psali, a tak jsem taky pochopil, že to s tou svatbou nebude tak jednoduché. Marie byla velmi nešťastná, rodiče na ni tlačili a všechno vyvrcholilo pár týdnů před mýma zkouškama. Psal jsem jí, že hned po zkouškách přijedu, ať to ještě chvilku vydrží, že to jejím rodičům určitě vysvětlím. Nevím. Musela být moc nešťastná…“
Zámlku po chvíli zase přerušil Jeník: „A co bylo dál?“
Otec Michal se nadechl a pokračoval: „Měl jsem týden do zkoušek, když mi přišel dopis, že je nemocná. Chtěl jsem ihned odjet, ale otec Hilarius mi to nepovolil. Nevím, mohl jsem asi odjet přes jeho zákaz, asi by mi ani nevadilo, že ty zkoušky už asi nikdy neudělám. Ale složil jsem sliby – slíbil jsem poslušnost svému opatovi. Všechno se ve mně bouřilo, ale zůstal jsem, zkoušky udělal, jak to nejrychleji šlo, v tom mi vyšli vstříc.“ Hlas se mu zadrhl. „Přijel jsem akorát včas na pohřeb.“ Bolest v hlase byla přímo hmatatelná. „Kdybych tenkrát odjel rovnou… Nevím. Matka to tak chtěla, kdo jsem já, abych jí odporoval.“ dokončil zcela potichu.
„Asi to tak mělo být, otče. Nedali by vám ji a ona by se jen trápila.“ řekl Jeník po chvíli do ticha.
„To mi říkal Toník taky. A asi máte oba pravdu. Myslím, že jejím rodičům došlo až z hloubky mého žalu, že jsme to oba mysleli vážně, že to nebyla jen poblázněnost jedněch prázdnin.“ hlas už se trochu uklidňoval. „Nakonec uznali naše zasnoubení a dokonce mi věnovali místo v hrobce po jejím boku. Dlouho jsem si o tom všem s Toníkem povídal, když jsem se nakonec s těžkým srdcem vrátil zpátky do kláštera. On by byl rád, kdybych složil vyšší sliby, ale já jsem nemohl – velký kus místa v mém srdci pořád patří Marii Luise. Chápal to a nenaléhal na mne ani tehdy, ani když se pak stal opatem.“ nechal si podat čaj a chvíli jen upíjel a oba byli potichu.
„Naposledy jsme o vyšších slibech s Toníkem mluvili, když jsme zjistili, že je vážně nemocný. Bratr Lukáš byl tehdy v cizině. Je to zvláštní, takoví dva vzácní lidé, ale oni si s Toníkem moc nerozuměli. Toník byl v první řadě lékař a až v tý druhý kněz. A otec Lukáš, jako kněz, pokládá občas za smrtelně důležité i některé věci, které otec Antonín pokládal za formality.“
„Tomu asi rozumím, během přípravy na sliby se mi vybavovala spousta věcí, o kterých jsem kdysi mluvil s otcem Antonínem, a dost jsem si ty rozdíly uvědomoval.“
„Přesně tak. Proto jsem také nesebral odvahu mu tohle všechno říct.“ pokýval hlavou Michal.
„Je to zvláštní. Přes tu horu věcí, co jsem se před sliby učil, pro mne bude Matka pořád tak trochu moje hodná maminka, co se mi po ní tolik stýskalo, když jsem se s otcem Antonínem učil písmenka. Teda myslel jsem si, že se učím písmenka, ale naučil jsem se od něho tolik moc jiných věcí o životě“ váhavě dodal „a o smrti.“ Zase se chvíli odmlčeli oba.
„No, já jsem to vlastně nedopověděl.“ nadechl se zas bratr Michal. „Bylo to na jaře, ten rok, co jsi k nám přišel. Bratr Lukáš byl pryč a otec Antonín se vážně roznemohl. Věděli jsme oba, že s jeho nemocí nic nenaděláme. Vůbec nebylo jasné, jestli se bratr Lukáš vrátí a nikdo jiný jako nový opat nepřipadal v úvahu.“
„Jak to?“
„Opatem je vždy někdo, kdo má dar.“
„Já myslel, že se opat volí.“
„To se volí. A vždycky, co paměť kláštera sahá, byl zvolen někdo, kdo měl dar, ať to byl voják nebo kněz…“ A dodal s úsměvem: „Zato převor dar nemá nikdy. Ten musí umět počítat a pěkně nás držet při zemi.“
Pousmál se i Jeník.
Bratr Michal pak pokračoval: „No, tehdy mne naposledy Toník přemlouval do slibů, ale už ta představa, že to dělám jen kvůli tomu, abych pak mohl být opatem… Nedokázal bych to. Oba jsme věděli, že to je nesmysl.“ mávl rukou, „No a pak ses objevil ty. Na ty chvíle, kdy jsme byli všichni tři pohromadě, na ty nezapomenu nikdy. Asi sis vůbec neuvědomoval, kdo je to opat, prostě to byl pro tebe dědeček, se kterým sis hrál a zpíval písničky a o kterého ses tak pečlivě staral. Dal jsi mu tak půl roku života. Nikdy bych si v létě nemyslel, že se dožije obřadů zimního slunovratu. Odsloužil obřady a zemřel.“ po odmlce dodal: „Na tu chvíli, kdy jsem tě pak našel u jeho lože, na tu taky nezapomenu. Klečel jsi tam úplně zaujat v modlitbě, tak nějak jsi najednou nebyl dítě, ale ve vší vážnosti příští opat.“
Jeník na něho překvapeně pohlédl. „To ne,“ vrtěl hlavou, „já jen tehdy díky otci Antonínovi pochopil, co je smrt. Že to není zlo nebo nepřítel, co mi vzal mou malou sestřičku, ale že to je přechod z pozemských strastí do laskavého náručí Matky. Víte, nebýt této zkušenosti, tak bych asi nikdy nedokázal pochopit a přijmout, že musím respektovat to, že Matka určuje bytí a nebytí nás všech.“
„Otec Lukáš se tenkrát vrátil zrovna na pohřební obřady. Na pohřeb opata by studenti neměli mít přístup, prostě stejně jako na největší obřady, ty o slunovratu. Ale tebe jsem tam s sebou vzal a snad si toho ani nikdo nevšiml. Rozhodně nikdo nic nenamítal. No, a když se volil novej opat, tak jediná námitka proti Lukášovi byla, že nebyl s předchozím opatem v jeho poslední hodince. Ptali se mne, jestli jsem s ním byl já. Popravdě jsem řekl, že jsem přišel, až po jeho smrti, ale o tom, žes tam byl tehdy ty, o tom jsem se nezmiňoval. Určitě to ví ještě vrchní sestra z příjmu. Ta tam přišla chvilku po mně.“
Jeník vypadal zamyšleně. „Myslíte, že to tak otec Antonín chtěl?“
„Matka, nebo otec Antonín?“ pokrčil rameny otec Michal. Vypadal už dost unaveně.
Do světnice vešla selka a tak šel Jeník posbírat náklad, který si tu rozložili na usušení. Otec Michal zatím znovu usnul.

href="http://www.sosaci.net/node/34282">Následující díl

Podporuji: 

sdružení CESTA 121 http://www.cesta121.cz/, toto sdružení nemá možnost DMS, proto uvádím číslo účtu: 2102001767/2700

-A A +A