Okamžik míru

Podobně jako Fantomas i já jsem se musela potýkat s technickými potížemi, což mi poněkud ubralo vítr z plachet. Přece jenom posílat několik dní drabble smskami přes Tess bylo frustrující. I pro mě bylo letošní drabblení prvním v (doufám) řadě a připadala jsem si maličko jako cizinec. Uvědomila jsem si, že je výhodou, když píší i vaši kamarádi a vzájemně si svoje příspěvky čtete, protože jejich komentáře jsou jako palivo do motoru.
Moje drabble zdaleka nebyla převratná, především protože jsem začala psát ze světa, který je znám jen omezenému obecenstvu, byť Star Wars zná skoro každý, ale nedokončenou fanfikci Sestry nikoli. Za nejvydařenější a nejvěrnější tématu považuju asi svoje drabble Vpád, nicméně pocitově je mi asi nejbližší právě Okamžik míru. Je klišoidní, jasně, ale já asi pro takové okamžiky žiju. Určitě to znáte, to napětí a nejistotu, jestli vás někdo přijme nebo odmítne, ať už jako kamaráda nebo partnera. Často si až zpětně uvědomíme, jak byl nějaký okamžik v našem životě důležitý. A o tom je tohle drabble, o potřebě někam nebo k někomu patřit.

Na obzoru zapadala dvě slunce a třetí vycházelo. Mistryně Jedi stála před lodí a pozorovala to. Scorch pozoroval ji.
„Člověk si říká, jestli je to západ nebo východ slunce,“ odvážil se pronést.
Zasmála se.
Poprvé slyšel její smích. Sev s Bossem se jeho žertům nesmáli a Fixer ho okřikoval. Scorchovi byl humor jedinou obranou proti hrůzám války. A tahle Jedi ho neumlčela. Tělem se mu rozlilo příjemné teplo. Šel by na konec galaxie, aby ten pocit zažil znova.
„Myslím, že je to obojí,“ řekla.
Nabídl jí polovinu přídělové kostky. Čekal, že ji zahodí. Chutnaly odporně, ale nic jiného neměl.
Nezahodila.